Britské, tuze britské - Prožijte léto na cestách

07.07.2014 18:54

Autor: Mgr. Patrick Ungermann

V době, kdy Řím zaplňovali propuštěnci s občanskými právy (bývalí otroci, jejichž rodiče sloužili antickému impériu ve všech Římskou říší obsazených zemích), se na jihu provincie zvané Británie budovalo posádkové městečko Lundinium. V cizokrajných propuštěncích, zrovnoprávněných s Římany, vidím víc než projev světoobčanství. Pozoruji v nich projev odplaty za výboje světoznámého impéria. Na jedné straně nářky literátů a filosofů nad povadlou prestiží římské národnosti, na druhé straně nová římskost, prozatím bez kořenů, římskost římského občanství, s nímž se jako s nevrozenou vlastností dalo dobře obchodovat. Římskost zpočátku s pramalým, nicméně jistě zištným vztahem k Římu. I zasloužilí Keltové z Lundinia se stávali Římany. Světem se prohnalo dva tisíce let! Postávám na londýnském břehu Temže, kde si s převracejícím se samoobslužním vozíkem hraje černoušek, malý Angličan. A nakonec i líbivá černošská dívka mi v metru na otázku odkud pochází, odpoví, že z druhé zóny jižního Londýna. O africké vlasti rodičů neví nic. I v tom vidím víc než projev světoobčanství. Znovu vidím historickou odplatu. Pod honosnými domy, které se pyšní jmény Britských kolonií, se procházejí noví Britové, potomci kolonizovaných, lidé, kteří vyměnili bídu za jinou státní příslušnost.

Chrám sv. Markéty (Londýn)

Paní Anna Austinová je ale ztělesněním „staré dobré Anglie“. „Toto je vypínač“, vysvětluje mi. „Zapnutím v domě rozsvítíte. A za těmihle dveřmi máme koupelnu.“ Otočí kohoutkem a praví: „Voda.“  „Není to úžasné!“ projevím neskrývané nadšení. „Je“, odpoví s příslovečným klidem Angličanů. Paní Austinová je bývalá učitelka prvňáčků a jak se to stává lidem, jimž poslání a zaměstnání splynulo v jednu celoživotní náplň, je učitelkou za všech, ale úplně za všech okolností. „Otočte páčkou na vaně doleva a do sifónu zajede špunt. Špunt vyjede, když lehce pootočíte toutéž páčkou doprava.“ „Madam, mohl bych si to s tím špuntem vyzkoušet před vašima očima, ať mám jistotu, že mi to jde bez případných potíží?“ Touto klíčovou společenskou frází jsem si hluboce získal vřelé stárnoucí srdce hostitelky, což vyšlo najevo u večeře. Plný talíř dobrot, místo vody džus a ke kávě zmrzlinka. Paní domu mi seděla po celou dobu, co jsem jedl, po boku a řeči se vedly o počasí. „Víte, nám Ostrovanům nepřijde anglické počasí odpudivé.“ „O odpudivosti tu, madam, nepadla zmínka.“ „Ale mnoho Evropanů si to myslí. Ať si myslí, co chtějí. Jejich nudná, konverzačně nezajímavá parna v sobě nemají špetku smyslu pro nepředvídatelné.“ „Ale vy přece u vás předvídáte, že nikdy nebudete vědět, jak doopravdy bude.“ „To jistě ano.“  A tak dále...

Když na Trafalgarském náměstí vztyčili pomník admirálu Nelsonovi, omylem předčasně odstranili žebříky a na vršku více než šedesáti metrového sloupu zanechali čtrnáct dělníků. Co si ti muži počali? Svorně na pomníku posvačili. A když přišla policie v Kendom Townu na to, že tady pro nepřehlednost situace nevymítí ani pouliční prodej drog, ani pouliční prostituci, stala se z celé té oblasti alespoň zvláštní a dlužno říci, že malebná atrakce. Jakési prosluněné podsvětí s krámky a stánky, kde se vám každý, kdo do vás vrazí, omluví, a kde vám děva, o jejíž, tajemstvím obestřené pověsti není pochyb, přiklepne ke slušné ceně za pankáčskou výstroj jeden nekonformní rozpustilý úsměv. Ptáte se, co má společného osud čtrnácti pozapomenutých dělníků s osudem podsvětí, které si vydupalo své místo na slunci? Společnou mají britskou elegantnost, s jakou lze spojit protichůdné, po krku si jdoucí motivy v plynule logickou souvislost. Jak nejpříjemněji strávit čas přes šedesát metrů nad zemí? U svačiny. A jak nedopustíte, aby vám nezákonná činnost, na jejíž potření nestačíte, vrhla stín na dobré jméno města? Uděláte z ní pomístní atrakci, skanzenovou záležitost. Nicméně ve střetu s naší až dobráckou prohnaností je tato britská elegantnost přece jen nepružná. Přesvědčil jsem se o tom v londýnském metru. Fronta k okénku pokladního tam byla dlouhá, předlouhá. Už to, ji poctivě vystát, prověřovalo pevnost charakteru. (Britové mají frontový charakter.) Můj charakter zlomil až obtloustlý výdejce jízdenek. „Promiňte, ale já končím, mám nárok na svačinu a na půl hodinky klidu,“ řekl ve chvíli, kdy na mě došla řada. „Však si běžte k jiné výdejně.“ U jiné výdejny byla zase úplně jiná fronta a byla dlouhá, předlouhá. Tak jsem ji obešel a postavil se k pokladně jako první z opačné strany. „Promiňte, pane, ale my tady stojíme frontu!“ zahartusila postarší dáma v hloučku postarších dam a gentlemanů. „Já vím,“ opáčil jsem, „jenže já stojím frontu z úplně jiné strany, víte?“ A zas bylo všechno v pořádku.

Jednou mi u anglické snídaně (džus, káva, mléko, lupínky, toasty, slané máslo, džem, a to broskvový, rybízový a ostružinový, párek a pečená vajíčka) řekla paní Austinová, že její kočka Felix je slepá. Felix (šťastný/ šťastná), jméno z dob římské nadvlády, je v latině jak mužského, tak ženského rodu. Felix paní Austinové je sedmnáctiletá kočičí babička, která pochovala všechny své šestnáctileté děti. „Předvedu vám, že je Felix opravdu slepá.“ Nabídla se paní domu a zavolala na kočku jménem. Kočičí babička otočila hlavu na úplně jinou stranu, než kde stála její lidská přítelkyně. „Vidíte, otáčí hlavu za zvukem odraženým ode zdi, vyzná se podle zvuků a hmatu.“ Na verandě paní Austinové má svůj talířek liška, co občas přijde až před prosklené dveře. Na nízkých stromcích se pohupují ptačí krmítka, a když prší, vejde tudy do domu zmoklá kočka od sousedů. Paní Austinová ji usuší, promluví s ní a nechá u sebe sousedku posvačit. „Alespoň má Felix kamarádku,“ říkám ve snaze zmírnit příliš černý pohled na Felixovu starobu a slepotu. „Nemá,“ vysvětluje poněkud rezervovaně má hostitelka. „Již včera jsem podotkla, že je Felix slepá. Felix tu kočku nevidí.“

A jak nejlépe opustit Londýn? Ztraťte se po Anglicku a nezapomeňte míjet palác Tower, vznosný kamenný svět, kde králové přijímali hold a občas smrt z rukou kata. Je zvláštní večer s hvězdami a mraky a se zeleným osvětlením Towerského mostu a s větou mého britského přítele Paula: „Anglie nikdy nebude Evropa. Je to ostrov, ostrov v duši Britů.“ Přejme Anglii, aby zůstala ostrovem, a dnes víc než kdy jindy. Aby neobrostla Evropou nebo se nestala "hvězdičkou na vlajce Ameriky", jak bylo předpovězeno již  v roce 1943.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

(Foto z:http://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_svat%C3%A9_Mark%C3%A9ty_%28Westminster%29)