K dějinám spásy – zbožné podumání

20.10.2014 15:21

Zas a zas sledujme potopu. Jejím koncem je vysoušení. Zdá se, že před rozpínavou říší neutečeš. Pak ale odhadneš, že je mělká, že už nemá sílu nárazu. Je všude, ale všude mělká, sledujeme v ní trhliny, ostrůvky jiného života, izolovanou záchranu – souš. Blátivá kaňka žbrblá slavné výkřiky z dob, kdy se tudy potopa slavně a ničivě valila. Jenže to je pryč. Žbrblání bláta si nikdo nevyloží vážně. Čeká se na poslední metřík vysychání a sebereme odvahu, rýžová košťata a lopaty a hurá na to bláto!

 

Srdce není jen pumpa na krev. Hmota podléhá zániku – tato rezne, foto autor.

 

    Bojíme se černých děr. Strašlivě zatížených kousínků, velikých, jako špendlíková hlavička, jejíž tíha je tisíc sluncí a jen svou přitažlivostí stáčí život galaxií do urychleného jezu, kde šumí propast obřího požeráku. Strachujeme se jasné podoby zániku, kde se všechno tak smrtelně smáčklo do umírající tíhy, a už nevidíme, co musí nastat. Že se ta nelidská tíha roztrhá ve velkém třesku a nelidsky volný vesmír se rozprskne na miliony světelných let do dálky. Bude to obrovité, jenže prázdné a tmavé. Tak temné, jak jen to bylo předtím, když smrtelným hříchem hmoty zatížený bobeček do sebe soukal, co nebylo jeho.

    Rozpínavé smršťování, co všechnu existenci uvazuje k pomyslnému středobodu – tahle vychýlená centralizace a zase rozvolňování vazeb, až nesouvislost a chaos, kdy všechno v panice utíká od centra, vyhozeného do povětří – tohle je pohyb hmoty, dostředivé a odstředivé vlnění, jednou chuť, jindy pachuť moci, jednou nadšené sbratření až souručenství, jindy nadšené dezerce a nadšené polibte mi a útěk do malé anonymity.

    Jenže jsme živé duše. Duch ve hmotě. Díky nám není pohyb hmoty nemastný – neslaný, nýbrž získal nějaký výraz, nějakou tvář. Odkaz kultur, řeč kolektivů i individualit. Vsunutím ducha do hmoty se začíná vývoj, co má hlavu a patu. Někteří jsme ve hmotě zhrubli, srdce máme jen za pumpu na krev a do nekonečna opisujeme křivky pýchy a pádu, jako bychom nesvéprávně trčeli ve víru a tloukli se pod jezem. Takových jsou nás mračna, ale jsou i jiná mračna. Ta už ví, že srdce je příbytek plamínku, který si vyplul za noci na vratké bárce hledat svůj kompas – Pána Boha. Pán Bůh je věčně tryskající proud, mléko hojnosti, světlo poznání. Poznání chytáme po kapkách náboženství, filosofií, múzického vytržení, po kapkách pracovního nadšení, po šepotu vnitřního hlasu, po balvanech pohrom, které nás posunují vpřed.

    Rosteme na boží suti. Hluchá hluchavka, ani ne velcí, ani ne malí a v srdci svítí loďka duše, pod ní burácí hmotný vír, co táhne doprostřed i do stran, a sepnuté ruce tu lodičku vytahují mimo onen vír. Sunou ji jediným možným pohybem ducha, pohybem vzhůru. Až tenhle pohyb promění mé já, nezbořím ničí kostel, nikoho nedonutím pít z kaluží a nevypálím ničí dům ve snaze kořistit nebo se mstít.

    Až se nám všem promění já, nebude pro nás potop a černých děr. Zákony hmoty necháme hmotě, proud vodopádu poteče vzhůru a bude nás nést. Po malých porodech a malých úmrtích dosáhne každý z nás velkého zrození, života věčného.