Co František Halas daroval paní Němcové

09.07.2014 18:57

Autor: Mgr. Patrick Ungermann

    Má za sebou brněnské rodiště, dětství na vrchovině, knihkupecké učení, komunistické kamarády, které pro něj objevil tatínek, avantgardní časopisy, úctu k Jiřímu Mahenovi, španělské cestování, tamní občanskou válku zažil na vlastní oči. Za druhé světové války bude přispívat do zakázaného Rudého práva. Trochu jsem předběhl. Ještě není předsedou Syndikátu spisovatelů, ještě nepracuje na ministerstvu informací, ještě neposlancuje v Národním shromáždění. Ještě se nepíše čtyřicátý devátý rok, ještě neumírá na selhání srdce. Ještě posmrtně neobdržel Řád T. G. Masaryka II. třídy.

    Napsal poetistickou „Sépii“, „Kohout plaší smrt“, „Tvář“, „Hořec“, „Staré ženy“, které se tolik nelíbily Stanislavu Kostkovi Neumannovi! „Dělnice“ Neumannovi odpovídá, „Dokořán“ jsou protifašistické verše. „Torzo naděje“, kde skřípe zuby po Mnichovské dohodě, pojmenovává zradu a nezamlčuje zrádce. A až potom „Naše paní Božena Němcová“. Básně ke sto dvacátému výročí narození světově proslulé spisovatelky čtenářům pomohou udržet si důstojnost už v roce 1940. O dvacet tři let později se knížka rozletí ve zpracování Československého spisovatele po pultech v počtu deseti tisíc výtisků. Všechny se beznadějně vyprodají.

    Oslovení – váží slova. Oslovit paní Boženu Němcovou si říká o kus odvahy, kus naléhavé upřímnosti, a učinit tak před národem, je jako svatořečit. Tak moc je ona naše a tak moc byl nebezpečný devětatřicátý rok, kdy se básníkův verš paní spisovatelky dotkl poprvé. Podobizna naší paní – je pomilováníhodný obraz a nejen to. Vidíme obraz, který rajská hlína nepohltila. Svatební – je smutná. Vdali děvčátko dřív, než dospělo. Až čas ukáže, jaké ta svatba bylo nedorozumění. První slova naší paní – pohádková, něžná a čerpala z toho, co se navyprávělo a načetlo v dětství. Žena a muž – si nerozumí. On je zatím živitel, ona už touží jinam, za hvězdami, do jejichž deště odchází krajinami umění. Sedí smutná paní – místo rozletu. Klubko domácích prací a obětavé mateřství naráží na úzký prostor chudoby, a létat by se chtělo alespoň křídly zakleté labutě. Naše paní bojuje s drakem – je z téhle sbírky nejznámější báseň. Zbyla sama, skoro samoživitelka. Sama na citovou bídu i na hmotnou nouzi. Velmi štědrá, obdarovaná zřídkakdy. Kdo viděl – to nastalé odříkání? Kam až sáhnout do kapsáře, aby se děti mohly mít o fous lépe než ztrápená maminka? Básník nemarní čas a proklíná zaslepený blahobyt, co nepomohl bídě, jelikož se ji nenaučil poznat. Podobizna z roku 1856 – nemá slov. Ozdoba slov zbyla tam, odkud v předsmrtné slabosti utekla ženská krása. Kdo skutečně takhle Boženu Němcovou uviděl? Jan Neruda, a zůstalo to v něm nadosmrti. Umírání – přichází vždycky už trochu nevidomé. Věčnost Babičky, divukrásného spisovatelčina díla, je v šíleném protikladu s ubýváním z té plesnivé postele u zavlhlé stěny.

    Smrt naší paní – je i obžalobou. Tady nebylo pomoženo. Tady byl i strach pomoci. Teď si tedy pomožte sami, lidé malověrní. Vaše paní zůstala naživu už jen bez namáhaného těla. Paní jemná – jemná, poněvadž nechala promluvit jen krásu s nadějí, které váží celý lidský osud. V čase ohrožení mnoha lidských osudů to už dovedeme číst mezi řádky. U hrobu naší paní – se sbírají deště, to ale mohou být i slzy prosebníků, marný pláč slov: Kdybyste tak byla mezi námi. Teď se vzbudit, puklo by vlastenecké darující ženě srdce. (Protektorát buší na dveře). Poutníkovi – poradíme, jak si uctít zesnulou. Nechť pochopí i prožije, že osten obalila perlou. Ať se stalo – to i ono, získali jsme přímluvkyni, patronku pro časy zlé, bytost při plném duchovním vědomí. Půjde a osuší nám slzy, utře z rány strach. Řeč naší paní – je vítězná. Nadání od Boha a láska ze srdce se postaraly, že ona houpala a koupala slova přišlá z dálky, ze starověří, z nekonečna. Jako by anděl – nechal uzrávat v nás ve všech, co ona vyjádřila, a co se přes slzy jedině zvětšilo. Chvála naší paní – zaznívá za české obrození, za povznesenou mateřštinu, za příkladnou statečnost nad Havlíčkovým hrobem, za odpuštění a neopouštění, dané věrností vyspělého srdce.

    Pane Františku Halasi, víte, která vaše sloka mi ráda vklouzne na jazyk? „Jako by anděl zídku přelézal/ tak z jejích knih se rodná mluva snáší/ Jak jste nám zhezkla Čas se dvořit jal/modrému jménu v českém otčenáši …“