Jan Theobald Held

28.08.2014 19:29

Autor: Mgr. Patrick Ungermann

 

    Trochu moc slávy na tak malé město? I takové by se někomu mohly zdát Třebechovice pod Orebem. Cestou od nádraží je neustále možné sledovat vrch Oreb. U sokolovny, kde pomník obětem obou světových válek nese jména místních hrdinů, se snadno doptáte na knihovnu. Řeknou vám, že není místní, ani městská, ale Heldova. U úpatí náměstíčka (je mírně do kopce) natrefíte na památník věnovaný husitům orebitům, kteří si po smrti hejtmana Jana Žižky nechali, jako osiřelí, přezdívat „sirotci“. „Sirotčí“ oddíly „božích bojovníků“ se na Orebu proslavily záhadnou neporazitelností. Na horním konci náměstí stojí dřevěné sochy svaté rodiny, a ty už předznamenávají slavný vyřezávaný pohyblivý Proboštův Betlém. V mezidobí mezi činy orebitů a jemnou prací Probošta nalezl svůj čas život obrozence, hudebníka, lékaře a lidumila Jana Theobalda Helda. Jeho odkazu se po něm pojmenovaná knihovna věnuje vskutku pečlivě a samozřejmě s láskou.

    Po roce svého působení v Třebechovicích se vracím do města trochu jinak. Snažím se totiž překonat mez dvou a čtvrt století, abych mohl přijít do Heldova rodiště včas, tedy v době, kdy je to tu po mnoha rocích znovu zajímavé. Náměstí nyní obklopují dřevěné, bohatě zdobené domy s podloubími, kde je radost posedět. Lidem se daří dobře. Práce je jak na hospodářském dvoře, tak ve mlýně, na valše, v solném skladu, v sladovně a špýcharu. Šetřit se ovšem musí, pročež okap mají vždy dva domy společný. Třebechovice jsou městem řezníků, hrnčířů a po práci i hudebníků. Tatíci dřou, aby se děti mohly učit na školách. Ta nejzákladnější, jež byla dřevěná, stála hned vedle kostela a nedaleko od špitálu. 11. prosince 1770 se místnímu lékaři Františku Heldovi narodil syn Jan. Školu začal navštěvovat v necelých čtyřech letech. Nejenže prospíval výtečně, ale i výtečně muzicíroval. Chlapecký sbor bosých nadšenců řídil pan učitel se zápalem a zodpovědností písmáka, vrcholu každé tehdejší obecní vzdělanosti. Rodině desetiletého Jana se přihodilo neštěstí, když jim otec a živitel zemřel ve velmi mladém věku. Životní úroveň matky s dětmi se rázem propadla do stavu chudoby a Jeník by z rodných Třebechovic nikdy nevybředl a zřejmě by mu bylo souzeno rozšířit řady řezníků či kruh hrnčířů, nebýt jeho prvního podporovatele, příbuzného Josefa Raaba. Tento student práv pomohl chlapci do Prahy v hodině dvanácté. Třináctiletý hoch se zde začal učit školenému zpěvu u ředitele kůru V. Praupnera při kostele Panny Marie. Hlavní škola v Praze učila Jana všem naukám, v rámci plošné josefínské germanizace pouze německy. „Tu mně bylo jako Indovi v Kalkutě, jenž se pojednou dostal do anglické školy. Nerozuměl jsem slova německého, neboť doma bylo vyučování dosti dobré, ale jen v mateřském jazyce,“ posteskl si po letech Held. Přijímací pohovor na staroměstské gymnázium se odehrál v latině a němčině včetně záludných diktátů. Student Held uspěl výtečně. V páté třídě gymnázia byl prohlášen premiantem se stipendiem padesáti zlatých, jež se mu zvýšilo na osmdesát a posléze na sto dvacet zlatých! Za úspěchy v mnoha předmětech (nejraději se učil starořecky) obdržel stříbrnou medaili. Přivydělával si kostelním zpěvem, a tím se i neustále zdokonaloval v hudbě. Jak jen mohl, posílal část peněz mamince na podporu sourozenců.

    Už zde jasně vystupují dvě Heldovy povahové vlastnosti: nezměrná píle a sebekázeň a značná náklonnost ke zkoušeným lidem. Stran jeho píle: Jako výtečný zpěvák samouk byl záhy zván do měšťanských i šlechtických domácností. Všechny význačné hudebníky, které znal, měl k práci pro pražský muzický život. Vědělo se o něm, že je v Praze největším mistrem hry na kytaru a zdatným skladatelem písní. Nicméně další studia si zvolil v oboru lékařství a záhy i zde vynikal. Promoval 21. srpna 1797 a zakotvil v nemocnici Milosrdných bratří. Obrovský úspěch tu Jan Held slavil vyléčením abbé Dobrovského. To už se s Heldem radili slavní lékaři Rust a Krombholz. Za napoleonských válek, kdy byla Praha zahlcena raněnými, potřeba a zvuk lékařství stoupl. Nemocnými Helda byli jak trpící vojáci, tak i ruská hraběnka, polský hrabě, anglický šlechtic a ruský generál Zwiliněv. Oceněním Heldových lékařských znalostí a zásluh bylo jeho jmenování dopisujícím členem c. k. lékařské společnosti ve Vídni. To mu bylo šedesát osm let a měl za sebou profesuru, post zkoušejícího při rigorosách a pětinásobné děkanství lékařské fakulty v Praze.

  

    Stran jeho náklonnosti ke zkoušeným lidem: Soucit s chudými a nemohoucími byl pro Jana Helda žitou skutečností. Nevlídné hmotné poměry poté, co v dětském věku napůl osiřel, a také obrázky chudoby a útrap, které jako lékař vídal dnes a denně, to vše jím otřáslo a donutilo citlivého vnímatele života jednat ke zmírnění lidské bídy. Samotné léčení, v jehož průběhu dokázal (protože chtěl) přesvědčit nemocného, že naděje neumírá nikdy, samotný výkon lékařského povolání byl v jeho rukou lidumilným zákrokem. Ve válečném roce 1813 zřídil ve dvou dnech tři lazarety a sám dojednával umístění nemocných také v soukromých bytech. Postiženým se z vlastních zdrojů staral o prádlo a potraviny. Na hudbu mu tehdy opravdu nezbyl čas. „Euterpe je mně lahůdkou, Aeskulap povoláním,“ říkával. Pro třebechovické studenty založil nadaci na podporu vzdělání a městu Plzni přispěl velkým jměním na založení a činnost dětské opatrovny. Plzeň na svého dárce nezapomněla a šedesáti sedmiletého Helda jmenovala čestným občanem města. Lékař plzeňským odpověděl: „Dětské opatrovny, které byly od několika let uvedeny v život, jsou jistě jeden z nejradostnějších zjevů v našem století. Jsou výmluvným dokladem, že byly správně poznány hlavní vady ve výchově zejména chudších tříd jak ve vzdělání, tak ve výchově mravní. Čím dříve dítě pochopí pojem Boha, přírody, povinnosti k mému a tvému, čím dříve pozná výrobky lidských rukou i přírody, tím spíše se u dítěte splní předpoklady, které je za správného vedení dovedou k správným závěrům při pozvolném vývoji jeho rozumu, který je v protivě s prostým běžným cvičením paměti.“

    Vraťme se znovu do časů Heldova mládí, je to totiž nesmírně důležitý návrat. Saský profesor Karel Jindřich Seibt, který přijal místo na pražské univerzitě, posunul, aniž to zamýšlel, Janovy úvahy ještě jedním směrem. Profesor Seibt se věnoval výkladu galantních nauk, které bychom dnes patrně nazvali estetikou, naukou o krásnu. Elegán Seibt záhy vzdělané Pražany okouzlil jak úžasným vědeckým rozhledem, tak svým dvaceti osmiletým mládím. Povyražení způsobovalo i to, že mezi jezuity byl na univerzitě prvním světským profesorem filosofie. Held o něm po letech vypověděl: „Dobýval si srdce svých posluchačů mírným, příjemným hlasem, ryzí řečí a vážně přátelským i blahovolným chováním.“ Karel Jindřich Seibt byl beze sporu pravým opakem podmračeného školometství těch dob. Učil se u anglických a francouzských filosofů, nicméně opřel svou novodobost o vídeňský osvětový pohled beznárodního, ovšem zgermanizovaného občanství poddaných říše. Nejen vlivný vlastenec Voigt a lidé z Královské české společnosti nauk, ale i student Held po čase rozpoznal v oblíbeném učiteli sice prudce intelektuální osobnost, jenže zároveň i postavu, která se sama vymezila jako věčný cizinec. Domácí politický život v Čechách v podstatě chyběl. V čase, kdy mateřština doputovala z rukou písmáků-učitelů, písmáků-knězů a selských kronikářů do rukou obrozeneckých vzdělanců všech tehdejších věd, v čase, kdy se střádalo na nejen naukový, nýbrž i široce společenský český časopisecký tisk, byla potřeba našeho politického zastoupení stále více žádoucí. Toho si byl Held plně vědom a svých buditelských cílů dosahoval hezky od lesa. Aby byla naše politika ušlechtilou, kulturní záležitostí, bylo nutné domácí kulturu všemožně podpořit. Held stanul mezi zakládajícími členy Českého muzea, České zahradnické společnosti, Jednoty přátel umění pro církevní hudbu. Lékař se širokým rozhledem, přítel Františka Palackého, byl v německy hovořícím prostředí jedním z mála sebevědomých, kteří se záhy utkali s ponižujícím (bohužel velmi rozšířeným) názorem, že čeština je dobrá do chléva, ne do vědy a správy země. V paláci Františka hraběte Šternberka se Held ve společnosti učených vlastenců seznámil s českými a zároveň pročeskými časopisy „Hlasatel český“ a „Krok“. Ihned začal odebírat Palackého muzejní časopisy. Takový tisk si kladl za cíl: „Na místě prvním vyhovovati potřebám těch, kteří tu láskyplně lpí na vzpomínkách vlasti a vroucí účast berou na tom, co se týká její slávy a jejího blahobytu“. V Palackého tiskovinách hájil Held činy Karla IV. a Václava IV. ostouzené Františkem Kilianem. V lékařství, na univerzitě a v úřadech prosazoval znalost obou zemských jazyků, nejen „všedůležité“ němčiny. Jako rektor univerzity podal v této věci zprávu do Vídně. Svého přítele, vlivného na ministerstvu ve Vídni, požádal, aby na fakultě lékařství zasáhl ve prospěch obsazení profesorského místa člověkem, který umí česky, „by vlasti naší nebyla zasazena nová rána“. Dopadlo to dobře a jmenován byl Čech, doktor František Piťha. Held byl jedním z nemnoha stavitelů obrovského vzdělanostního a sociálního zázemí pro muže, jakými byli Palacký a Havlíček. Held nebyl sponzorem naší vědy a kultury, jelikož pro sebe za svou nadační činnost nežádal žádné výhody a uznání. On prostě hradil činnost mnoha českých ústavů a spolků. Jeho národovectví bylo bohulibou činností den za dnem při vědomí a víře ve velké nadosobní cíle v daleké budoucnosti. Vynikající lékař, hudebník a člověk s velkým hřejivým srdcem zemřel ve věku osmdesáti jednoho roku. Spočívá tam, kde si to přál, v rodných Třebechovicích.

    Heldův hrob leží na Orebu, kde cestu k podnebesí ukazuje půvabný kamenný kostel, který je z Třebechovic vidět téměř odevšud. Nebylo tomu vždy tak. V dobách Heldova mládí čněla na kopci jistě malebná, ale už velmi zpuchřelá dřevěná kaple. Když byla z důvodu sešlosti stržena, dali třebechovičtí radní vědět o výstavbě nového kostela i slavnému rodákovi. Held nechal vypracovat návrh na kamennou stavbu, návrh, který byl uskutečněn v pozměněné podobě. Věhlasný lékař přispěl na kostel, v jehož stínu teď odpočívá, dvěma sty dukáty. Pro ředitele kůru založil nadaci, jejíž úroky (tři sta patnáct zlatých) byly vypláceny co půl roku. „Třebechovičtí uctívají svého rodáka a s velkou pietou chová se jeho pozůstalost v městském muzeu. Mají Heldovu veřejnou knihovnu a Heldovo náměstí... Rodáci kladou denně na jeho hrob prosté polní kvítí i šlechtěné odrůdy na důkaz, že láska jejich k Heldovi kvete květem nejvzácnějším,“ píše ve své životopisné knize o Heldovi František Probošt.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zdroj foto: cs.wikipedia.org