Co nás zaujalo: Projev Ing. Jany Plaché z Památníku Lidice, přednesený dne 28. října 2014 na pražském Vítkově

01.11.2014 17:39

Vážené dámy, vážení pánové, vážení spoluobčané,

    jsem nesmírně poctěna, že jsem byla Českým svazem bojovníků za svobodu přizvána k oslavám 96. výročí vzniku Československa sem do Národního památníku na Vítkově. Cílem mého dnešního příspěvkuje vypovědět, co pro mě jako zástupce čtvrté generace po Velké válce znamená 28. říjen 1918.

    Akt vzniku Československa v sobě ukrývá několik zásadních milníků, které jsou tak hluboké, že si je v sobě nesu již od studií, a přestože jsemschopna jim porozumět, nedokážu je dostatečně procítit. Důvod je pochopitelný, nic podobného jsem neprožila a bohužel jsem neslyšela ani žádné výpovědi svých předků, ze kterých bych dokázala usoudit, jak onu nelehkou dobu prožívali oni.

    Prvním takovým milníkemje uvědomění si pocitu bezmoci Čechů a Slováků toužících po soužití ve státě s vlastní kulturou, vlastním jazykem a vlastní správou. V době, kdy se schylovalo k 1. světové válce, se řada obyvatel tehdejšího Rakouska-Uherska chtěla od něj zcela oddělit. Tito lidé nehodlali stát na straně Trojspolku, jehož úkolem bylo zejména zajistit budoucnost germánských národů na území Evropy. Už tehdy si uvědomovali, že svobodnábudoucnost slovanských národů se bude odvíjet odjejich rozhodnutí, na kterou stranu se ve válce postaví.

    Nedokážu si vůbec představit, že bychom my, obyvatelé České republiky, museli řešit podobnou otázku. Přestože globalizace zbourala ekonomické i politické hranice státu, naše kulturní a historická entita zůstává prozatím zachována. Významnou rolí dnešních generací je proto zasazení se o její zachování pro generace příští, a to právě proto, aby v budoucnu nebyly nuceny spočinout v nezáviděníhodné situaci, kdy by se ve svém státě cítili jako cizinci.Ctěme svou republiku, svůj jazyk a svou kulturu, protože stále máme být na co hrdí. Nenechme se zmást médii, která nás zahlcují negativními zprávami, protože na našem území stále žijí povětšinou slušní lidé a vznikají zde kvalitní produkty a projekty, kterým bychom měli pomáhat tím, že je jako konzumentibudeme upřednostňovat.

    Druhým neméně významným milníkemje vůle a neutuchající práce státníků zasadivších se o to, že hlas Čechů a Slováků byl ve světě vyslyšen. Musím říci, že přijít dnes mezi vás a veřejně vystoupit, mě stálo nemalé úsilí. Když jsem se ale pokusila představit si, jak se asi cítil Tomáš Garrigue Masarykpři jednáních v Rusku, Francii, Anglii a USA, za svou malichernost jsem se zastyděla. Kolik musel vynaložit úsilí? Kolik úsilí musel vynaložit Edvard Beneš, Alois Rašín a další, abyv zahraničí zajistili fungováníČeskoslovenské národní rady? Jejich činy jsou dnes zlehčovány, ale nejsem si jistá, že ti, co je zlehčují, by v situaci osobností, které kritizují, v sobě našli pětinu jejich odvahy. Dovoluji si při této příležitosti na tomto historicky významném místě požádat všechny politiky a úředníky této země, aby zodpovědně plnili svou roli státníků. Není jen na bedrech běžných občanů zajistit a udržovat národní identitu, tento těžký úkol musíme řešit ruku v ruce právě s představiteli naší země. Uvědomme si, žepolitická a s ní úzce spojená ekonomická situace ovlivňuje jak národní hrdost, tak chuť občanů v této zemi žít a pracovat.

    Třetím a pro mě zřejmě nejvýznamnějším milníkemvzniku samostatného československého státuje zakořenění demokratických principů a lidské svobody do společnosti. Lidé v období monarchie toužili po svobodě. Vždyť v první světové válce bojovalo na východní a západní frontě přes 100 tisíc československých legionářů připravených kdykoli položit život za svobodu krajanů v utlačované vlasti. Výsledek jejich statečnosti a nezištnostidokáže v současnosti málokdo plně docenit. Demokracii a svobodu bereme jako samozřejmost. Jenže svoboda vůbec samozřejmá není, představuje velmi křehkou a těžce vydobytou výhodu, kterou stále velký počet obyvatel této planetynedisponuje. Navíc se ve svobodných zemíchobjevují tendence, které ji oklešťují.

    Jsem zde dnes jako soukromá osoba, profesně se však věnuji péči o zachování památky na tragédie, které se odehrály během 2. světové války v Lidicích, v Ležákách a v Letech. Vím jistě, že hrůzy dějící se za vlády autoritativních a totalitních režimů by nikdo z nás nechtěl zažít. Žádám proto nás všechny, abychom sledovali, co se kolem nás děje, abychom nebyli jen přihlížejícími, aleaktivními členy občanské společnosti, a aby se každý z násvlastními silami zasadil o zachování svobody, protože právě toto poslání je naší splátkou dluhu všem odvážným předkům bojujícím a umírajícím za vznik samostatného Československa.

Děkuji vám!