Internační klášter v Králíkách

13.04.2015 07:41

Vztah církve a státu
(1948—1949)

K římskokatolické církvi se v roce 1948 v Čechách a na Moravě hlásilo z 8,8 milionu obyvatel zhruba 6,8 milionu věřících. Na Slovensku bylo procento katolíků ještě větší, k této církvi se hlásilo přes 90 % všech obyvatel. Po únoru 1948 se římskokatolická církev ocitla vůči státu v roli nebezpečného rivala, který byl sledován jako nepřátelský, svým křesťanským učením neslučitelným s marxistickou teorií, a jako nezlomný, svou pevnou hierarchickou strukturou a vázaností na Řím. Ústavou z května 1948 byla sice zaručena náboženská svoboda, ale její deklarování totalitní vládou bylo formální a populistické. Náboženství jako „opium lidstva“ bylo určeno k likvidaci. Projevy náboženského života měly být tolerovány a regulovány státem do té doby, dokud nezaniknou. Urychlení tohoto vývoje mělo být podpořeno ateistickou výchovou a osvětou.

Již od počátku března 1948 byl ze strany režimu vyvíjen tlak na vedení české katolické církve, aby vyjádřilo loajální postoj vůči nové vládě. Když konference československých biskupů odmítla vyslovit souhlas s únorovým převzetím moci komunistickou stranou s tím, že se církev neváže na žádnou politickou formu, následovala řada opatření, jejichž cílem bylo postupně vytlačit katolickou církev ze všech oblastí veřejného života. Pod záminkou nedostatku papíru byl omezen církevní tisk, některé časopisy a noviny byly zcela zakázány, např. periodikum katolických intelektuálů Katolík, jiné mohly vycházet pouze v omezeném nákladu. V dubnu 1948 byl schválen zákon o jednotné škole, který prosazovala komunistická strana již od roku 1945 a který prakticky znamenal likvidaci církevního školství. V důsledku pozemkových reforem došlo k rozsáhlým majetkovým ztrátám převážně řádů a kongregací. Spolková činnost byla zakázána, což se dotklo nejen řady církevních klubů a sdružení, ale i svazů, jejichž ideová náplň byla katolické věrouce blízká a jejichž členové se ke katolické církvi hlásili, např. tělovýchovná jednota Orel.

Jednání mezi církví a novou vládou o uspořádání jejich vzájemného vztahu probíhala zhruba jeden rok a od počátku byla ze strany režimu vedena k jednoznačně podřízenému postavení církve státu. Hlavním zástupcem církve pro jednání se státem byl československou biskupskou konferencí delegován litoměřický biskup Štěpán Trochta. V čele Komise pro církevní a náboženské otázky Ústředního akčního výboru Národní fronty (od dubna 1949 Církevní komise Ústředního výboru Komunistické strany Československa, tzv. církevní šestka) stál tehdejší ministr spravedlnosti Alexej Čepička. Sbor československých katolických biskupů nezastával v přístupu k jednání shodné stanovisko. Zatímco pražský arcibiskup Josef Beran odmítal jakýkoli kompromis, biskup Trochta se v obavě o budoucí vývoj náboženského života věřících snažil zajistit co nejpříznivější podmínky pro působení církve v totalitním státě. Závěry jednání stále více gradovaly k otevřenému konfliktu. Ten podnítila událost ve Starém Smokovci na Slovensku. Zde se 22. března 1949 sešla biskupská konference, při jejímž zahájení bylo v zasedací místnosti nalezeno odposlouchávací zařízení Státní bezpečnosti.

Ukončená jednání o dohodě vedla církevní šestku k agresivnější strategii v postupu proti církvi. Jejího podřízení režimu se rozhodla dosáhnout kroky, které měly vyvolat rozkol mezi laiky a klérem a mezi nižším a vyšším duchovenstvem, měly vést k ukončení diplomatických styků s Vatikánem a ke vzniku národní církve. Hlavním bodem těchto opatření bylo ustanovení tzv. Katolické akce v červnu 1949. Toto hnutí prorežimně orientovaných katolíků záměrně zneužívalo samotný název Katolické akce, který byl v církvi používán od roku 1922 pro aktivity laického apoštolátu. V reakci na vznik této státní Katolické akce vydal biskupský sbor pastýřský list, který komentoval aktuální vztah církve a státu. Po přečtení tohoto listu o svátku Božího Těla 10. června 1949 se mnozí kněží ocitli ve vyšetřovací vazbě a někteří z nich byli odsouzeni. Provokatéry Státní bezpečnosti byla toho dne také narušena bohoslužba v katedrále sv. Víta v Praze, po které byl internován pražský arcibiskup Josef Beran.

http://pamatnik.militaryclub.info/header_bg2.jpg


Centralizační klášter v Králíkách
(1950—1954)

V noci ze 13. na 14. dubna 1950, kdy byla v Československu spuštěna první etapa tzv. „akce K“, žilo v králickém klášteře šest redemptoristů. Jejich představeným byl P. Josef Lavička. Podle dochovaných dokumentů musela Státní bezpečnost vniknout do kláštera násilím. Poté pravděpodobně následovaly domovní a osobní prohlídky, které bezpečnostní složky provedly ve všech likvidovaných klášterech. Totožně také příslušníci postupovali v případě rektora Josefa Lavičky, kterého jako představeného komunity v Králíkách odvezli do internačního kláštera v Želivi. Zde byl internován až do roku 1955.

V průběhu rána a dopoledne dne 14. dubna 1950 bylo do Králík svezeno 228 redemptoristů z 15 domů. Celý komplex kláštera v Králíkách byl uzavřen pro veřejnost. Proslulé poutě na Horu Matky Boží byly zakázány. Návštěvy rodičů řeholníků a jejich blízkých nebyly první měsíce vůbec povoleny, později pouze za dozoru strážného. Dopisy a balíčky bylo dovoleno přijímat a odesílat až od května 1950. Veškerá korespondence řeholníků podléhala cenzuře, kterou prováděli pracovníci Státní bezpečnosti. Odchody řeholníků mimo klášter byly omezovány na návštěvy lékaře. I v těchto případech však bylo ostrahou dohlédnuto na to, aby byly styky s místním obyvatelstvem omezeny na minimum. Ostrahu v prvním roce centralizace řeholníků vykonávalo 23 příslušníků Sboru národní bezpečnosti a 2 pracovníci Státní bezpečnosti. Později byl sice počet strážných snižován, ale ostraha byla z kláštera odvolána až v roce 1961.

Život řeholníků uvnitř králického kláštera byl dán pravidly, která byla stanovena Státním úřadem pro věci církevní, uplatňována zmocněncem kláštera Františkem Staňkem a kontrolována oddělením Státní bezpečnosti v Žamberku. V centralizačním klášteře sice nebyly modlitba a bohoslužba zakázány jako ve věznicích, ale řeholníkům byl v rámci nařízeného denního programu pro náboženský život stanoven omezený čas. Hlavní náplní dne byla nucená práce. Po reorganizaci centralizačních klášterů Státním úřadem pro věci církevní na přelomu července a srpna 1950 podléhala internace v králickém klášteře mírnějšímu režimu a činnost centralizovaných řeholníků vzhledem k nepříliš dobré dostupnosti a vzdálenosti od průmyslových center zaměřena především na zemědělské a lesní práce: pěstování brambor, řepy, žita a lnu, chov drůbeže, prasat a krav a čištění lesa. Mimo to řeholníci pracovali v zeleninové zahradě a v různých dílnách, vyráběli loubkové košíky, prováděli adaptační práce v klášteře a jeho okolí. V zimních měsících byla velká část z nich zaměstnána odhazováním sněhu.

V období od dubna 1950 do prosince 1954 prošli centralizací v Králíkách členové redemptoristů, františkánů, kapucínů, minoritů, jezuitů, dominikánů, salesiánů, premonstrátů, benediktinů, cisterciáků, školských bratří, kasalantinů, augustiniánů, bosých augustiniánů, křižovníků, těšitelů, salvatoriánů, verbistů, milosrdných bratří, lazaristů a basiliánů. Z celkového počtu 228 internovaných řeholníků byla ještě v dubnu roku 1950 přesunuta část přestárlých bratří do Broumova a nemocných bratří do semilské nemocnice, takže početní stav klesl na 166 internovaných osob. Do konce roku 1950 se pohyboval od 100 do 180 osob. V následujících čtyřech letech 1951–1954 již většinou nepřesáhl počet 130 řeholních bratří. Tyto početní změny byly způsobeny stálými přesuny řeholníků různých řeholí mezi centralizačními kláštery, pravidelným odsouváním přestárlých a nemocných bratří převážně do Moravce, okres Žďár nad Sázavou, odvedením mladších ročníků ke splnění základní vojenské služby v září 1950 či odesíláním internovaných osob na různé brigády, např. na Velehrad, do Prahy na Strahov, na stavbu Klíčavské přehrady a jinam. Propuštění z centralizačního kláštera v Králíkách bylo pro řeholníka možné pouze na základě žádosti o dobrovolný odchod do světského života. Hromadné propouštění řeholníků bylo zahájeno na základě rozhodnutí politického byra Ústředního výboru Komunistické strany Česko-slovenska v prosinci 1954.


Internační středisko v Králíkách
(1955—1961)

Od prosince 1954 do konce roku 1955 probíhalo hromadné propouštění řeholníků z králického kláštera do světského života na základě rozhodnutí politického byra Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Celkem bylo propuštěno 68 řeholníků a 13 starých a nemocných bratří bylo převezeno do Moravce. V dubnu 1956 byli ke zbývajícím bratřím v Králíkách přivezeni řeholníci, kteří byli původně internovaní v želivském klášteře. Internační klášter v Želivi byl zlikvidován a v roce 1957 zde byla zřízena psychiatrická léčebna.

Po sloučení obou izolačních zařízení bylo v Králíkách umístěno 101 členů 16 řeholí, převážně však jezuitů, redemptoristů a salesiánů. Klášter byl nadále veden Františkem Staňkem jako správcem. Původní plány Státního úřadu pro věci církevní na zrušení stráže se neuskutečnily. Ostraha příslušníků Sboru národní bezpečnosti zůstala zachována, a to především z podnětu Františka Staňka a králických pracovníků Veřejné bezpečnosti, kteří upozornili státní orgány na možnost obnovy poutí. Ostrahu v tomto období zajišťovali 4 příslušníci, jejichž úkolem bylo mimo jiné bránit vstupu poutníků do komplexu kláštera.

http://pamatnik.militaryclub.info/header_bg3.jpg

Od listopadu 1956 zahájilo církevní oddělení Ministerstva školství a kultury, které převzalo kompetence zrušeného Státního úřadu pro věci církevní, další vlnu hromadného propouštění řeholníků. Předtím si však Ministerstvo vnitra vyhradilo, že jako poslední odejdou z kláštera jezuité. Vybraní řeholníci, kteří měli být propuštěni, však odmítli klášter opustit. Argumentovali především tím, že v průběhu „akce K“ přišli o veškerý majetek a nemají se kam vrátit. Za ztracené, zničené a ukradené osobní věci požadovali náhradu, někteří také žádali možnost vycestování, aby se v zahraničí mohli připojit k některé z komunit své řehole. Žádná z těchto žádostí nebyla kladně vyřízena. Z vybraných řeholníků, kteří měli být propuštěni, nakonec během dvou měsíců opustilo klášter pouze 9 osob.

V prosinci 1956 Ministerstvo vnitra propouštění zastavilo. Také ve druhém období centralizačního kláštera v Králíkách řeholníci pracovali v klášterním statku. Starali se zhruba o 100 hektarů zemědělské půdy, na které pásli dobytek, pěstovali len, brambory, krmnou kapustu a zeleninu pro svou potřebu. Chovali krávy, ovce, prasata a slepice. Menší část řeholníků byla zaměstnána u místních podniků, u komunálního zahradnictví, u státních statků, v lesním a stavebním závodě.

Zdá se, že od roku 1957 byl režim i ostraha v králickém klášteře mírnější. V srpnu 1957 se dokonce správce František Staněk písemně obrátil na církevní oddělení Ministerstva školství a kultury s žádostí o zpřísnění režimu a posílení stráže, která v té době čítala dva příslušníky. Na velkou volnost pohybu králických řeholníků si také v lednu 1959 stěžovala Krajská správa Ministerstva vnitra v Hradci Králové ve zprávě o činnosti za rok 1958. I přesto státní orgány nezasáhly. Není vyloučeno, že tak neučinily úmyslně, protože od května 1959 Ministerstvo vnitra rozjelo „akci Pater“ a „akci Pater II.“, na jejímž konci stálo několik odsouzených členů jezuitského řádu centralizovaných v Králíkách.

Někdy v období mezi srpnem 1957 a říjnem 1958 muselo také dojít k výměně správce. Na místo Františka Staňka byl dosazen Karel Bezvoda, který však vycházel velice špatně jak s řeholníky, tak se státní správou. Usnesením politického byra Ústředního výboru Komunistické strany Československa ze dne 30. listopadu 1960 byla zrušena internace králických řeholníků a během prosince téhož roku byla většina z nich propuštěna. Ke dni 1. ledna 1961 byl klášter v Králíkách předán České katolické charitě jako sociální ústav. Ministerstvo školství a kultury obsadilo uvolněné prostory sestrami z Kongregace Neposkvrněného početí Panny Marie.

 

 

 

 

Památník obětem internace Králíky