Jsou všude kolem nás

05.11.2014 13:55

Autor: Mgr. Patrick Ungermann

 

    Když mi přítel coby svatební dar poskytl papouška andulku, bylo to prý proto, aby se mi jeho dar sám neustále připomínal. Andulka Pepík se záhy stala členem domácnosti a společníkem mých kamarádů. Jednoho večera jsme v počtu pěti lidí Pepíkův mřížový domeček kdesi v naší malé panelákové klícce obstoupili a radili se, jak tvorečkovi prospět: Jak často jej koupat a kde mu připravit lázeň, co vložit do domečku za překážky, čím prospěšným sytit Pepíkův nepatrný žaludek a tak dále. Pepa se rozhlížel, mžouraje po nás korálkovýma očima a zjišťoval, že jsme všude kolem něho. Ačkoli našim „učeným“ řečem neporozumíval, přítomnost pěti lidí ve své blízkosti vnímal.

    A přítel, ano, ten, který k nám Pepíka přinesl, se rozhovořil o tom, že nějakým podobným způsobem by nad námi, nepatrnými lidmi, mohly postávat duchovní bytosti nadané silnou a širokou duší, a snad by i mohly nahlas učeně přemýšlet, co ještě nám postavit do cesty za prospěšné překážky, jak nás vykázat do patřičných mezí v případě neposlušnosti a jak nás naopak povzbudit k vyšším výkonům lidství, jež přeci s božským principem neodmyslitelně souvisí. Hodně mých bližních, vyloženě na základě nejedné zkušenosti, pochopilo, že tyto vyzrálé, chcete-li „nadpřirozené“ duše jsou všude kolem nás. Já je slovem nadpřirozené nenazývám. Já vím, že jsou samy sobě velice přirozené a tuším, že o nás ve své moudrosti rozhodně nehovoří jako o něčem podpřirozeném.

    Mám tu možnost něco vědět i o zesnulých lidech, o přátelích. Než mi zemřela babička Kamila, chtěla po tatínkovi, aby jí ukázal sbírku polodrahokamů. Jenže se na to nějak zapo-mnělo a pak už bylo pozdě. Nicméně maminka jednou v noci babičku Kamilu před sbírkou minerálů zahlédla. Byla to zprůzračnělá postava v tom pyžamu, které si za živa babička ráda oblékala. Nade mnou se prý v dětském věku v noci skláněla mužská postava. Byla to dobrá bytost, spal jsem klidně dál. Předčasně zesnulá sestřenka mé ženy umožnila v nočním vidění mé ženě nahlédnout do budoucího osudu rodiny, kterou tragicky opustila. Má žena byla její smrtí dlouho zle poznamenaná, ale pak k ní promluvil hlas slovy: "Pod spáleninou doutná život". Zbývá dodat, že ženina sestřenice Katka byla zpopelněna. Babička Anna byla mým posledním žijícím prarodičem. Babička Anna mě jako malého nosila na rukou, a pak jsem ji po letech nosil do vany já. V jednom nesmírně živém snu jsem cestoval se ženou a s babičkou vlakem s červenými opěradly, babičce se udělalo zle, a tak jsem ji vedl na záchod. Prosila mě, abych záchod nezavíral, kdyby se něco stalo. Měla v očích strach. Plakala a vzlykala, že teď ještě bude nějaký čas dobře, pak ale přijde chudoba a zlovůle. Lidi budou vězněni za maličkosti, ba dokonce jen za to, že se ozvou na obhajobu svých státem uznaných práv. Mám prý na sebe dát pozor, velký pozor!

    Sice mám tu možnost něco vědět, jinak ovšem nevím nic. Je mi alespoň jasné, že při mně mnozí starostlivě stojí, v křišťálovém ovzduší věčnosti mě obklopují přející duše. Mně a mým nejbližším je dobře, a to i při všech bolestech. Znovu se učím modlit, tedy učím se děkovat směrem, který vidíte jen srdcem.