Díky za učebnice

30.06.2014 15:05

Autor: Mgr. Patrick Ungermann

My jsme si učebnice nechat nemohli. Nebyly nové a patřily všem. S úctou jsme četli sloupec jmen bývalých druháků. Vždyť někteří už dosahovali na osmou třídu (!) a další se toho času dostali na onen svět středních škol. Místo středoškoláka bylo pro nás nepředstavitelné.

Učebnice jsem vnímal jako krásné knihy a hvězdičky na klopách povyšovaného stejnokroje. Každá další třída přece byla o třídu výš. Vlastně jsme si směli ponechat jen dvě školní knihy, tu úplně první – slabikář a k ní přidanou čítanku – Sluníčko.

Můj synek má před prázdninami odevzdat i ten slabikář. Jeho první třída v sešitovém vydání mu do roční správy nabídla samé nové učebnice. A jelikož je podpořil ohvězdičkovaný grant, musí je od žactva před prázdninami paní učitelka vybrat a odevzdat dál, až nakonec na strašlivě prostorný stůl grantového úřednictva. Úřednictvo se do všech sešitů s perličkovým i rozháraným písmem začte, aby vyneslo očekávaný ortel: Úkoly vytyčené grantem se splnily.

To ale musí být zdroj peněz, aby si šik grantových bílých límců přišel na slušnou výplatu.

Dnes už mají děti z prvních tříd o překvapení navíc – učebnice druháků. Klobouček dolů drahý školáku. Namoutě, jsou to pěkné knihy. Ne zbrusu nové a asi je budete na konci předprázdninových sil posílat o třídu níž. Ale je to krása, taková česká krása s vílami, s obilím, s chleby v českém jazyce a s úrodou mluvnice, čtiva i početnice. Kdo je psal a vymaloval, ten musel rozumět lačnícímu děcku.

„Vidíš, to byl můj slabikář,“ povídám a ukazuji děcku knihu knih z mé doby. Listujeme si a já přicházím na to, co všecko muselo být. Mírový vojáček, dopis do a ze Sovětského svazu, tátovo povídání o kosmonautu Gagarinovi. A táta musel být někdo od fochu, ne nějaký škrabálek a pápěrka. Tohle mé pocity ze slabikáře nejsou, a přece je to v něm černé na bílém. I obrázky jako by se dělaly v letu. Letí to do časů, kdy zítra znamená již včera. A to je uspěchaný cíl, proto se mi z něho nic neudrželo v paměti. Najednou musím poděkovat synkovu grantovému slabikáři. Vždyť jeho jedinou úlitbou zůstává slovíčko euro s načrtnutou mincí. Za nás, když si tak listuji, bylo úliteb moře moc.

Velcí malíři malují rovněž dětem. Skuteční básníci nezapomínají psát dětem a děkovat za důvěrnost učebnic. Vědí, že čtivo pro první stupeň je mateří kašička, písnička domova a pohlazení vědomostmi. Pohlazení, které nás oslovuje: Rodiče, pohlaďte s námi při učení tu vaši budoucnost národa, to vaše dětské štístko od Pána Boha.

 

Pohádky a čítanky by bez obrázků Heleny Zmatlíkové (na fotografii) nebyly úplně pravé.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

    ZMATLÍKOVÁ Helena, *19.11.1923 – †4.4.2005, česká malířka a ilustrátorka. Absolvovala soukromé studium na škole volné a užité grafiky, knižního a reklamního umění Officina Pragensis v Praze. Od absolutoria v roce 1942 byla dva roky v ateliéru Melantrich, později ve svobodném povolání.
    Pracovala v oboru knižní ilustrace, užité a propagační grafiky, hraček a loutek. Ilustrovala více než 200 knižních titulů určených dětem (Vařila myšička kašičku, Kocourek Modroočko, O letadélku Káněti, Honzíkova cesta, Paleček, Malý princ, Putování za švestkovou vůní, Děti z Bullerbynu, Karkulín ze střechy, Já Baryk, Martínkova čítanka). Je autorkou seriálu Večerníčků pro televizi (Dům U tří koťátek).
    Její tvorba se vyznačuje srozumitelnou, pevnou linií a výraznou barevností. Je držitelkou řady cen z nichž jednou z nejvýznamnějších je cena nakladatelství Albatros za celoživotní práci s dětskou knihou za rok 2002, kterou obdržela spolu s Markétou Zinnerovou.

 

 

 

   
 

 

 

 

 

 

 

 

 

(Foto a životopis Heleny Zmatlíkové pochází ze stránky http://www.cojeco.cz/index.php?detail=1&id_desc=108901&s_lang=2)