Edvard Beneš - Na cestě k novému slovanství? (1947)

15.09.2014 12:32

    Pasáž z knihy Edvarda Beneše „Úvahy o slovanství", kterou přetiskl na jaře roku 1947 měsíčník pro literaturu, umění a vědu Český život. Beneš v textu analyzuje příčiny územních sporů mezi slovanskými národy, vybízí k jejich vyřešení, nabádá k uzavření dohody mezi SSSR a Polskem či definitivního vyřešení poměru mezi Polskem a ČSR, který utrpěl postojem Beckovy politiky v letech 1938-39.

 

Na cestě k novému Slovanství? Podmínky jeho uskutečnění
Český život, ročník I., číslo 3, 20. března 1947

    Válečné projevy dr. Edvarda Beneše, které jsme tajně poslouchali z rozhlasu, vedly nás krutými lety. Projevy dr. Beneše od května 1945 jsou směrnicemi života každému, kdo jim otevře srdce i ducha. Několik knih presidentových, vyšedších rovněž od května 1945, je z téhož rodu. Úvahy o slovanství, z kterých je naše kapitola, hovoří o nejzákladnějším z našich životních problémů.

    První a naprosto zásadní otázkou pro budováni nového slovanství po druhé světové válce je definitivní vyřešení územních sporů mezi národy slovanskými. Bez splněni této podmínky nového slovanství zase nebude a po nějakém desetiletí nápor Němců na Slovany začne znova. Tentokrát by mu patrně Slované západní už definitivně podlehli, kdyby stáli proti němu opět rozděleni. Lze sotva doufat, že by měli v tomto novém boji po třetí na své straně proti Německu sjednocen téměř všechen ostatní svět. V zájmu jejich vlastni existence tudíž je, aby se smír a dohoda Slovanů ve druhé válce světové uskutečnila stůj co stůj a děj se co děj.
    Nechci zde dávat nějaké přesné a podrobné návrhy řešení slovanských sporů mezinárodních a územních. Zdůrazňuji jen zásady, podle nichž by řešení to mělo býti provedeno. V duchu toho, co bylo o všech těchto věcech řečeno už nahoře, bych si představoval řešení všech slovanských problémů — vnitřních i vnějších — po druhé světové válce asi v těchto liniích:
    a) Vycházeje ze zásad demokratických, soudím, že územní spory mezi národy slovanskými musí býti řešeny zásadně cestou demokratickou, to jest založeny na základě ethnografickém a na methodě nenásilné, dohodovací.
    b) Vycházeje dále z předpokladu, že nikde v Evropě není možno určit rozumnou hranici ryze ethnografickou, hájím zásadu, že je nutno dojít k slušnému kompromisu územnímu tak, aby navzájem do jednotlivých států slovanských bylo zabráno co nejméně obyvatelstva jiného národa slovanského.
    c) Kompromis takto docílený měl by býti pokládán a prohlášen jednou provždy za definitivní a stanovené takto území by se mělo trvale pokládat a navzájem uznávat za nedotknutelné národní území toho kterého slovanského národa. Slovanští národové měli by si pak navzájem, zejména v dnešním světovém konftiktu, pomáhat k tomu, aby jejich nové státní území bylo jako definitivní a trvalé území národní ohraničeno a určeno také vzhledem k ostatním národům sousedním, zejména vzhledem k Němcům a Maďarům.
    d) Dohoda o rozumném kompromisu je obtížná také proto, že ve všech územních sporech mezi národy slovanskými se jedná o území, kde jedna slovanská národnost přechází v druhou, kde ani jedna, ani druhá není ethnicky plně vyjádřena, kde jazykově se jedná o nářečí přechodná, kde, jedním slovem, ani objektivně, ani subjektivně nejde o obyvatelstvo národnostně zplna a jasně vyhraněné. Mohlo by — aspoň na některých místech — stejně dobře a se stejnou oprávněností náležet dalším vývojem a jasnějším formováním jednomu nebo druhému ze sousedících národů slovanských. Tím spíše je zde třeba tolerance, objektivity a dobré vůle. Dlužno zdůraznit, že této dobré vůle a tolerance dosud tu nebylo. Naopak byly tu až dosud vždy u jednotlivých národů slovanských tendence rychle provésti v té či oné formě, často i násilně, plnou asimilaci té či oné národnosti a tak území i obyvatelstvo to definitivně pro sebe získat (území mezi Polskem a Ruskem, území mezi Polskem a Československem, území mezi Jugoslávií a Bulharskem). Tyto spory, plány a taktiky musí přestat a problém přechodného obyvatelstva v sousedících územích slovanských v zájmu všech slovanských národů musí býti po této válce definitivně vyřešen.
    e) Ve chvíli, kdy by se k uvedenému kompromisu došlo a jednotlivá území by byla určena jako trvalá národní území jednotlivých národů slovanských, měl by býti mezi slovanskými národy definitivně přijat princip, že neexistují národní slovanské minority. Příslušníci národa slovanského tvořící minoritu v druhém státu slovanském měli by býti národně a státně definitivně obětováni. Nechtějí-li sami žiti bez svého národního kulturního prostředí a bez zvláštních minoritních práv, mohou se vrátiti na území svého státu národního.

    Hájím ostatně uplatňování tohoto principu po druhé světové válce nejen pro Slovany, nýbrž i pro všechny národní minority vůbec. Chtěl bych, aby totéž platilo také pro Němce, Maďary, Rumuny a Italy, a vice versa, to jest pro celou Evropu. Nebude-li tento princip uplatněn, vrátíme se do starých sporů o menšiny a za deset, patnáct let se začne užívat minoritních otázek znovu pro přípravu nové světové války a pro zvrácení míru, který po této válce bude uzavřen.
    Ve smyslu těchto principů bych si tedy přál uzavření dohody územní mezi Polskem a Sovětským Ruskem. Vím, že je to úkol těžký. Ale je pro národní záchranu Polska — i Československa — nezbytný. Nejen proto, že tu jde o staletý záhubný spor, který od osvobození a státního obrození Polska po válce z let 1914—1918 se zase hned obnovil, nýbrž také proto, že k novým válkám mezi Sovětským svazem a Polskem o územní a jiné otázky došlo znovu už v době po roce 1918 a že válečná pangermanská útočnost po roce 1934 také především jen tím byla umožněna.
    V temže smyslu jsem pro definitivní řešení celého poměru mezi Polskem a Československem. Po mém soudu, dnes žádný územní spor mezi Československem a Polskem vůbec nemá existovat. Za prvé se vyřešení konfliktu polsko-československého na konferenci mírové roku 1919 stalo skutkem právě podle principů, jež jsem nahoře vymezil, to jest smírně, slušně a spravedlivě. Nejdříve — po marných pokusech o přímou dohodu — byl přijat oběma národy plebiscit na celém sporném území později na žádost a naléhaní velmocí byl {proti vůli Československa a se souhlasem Polska) plebiscit opuštěn a obě země se písemně zavázaly přijmouti arbitráž velmocí a jejich rozhodnutí jako řešení definitivní. Rozhodnutí o rozdělení sporného území mezi oběma státy bylo pak velmocemi učiněno, a obě vlády, polská a česko slovenská, zvláštními naprosto dobrovolnými smlouvami roku 1924 ve Varšavě podepsanými, je ve všech podrobnostech potvrdily a uvedly ve skutek, uzavřevše při tom novou mezistátní smlouvu polsko-československou o přátelství a arbitráži ve všech svých budoucích sporech. Jistě to byl postup i řízení slušné a rozumné ve věci i ve formě.
    Za druhé: žádný Čechoslovák a žádný spravedlivý Slovan nemůže dáti souhlas k tomu nemožnému a odsouzení hodnému (neslovanskému) postupu polské vlády a ministra Becka v roce 1938—1939 proti Československu: násilně obsadila těšínskou část československého území ve chvíli, kdy Československo bylo poníženo a k zemi sraženo Mnichovem a Hitlerovým triumfem. Bohužel, ministr Beck sám záměrně pomáhal Hitlerovi během roku 1938 k tomu, aby Československo bylo přinuceno ke kapitulaci a aby se proti rozděleni svého území vojensky nemohlo bránit, jak to sám doznal ve svém memorandu ministru Ribbentropovi ze dne 26. března 1939. A konečně se ministr Beck v téže době dohodoval s Maďary a činil nabídky Rumunsku, aby se obě tyto země zúčastnily děleni Československa v roce 1938 a 1939. Každý slušný Slovan musí souhlasiti s tím, že všecko to, co se se strany Beckova Polska stalo, musí být odčiněno.

    Po druhé světové válce by se mělo v otázkách těchto všecko, co nám snad ještě zbývá, v duchu výše uvedených zásad doplnit a přesněji vymezit a otevřít tak definitivně cestu k nové a trvalé spolupráci polsko-československé v duchu nového slovanství. Vedle sporu územního byly mezi oběma národy rozdíly jen v názoru na Sovětský svaz a různosti v poměru Poláků a Čechoslováků k Rusům. Jiných vážnějších sporů mezi Československem a Polskem by vůbec nebylo. Dojde-li k vyrovnání a k definitivnímu smíru mezi Polskem a Sovětským svazem, zmizí z poměru polsko-československého i diference týkající se Ruska, a dveře k intimní a všestranné jejich spolupráci se otevřou dokořán. Spory a hořkosti z minulosti mohou býti zcela zapomenuty.
Táž stanoviska by měla býti uplatněna ve sporu mezi Jugoslávií a Bulharskem, při čemž nelze ani mezi Slovany nechávat stranou fakt, že od roku 1912 byl se strany Bulharska zaujat v jeho sporu s Jugoslávií postup, který nebyl ani správný ani přípustný. Třikráte bylo Bulharsko příčinou vzájemného vojenského konfliktu. Kdybychom byli sebeobjektivnější, spravedlnost vyžaduje, aby při konečném řešení tento fakt nebyl pouštěn se zřetele. Každá politická chyba se vždycky nějak platí. A stává se zločinem, když se opakuje.Ve věci konfliktů vnitropolitických, kde jde o tak zvané vnitrostátní problémy slovanské, chtěl bych se dotknouti dvou problémů: jednoty československé a jednoty jugoslávské. Myslím, že by měli býti všichni slovanští národové zajedno v tom, že otázka Rusů, Bělorusů a Ukrajinců (chtít oddělovat Rusy od Černého moře je holá nemožnost!), Čechů a Slováků, a konečně otázka poměru Srbů, Charvátů a Slovinců nesmí býti pokládána a nebude v budoucnosti už vůbec pokládána za otázku mezinárodni. Je to a musí to zůstat věcí vnitřní politiky příslušných států.

Z knihy „Úvahy o slovanství"
Rok vydání: 1947, počet stran: 367
Nakladatelství: Čin

 

 

 

 

 

 

Článek převzat z: http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/edvard-benes-na-ceste-k-novemu-slovanstvi-1947/