Čajové hospodářství

03.09.2014 21:07

Autor: Mgr. Patrick Ungermann

 

    Zvedáte obočí a divíte se: To nám chce autor vykládat pohádky? Divili byste se, chce. Jednu jedinou malou pohádku. A snad i s ohledem na to, že nám děti zas chodí do škol. My na ně nezapomínáme a po zvládnutí úkolů a příprav s nimi vplujeme do pohádky. Proč? Poněvadž pohádka vykreslí člověka i lidstvo. Kulturu i vzájemnost. Pána Boha i meditaci. Ukazováček, aby řekl: To jsi ty a to je svět.

    Jen klid a dej si říct, hačni a poslouchej, zastaví nás pohádka. Po-hádka přijde po hádce, po napětí, po rozruchu, aby nás stmelila v tom, co známe, a přivedla k tomu, co rozšíří náš mír. Malí, velcí, sedněte k ohýnku nebo při svíčce, podejte si ruce, zadívejte se do očí jeden druhému a třetímu – pohádka ťuká na dveře.

    Na břehu moře, ne většího než obecní rybník, visí na větvi ohromného stromu, ne vyššího než jeřabina, královský palác, ne prostornější než krabička od sirek. Zevnitř vládne král, k ruce má paní královou a královského šaška. Ten je moudrý. Pět poddaných bydlí v kopci pod stromem. Jsou to vážení lidé a pěstují si čaj. Čajové lístky kladou do čajových konví i sobě pod polštář, na rákosové stříšky ovšem kladou bláto, aby jim déle nemoklo do síně. Úplně všichni mají mezi sebou spokojenost. Protože král je o hlavu menší než jeho poddaní, nevyskakuje si. A oni, jelikož jsou vyšší i silnější, svého krále opatrují. Jemu a jeho paní králové se nedávno narodila dcera princezna. Vezme si ji poddaných Josífek, který se právě proto nedávno narodil. Čas tudy prostě plyne velmi srozumitelně.

    Jenže jednoho dne se u moře, ne většího než obecní rybník, objevilo obrovité dítě. Stínem hlavičky zaclonilo celé panství, ale neuškodilo mu. Tropilo povyk i smích, míchalo vodou, kvedlalo blátem, a když odběhlo, nechalo po sobě tři nové studánky. Král, který celý život dobře počítal, navrhl pěstovat v nich rybí plůdek. Větší rybky už byly na droboučké lidičky moc hrozivé. Jaké poděšení však způsobil zítřek, kdy obří dítě zas začalo kutit ve studánkách a všecko zpřeházelo. Rybičky přitom unikly do moře. Tenkrát si i král dobře spočítal, že nemá cenu odcházet od čaje k rybaření. Na třetí den došel s obřím děckem někdo nebetyčný, obryně. Potřela se vonnými oleji a ulehla do písčitých dun. Obří mládě se zatím bavilo, jak umělo.

    V dunách zbylo večer po obryni tolik vůně, že ji ženy pěti poddaných sesbíraly do zásoby. A moře mělo tolik nových studánek, že do nich komáři vesele nakladli snůšku vajec. Poddaní ta vejce sbírali na přilepšenou.

    V královském paláci na jeřabině povídá moudrý šašek svému králi i své králové: „Vaše veličenstva, ti obři jsou obrovsky velcí a viděli jsme, že mají děti. Zřejmě budou mít nedaleko i svá panství. Měli bychom se jim přihlásit dřív, než nás sami objeví a třeba i zničí. Měli bychom jim napsat list a ujistit je, že jsme maličcí, že nic moc nemáme a že bychom jim vůbec nechutnali.“ Král si to poslechl a spočítal si, že mít panství, byť i maličké, je o moc lepší, než nemít nic. Sedl si na párátko ke stolku z připínáčku a psal: „Vaše obrovská veličenstva, na břehu moře, tam a tam, leží naše malinké panství. Jsme vlastně čajové hospodářství. Nic moc nemáme, nic nevyrábíme. Nedolujeme žádné rudy a ani se u nás žádné nenacházejí. Večer se sesedneme k čaji, ráno a po poledni taky tak. Čítáme pět chalup a pět poddaných, u dvora na zámku jsme tři.“

    Po světě se rozezněl telegraf a králova zpráva putovala k rukám mnoha mocnářů. Četl ji mocnář černý, hnědý, rudý, modrý, žlutý i zelený. Všichni ti mocnáři se shodli, že to psal neškodný blázínek a hned se zas na čajové hospodářství zapomnělo.

„Moudře jste to napsal, pane králi,“ povídá královský šašek. „Jen blázen by si o nás tupil zbraň.“

Skutečné čajové hospodářství

 

 

 

 

 

 

 

 

Foto: www.cestomila.cz