Kdo jsou Lužičtí Srbové?

12.05.2014 16:07

      Na sever od českých hranic, v mírně zvlněných rovinách, táhnoucích se až k pobřeží Baltického moře, sídlily před tisíci lety desítky slovanských kmenů. Dělily se na Srby, ObodrityLutice. K srbským kmenům patřili Milčané, Lužičané, Glomačové, Nižané a několik dalších, v okolí Berlína sídlili Stodorané, Ratarové, Sprévané a Lisici, dále na sever se táhlo území obývané Dolenci, Ukrany, Ploňany, Črezpěňany a Chyžiny, na dolním toku Labe žili Gliňané, Drevjané, Smolinci a Polabané, v okolí Lübecku sídlil kmen Varnů a Vagrů. Celkem existovalo na území dnešního Německa více než třicet slovanských kmenů. Dodnes nacházíme na podrobné mapě Spolkové republiky Německo stovky zkomolených zeměpisných názvů, které připomínají dávnou slovanskou minulost.
      Tyto kmeny postupně podléhaly přesile Franků (Němců), kteří využívali často slovanské nejednotnosti při svém tažení na východ (Drang nach Osten). Šíření křesťanských myšlenek mezi pohany bylo často spojeno s násilím a ponižováním. Byly káceny modly Svantovíta, TriglavaSvarožice, poraženým bylo zakázáno hovořit jejich slovanskou mateřštinou. A tak měkká slovanská řeč umlkla na baltském pobřeží a v meklenburských nížinách již v 11. a 12. století, někde se jazyk předků udržel do století třináctého či čtrnáctého. Výjimkou byl kmen Drevjanů v tzv. Lüneburském vřesovišti, kde slovanská řeč dozněla teprve v polovině 18. století. Jedinými ostrůvky v německém moři, které si svůj prastarý jazyk uchovaly dodnes, jsou dvě nevelké oblasti - HORNÍDOLNÍ LUŽICE.
      Hornolužická srbština se podobá staročeštině z 15. století, protože se kvůli několikasetleté izolaci od ostatních Slovanů ve svém vývoji opozdila. Dolnolužická srbština je mnohem silněji ovlivněna němčinou a počet jejích uživatelů se odhaduje asi na 10 000 osob. V Horní Lužici používá vedle němčiny svou slovanskou mateřštinu asi 40 000 lidí. Rozdíl mezi hornolužickou a dolnolužickou srbštinou je dost velký, určitě větší než mezi češtinou a slovenštinou.

     Horní Lužice náleží k Sasku, Dolní Lužice k Braniborsku. Několik set let patřily obě části Lužice k Českému království, ale germanizace slovanského obyvatelstva ani tehdy nepřestala.
      V 19. století studovali mnozí lužickosrbští katoličtí kněží u nás v Praze a po návratu do své malé vlasti se stali národními buditeli. K nejznámějším vlastencům patřil Jan Arnošt Smoler, Handrij Zejler, Michal Hórnik, Jakub Bart-Ćišinski, Michal Nawka, dr. Arnošt Muka a další.
      V roce 1912 byla založena organizace DOMOWINA, jejímž hlavním úkolem je uchovat jazyk a osobitou kulturu. V současné době je předsedou Domowiny Jan NUK.
      V centru Budyšína (Bautzen) stojí tzv. Srbský dům (Haus der Sorben), kde jsou umístěny lužickosrbské kulturní instituce. Několik hodin denně na VKW vysílá budyšínský rozhlas v obou slovanských jazycích. V Budyšíně má také sídlo nakladatelství Domowina a etnografický ústav (Serbski institut).

 

Článek je krátkou pozvánkou na přednášku Mgr. Patricka Ungermanna, která se uskuteční v úterý 20. května od 17. hodiny ve Studijní a vědecké knihovně v Hradci Králové (5. patro - konferenční sál).

Otázky k přednášce:

  • Kdo jsou Lužičtí Srbové?
  • Jaký je jejich folklor a kultura?
  • Jaké s nimi dnes máme vztahy?
  • Lužičtí Srbové - Slovanský ostrov uprostřed germánského lidu?

 

 

(Článek převzat z www.luzicke-hory.cz, autor: PhDr. František Vydra)