I bez Daidalových křídel

12.07.2014 20:53
Autor: Mgr. Patrick Ungermann
 

    Nemyslete si, že vítám úvahy, že by napříště veškeré údaje o nás měly být shrnuty do elektronických kartiček, že by tyto kartičky nahradily dokonce i bankovky a posléze že by se zjednodušily na elektronické čipy, vpravované lidem pod kůži. Ačkoli, kdybych měl v Řecku místo pasu a sto dvaceti eur v hotovosti pod kůží pravé ruky elektronický čip, nepřihodilo by se mi, že bych svou hotovost včetně všech dokladů zanechal u sochy příkladného válečníka Leonidase Spartského. A když mi po čtyřech stech kilometrech v zatáčce před velkoměstem Larisa došlo, co to vlastně postrádám, dal mi průvodce otevřít autobus, bezúročně mi půjčil sto eur na cestu na velvyslanectví do Athén a lakonicky prohodil, že zbytek výpravy opouští řecké území pozítří.

    Na širokých ulicích u čerpacích stanic se rychle smrákalo - pověstné krátké jižní večery. Stojím a vztyčeným palcem prosím o svezení. Řekům je bohužel můj posuněk cizí, což mi dá najevo řidič kamiónu dávkou jogurtu přímo do tváře. Loudám se průmyslovou zástavbou k osamělým olivovníkům před fasádami domů. Z jednoho vybíhá tmavovláska s hudebním nástrojem. „Kudy tudy na nádraží?“ ptám se. Je samá ochota. Jmenuje se Katherini, tatínek je taxikářem a nádraží? Když s ní zajdu do houslí a hodinku počkám, ukáže mi cestu. Tak posedávám před místní konzervatoří, je mi úzko i blaženě, tma halí nejasný zítřek. Katherini mluví a mluví a nádraží nikde. Vyměníme si adresy, dojde i na tatínka, ten mě zve do taxíku, zabočíme za dva rohy a jsme za deset eur u nástupiště. Nejdražší taxík v mém životě. Před devátou mi paní u pokladny zavírá před nosem. Na lístek je prý dost času, a kdy vlak odjíždí?

    „Sledujte si hlášení.“ Hlášení v řečtině je pro mě španělskou vesnicí. Ještěže jsou na peróně dobří lidé, jako ten vyholený pořízek se zbraní za pasem, co si to míří rovnou ke mně a odkud prý jsem. Česká republika se sice nevžila, ovšem Československo tu každý zná. „Z Československa?“ plácá mi po ramenou a nabízí cigaretu. „Mám na Ostravsku příbuzné. Vy jste pomáhali našemu odboji.“ Zatímco hrdě potěžkává zbraň, rád přikyvuji ve snaze spřátelit se s někým, kdo mi snad pomůže ze šlamastiky. „Také mám namířeno do Athén a zítra ve dvě tě zvu na lidové shromáždění.“ Můj nový přítel revolucionář rázně zaklepal na paní pokladní, ukázal na mě a na obraz státníka na stěně ženiny kanceláře a znovu na mě ... a jízdenka byla na světě. Cesta vlakem trvala pět hodin. Za tu dobu jsem se naučil odbojový pozdrav. To se rázně vztyčíte, zatnete levici v pěst, dupnete si a zahřímáte: Papadópulos! Někteří cestující nám tleskali, jiní si odplivovali, zkrátka jako všude na světě.

    Na athénském hlavním nádraží mi mladík zajistil odvoz, nejlevnější a nejpodivnější taxík v mém životě. Jakmile jsme vyjeli ze tmy, zpozoroval jsem na sedadle smrti spoře oděnou lákavě vonící paní, řidič se potutelně usmíval, ze stropu vozu se linula náladová hudba. „K velvyslanectví?“ „"Ano, k velvyslanectví České republiky.“ „A to je kde?“ „A jak to mám vědět?“ Jak se řidič dozvídal kudy kam? Strhl vůz bokem doprostřed silnice, čímž dal kolemjedoucím na výběr mezi srážkou nebo zastavením. Převážně zastavovali. Tehdy taxikář sroloval okénko a ptal se na směr cesty. Před třetí hodinou ranní vůz zastavil na odlehlém místě s výhledem na měsíc nad Akropolí. Motor ztichl, hudba zůstala, řidič si vystoupil a mizel v polích. Voňavé paní sjela z ramen róba, ale to už mi její ruka čechrala vlasy. Taxikář se vrátil po půl hodině. Od té chvíle mě neodbytně zajímalo, kolik za cestu zaplatím. „Jako by se stalo. To za vás platil váš přítel na nádraží.“ Ještě se nerozednívalo, když jsem osaměl před branou velvyslanectví. No, osaměl... Výrostek namol se překotil přes bránu a urputně vyzváněl na vrata, ze kterých vykoukla pracovnice velvyslanectví. „Markétko, pust mě, vždyť vidíš jak jsem na šrot.“ Pustila. Ke mně byla krátce po deváté odměřenější. „Pětidenní pas vám vystavíme, ale nevyfotíme vás, to si zařiďte ve městě.“

    Město, to je v Athénách dosti široký pojem. Ještě, že mě sdílný řezník odkázal na svého fotoautomat provozujícího bratra. Zbývalo dodržet slib a odebrat se na lidové shromáždění. Na náměstí si mě charizmatický přítel vytáhl na ozvučené pódium. Přicházely proudy lidí, sta a sta. „Protože jsi náš host, budeš mít projev. Jenom prosím tě nemluv anglicky, to lidi nemají rádi.“ Porozuměl jsem. Jednou porozumíme také u nás v Čechách. „Budu mluvit rusky.“ „Mluv, rozumět nebudou, ale nic tím nezkazíš.“ Uklidnilo mě, že na obsahu mé stěžejní řeči nesejde, požitek zajistím davu gestikulací. Z reproduktorů zazněly hrdinné písně, do potlesku zaburáceli předřečníci, šťouchli mě do zad a byl jsem na scéně. Znáte ruskou říkanku: „Adin, dva, tri, četýre, pjať, išol zájčik paguljať, pif paf, oj oj oj, ubjegájet zájčik moj?“ Tak Řekové ji už znají. Vysloužila mi naprosté ovace a frenetický potlesk. Tentokrát mě na autobusové nádraží dopravil na motocyklu rozšafný kapitán bárky, mořský vlk. Potřeboval nový stroj zajezdit, pročež jím smýkal nejužšími uličkami, kde mít kolena víc od sedačky, skácím alej přetékajících popelnic. Ještě, že si neřekl o peníze. Vlastně mi chtěl za nevýhodný kurz vnutit falešnou pětidolarovku.

    Opět tu byl pozdní večer, ono rychlé jižní stmívání se. V autobuse jsem seděl už jenom já. „Tak vysedat, Litochoro, konečná!“ Kotouč prachu za vozem a u škarpy ukazatel: Litochoro 100 km! Na čele mi vyrazil mrtvolný pot. Z hornaté tmy se vyloupla rostoucí světýlka traktoru s vlekem. Na vleku prosedím zbytek noci na trávě, kterou bude pojídat polospící kozel. Vždyť zážitky nemusí být pokaždé krásné, stačí, že jsou silné.