Co to je národní zájem

07.02.2012 14:41

Napsal: PhDr. Lukáš Petřík

 

Národní zájem (anglicky National Interest, francouzsky Raison d'état, německy Nationale Interesse) lze jen stěží přesně definovat, podobně jako ostatní pojmy společenských věd. To ovšem neznamená, že se o tuto definici nemůžeme pokoušet a že národní zájem jako jev objektivně neexistuje.

Problém definice

První problém při definici tohoto pojmu se objevuje již při určení toho, co znamená atribut národní a jak lze tedy definovat národ. Existuje obecná shoda, že na východ od Rýna se pojem národ a národní používá ve smyslu etnického národa, zatímco na západě se tento pojem používá ve smyslu národa politického, který vytváří jeden stát. Je tedy teoreticky možné, aby v rámci jednoho politického národa, který konstituuje stát, existovalo několik národů ve smyslu etnickém.

Zdá se, že druhým problémem při používání pojmu národní zájem v českém prostředí je, že je překladem pojmu national z angličtiny, který ale znamená národní ve smyslu politickém. Tedy přesnější překlad vystihující význam pojmu National Interest by byl pojem státní zájem, i když v českém případě se po odsunu Němců český politický národ s českým etnickým národem víceméně překrývají. Pojem státní zájem se v českém prostředí přesto nepoužívá, protože vyvolává negativní reminiscence z dob nadvlády komunismu.

Třetí potíž s přívlastkem národní se objevuje v souvislosti s tím, kdo tvoří politický národ. V období předmoderního národa ztělesňovaly politický národ elity (král a šlechta), s nástupem demokratizujícího nacionalismu se jako představitel politického národa konstituoval lid jako soubor rovnoprávných občanů, kteří legitimizují politické rozhodování v národním státě.

Národní zájem jsme si tedy definovali jako zájem politického národa, kolem kterého existuje stát. Je nutné, abychom si uvědomili rozdíl mezi veřejným zájmem, který se týká vnitřní politiky státu, a pojmem národní zájem, který se vztahuje k politice zahraniční. Avšak, jak si ukážeme níže, nelze tyto dva fenomény od sebe přísně oddělit, protože spolu korelují a navzájem se ovlivňují.

Realistický pojem

Termín národní zájem je teoreticky úzce spjat s realistickou školou Teorie mezinárodních vztahů, která tvrdí, že systém mezinárodních vztahů je hobbesovsky anarchický a státy v něm soupeří o moc, která jim může právě sloužit k prosazování národních zájmů.

Dle realistů existují objektivní národní zájmy (někdy také označované za vitální, strategické, životní) , které jsou vědecky dokazatelné a existují nezávisle na vůli těch, kteří v daném státě ovlivňují zahraniční politiku. Mezi tyto zájmy patří zvětšování či minimálně udržování moci, udržení existence, bezpečnosti, celistvosti a suverenity státu. Státní suverenita navenek i dovnitř, jako právo vykonávat exekutivu a vydávat zákony ve vlastní zemi a chovat se jako nezávislá jednotka mezinárodních vztahů, je nezbytnou podmínkou pro obhajobu objektivních národních zájmů, protože měnící se mezinárodní vztahy vyžadují pružnost v jednání; a je nutná rovněž pro obhajobu subjetivních zájmů občanů jako výraz demokratické vůle lidu a demokracie, která může fungovat pouze uvnitř politického národa.

Subjektivní zájmy jsou agregátem individuálních a skupinových zájmů a hodnot příslušníků politického národa. Ty jsou formovány v politickém procesu na základě toho, jaké v tom konkrétním státě existuje státní zřízení (buď všemi občany -v demokratickém zřízení, nebo pouze nevolenými elitami -v nedemokratických zřízeních). Jak si ukážeme na příkladech níže, mohou spolu objektivní zájmy a subjektivní zájmy kolidovat.

Rovnováha moci

Klíčem k zahraniční politice státu i k prosazování národního zájmu je moc, která je zároveň cílem i prostředkem zahraniční politiky. V dřívější době byl v politickém rozhodování a jeho analýzách kladen především důraz na vojenskou stránku moci, dnes však bývají zohledňovány i její ostatní aspekty jako např. moc politická a hospodářská. Na druhou stranu snaha o příliš velkou moc může být kontraproduktivní, protože vyvolává snahu ostatních státních států udržet rovnováhu moci (ballance of power) a spojit se proti tomu, kdo překročí jisté meze nebo aspiruje na hegemonii v určitém regionu. Jako příklad můžeme uvést Bismarcka, který dodržoval rovnováhu moci, když se zasazoval o to, aby Německo neusilovalo o kolonie, protože by to vyvolalo negativní reakci Británie a ostatních evropských států. Když otěže zahraniční politiky převzal císař Vilém II., Německo začalo usilovat o hegemonii nad kontinentem, což nakonec vyústilo v jeho porážku v první světové válce. Stejnou chybu udělal před ním Napoleon a po něm Hitler.

Pro lepší pochopení vztahů mezi výše zmíněnými fenomény si uvedeme dva spíše hypotetické a navzájem oddělené příklady Francie a USA. Na příkladu USA si vysvětlíme rozdíl mezi subjektivním a objektivním národním zájmem a napětí mezi nimi. Na příkladu Francie uvidíme příklad, jak politická moc hájí subjektivní zájmy francouzských voličů.

S nástupem neokonzervativců do americké administrativy se stalo subjektivním zájmem vlády Spojených států jako reprezentanta politického národa šíření demokracie ve světě. Následkem tohoto prosazování hodnot bylo tažení do Iráku. Tato akce však vedla k tomu, že byl svržen nedemokratický sekulární antiislamistický režim, který potlačoval islámské teroristy a byl navíc ve zdravém napětí se sousedním Íránem, který je nepřítelem USA.

Subjektivní a objektivní zájem

Snaha nastolit demokratický režim tak nakonec může vést k vzestupu islamismu a islámského terorismu, který může ohrozit svými útoky bezpečnost Spojených států, a vzestupu moci ke Spojeným státům nepřátelského Íránu, který má navíc sklony podporovat teroristy útočící na USA a jejich spojence. Tedy dle této paleokonzervativní izolacionistické interpretace, ať ji přijmeme, či nepřijmeme, může snaha prosadit subjektivní národní zájem, jakým je šíření demokracie, ohrozit objektivní národní zájem, jakým je bezpečnost USA. Subjektivní zájem však mohou změnit volby.

Druhý příklad. Objektivním zájmem Francie je získávání moci či její udržování. Tato moc je v současné době založena především na politické moci, kterou má Francie v orgánech Evropské unie na základě toho, kolik má počet obyvatel a kolik hlasů si v té či oné evropské instituci vybojovala. Tuto moc pak může používat k prosazování subjektivních zájmů, na kterých se občané Francie shodnou. Např. hypoteticky využije svého vlivu k tomu, aby téměř polovina rozpočtu EU byla věnována na zemědělskou politiku a aby téměř polovina této poloviny byla věnována francouzským zemědělcům. Skrze tuto výhodu mohou potom francouzští zemědělci likvidovat konkurenci v jiných státech, které tak štědré dotace nedostávají. Tím může relativně zvýšit svou hospodářskou moc, nebo naopak v dlouhodobějším pohledu snížit, protože takovýmto systémem se prosazuje v ekonomice neefektivita. Nebo také dosáhne toho, že se ostatní státy proti ní spojí, protože si uvědomí, že není jejich subjektivním ani objektivním zájmem financovat prosperitu francouzských zemědělců.

Na začátku pojednání jsme od sebe odlišili veřejný zájem jako vnitropolitickou záležitost a národní zájem jako cíl zahraniční politiky. Avšak zahraniční politika není od té od vnitřní striktně oddělena. Nestabilní vnitřní situace oslabuje stát navenek a naopak. Proto jistě stojí za úvahu formulovat jako jeden z objektivních národních zájmů vnitřní stabilitu. Pod ní se může vejít elementární sociální koheze společnosti a loajalita občanů ke svému státu, ochota ho bránit a jisté základní patriotické povědomí. Historie již totiž několikrát ukázala, že pokud na území státu nacházejí občané, kteří sice oficiálními občany státu jsou, ale necítí se být příslušníky politického národa (např. příslušníci etnické či jiné menšiny atd.) a necítí loajalitu k zemi a státu, může to znamenat pro stát velké bezpečnostní riziko, možnost rozpadu nebo vnějšího vměšování. Toto se ukázalo v případě sudetských Němců, kdy se zdánlivě vnitřní záležitost státu, stala otázkou zahraniční. Podobné problémy může v současnosti vyvolat masová imigrace a multikulturalismus, protože nově příchozí mají problémy stát se loajálními příslušníky politického národa, jak ukázaly např. bombové útoky v londýnském metru.

Nemusí se ale vždy jen jednat o otázku menšin. Rozpad habsburské monarchie ukázal, že ani za staletí její existence se z příslušníků jednotlivých etnických národů nestali loajální členové rakouského politického národa. Stejně tak Evropská unie nemůže provádět demokraticky legitimovanou společnou zahraniční politiku, protože občané jednotlivých evropských národních států nejsou příslušníky evropského politického národa a jednotlivé národní zájmy evropských států spolu kolidují. Neexistuje evropský národní zájem.

Na druhou stranu příkladem relativně koherentního politického národa jsou Britové, kteří jsou zároveň příslušníky anglického, skotského i walleského etnického národa. V případě rozpadu a zániku politického národa tak samozřejmě zaniká i národní zájem jako takový.

vyšlo v Newsletteru Centra pro ekonomiku a politiku srpen-září 2006. Ke stažení zde.

Seznam použité literatury

- GELLNER Arnošt: Národy a nacionalismus, Nakl. Josef Hříbal Praha 1993

- GELLNER Ernst: Nacionalismus, CDK Brno 2003

- HOBSBAWM Eric J.: Národy a nacionalismus od roku 1780. Program, mýtus, realita, CDK Brno 2000

- HAD Miroslav: Státní zájmy, in: Máme národní zájmy? (VALENTA J. a kol.), Ústav mezinárodních vztahů Praha 1992, s. 25-28

- HROCH Miroslav: V národním zájmu. Požadavky a cíle evropských národních hnutí ve srovnávací perspektivě, NLN Praha 1999

- KLAUS Václav: Občan a obrana jeho státu, Centrum pro ekonomiku a politiku Praha 2002

- KREJČÍ Oskar: Český národní zájem a geopolitika, Universe Praha 1993

- KRPEC Oldřich: Národní zájem-problematika jeho konstituování. Teoretické a metodologické problémy empiricko-analytického výzkumu národního zájmu, in: Víceúrovňové vládnutí: teorie, přístupy, metody, CDK Brno 2005, s. 73-92

- KŘÍŽ Zdeněk: Národní zájem, in: Česká bezpečnostní terminologie. Výklad základních pojmů, Masarykova univerzita a Mezinárodní politologický ústav Brno 2002

- National interest: in: Penguin Dictionary of International Relations (GRAHAM E.-NEWHAM J.), London 1998, s. 344-346

- National interest, From Wikipedia, the free encyclopedia, http://en.wikipedia.org/wiki/National_interest

- POSPÍŠIL Ivo: Národnostní otázka a evropská integrace: úvodní poznámky k výzkumu, in: Víceúrovňové vládnutí: teorie, přístupy, metody, CDK Brno 2005, s. 93-109

- ROBEJŠEK Petr: Perspektivy evropské integrace a české národní zájmy, in: Průvodce evropského pravicového kandidáta, CEVRO Praha 2004, s. 15-23

- ŘEZNÍK Miloš: Formování moderního národa ( Evropské ´dlouhé´19. století), Triton Praha 2003

- TOMÁŠ Petr: Typologie postojů českých politických stran k evropské integraci-perspektiva studií nacionalismu, in: Víceúrovňové vládnutí: teorie, přístupy, metody, CDK Brno 2005, s. 110-120

- VALENTA Jiří: Národní zájmy, demokratické principy a postkomunistické Československo, in: Máme národní zájmy? (VALENTA J. a kol.), Ústav mezinárodních vztahů Praha 1992, s. 12-24