Kdo snesl první kraslici

20.04.2015 15:52

Autor: Mgr. Patrick Ungermann

 

Byl měsíc hruden a bylo to zjara. Děvčata barvila a věšela pentle vodníkům, jinde se vílám šlapaly chodníčky a tam, kde pásly děti, kladli chlapci prahy z polen, aby se polednice nepřiblížila na dosah. Večerní ohníčky jiskřily do rosy a do soumraku, do hezkých šatů milované a milující Lady. Lelja, její dcerka, veliká zpěvačka, hladila snůpek dětských vlásků povříslem ukolébavky. Tatínek Hospodin nechal vejít kruh slunce a kruh měsíce do jara hrudnem. Zjara se pozná, že i my jsme boží děti. I těla nám obrostou světlem a mladostí.

A tady se stalo i něco nového. S večerem se na koších s upěchovaným senem začaly objevovat slípky kropenky. Když jsi byl jeden, kdo slepičku uviděl, zůstala vzdušná, skoro průsvitná a nic neříkala. Když vás už bylo víc, víc jste ji viděli. Ale, až když ji na nocleh přijala hospodyně: „Pěkně tě vítám, strakaté pérečko.“ až tenkrát ta slepička promluvila, otřepala se a s největší spokojeností snesla vajíčko. Takové jinačí vajíčko, dočista prázdné a červené, jako je bodlák nebo vřes.

„Vždyť nám to k ničemu nebude,“ marně se hospodyně snažila pochopit, co s takovým zázračným vajíčkem. „Kuřátka odtud nevysedíš, ani vaječinu z toho neumícháš. Tak nač to mám mít v domě?“ „Ne, abys, ženo, vyhodila zázrak. Bůh ví a dobří duchové vědí, že jak nastane hruden, nemá se přemýšlet ustavičně o jídle,“ mírní shánlivou selku hospodář.

Jenže ty děti! Udržely by zobáčky zamknuté? Do snídaně už slípce vyštěbetaly, že si s darem takového vajíčka nemohou a neumějí poradit. „Nemohu snášet vajíčka kuřecí. Nejsem váš pomocný tvor. Přišla jsem si vás odvést od jídla, abyste zvedli oči a zadumali se. Je hruden, třináctý měsíc, a nebývá každý rok. Dějí se vzácné věci. Přestaňte mozečkovat a začněte hledět,“ mluví slepička k dětem. Hospodyni řekla o něco méně: „Abys, ženo, našla v ošatce něco víc než jídlo, přijď si ke mně zítra večer pro nové darované vajíčko.“

Ráno kropenka snášela, do oběda si škubala peří a do klekání to peří namáčela do tůněk, do hlíny, do trávy, do zrní, kravce a koni do toho, co pozorovali, a dětem do dechu. Večer před dobru nocí odevzdala ženě krásně malovanou skořápku, uvnitř které nebylo nic. „Krásné, takové naše, s celým životem a světem…“ vydechla selka. „Jedním slovem krásné. Nic jiného s tím nenaděláš. Je to v mé ošatce jedině pro krásu. Budu tomu říkat kraslice.“ Šťastná selka se poklonila a slepička řídla, sklovatěla a jako vzduch se vytratila do vzduchu chléva.

Začali jsme vyfukovat vajíčka, aby se s nimi nedalo dělat nic jiného než to, že zůstanou krásná. Díváme se do ošatky a nemozečkujeme nad jídlem. Dumáme nad kraslicemi. Nejdřív jsme je vyfukovali po jedné, když se občas na jaře objevil hruden. Ale pak už se lidé nechtěli té krásy pustit a vábili kraslicemi své dumání každé jaro. Nakonec jsme hruden přestali světit. Ale kraslic si o velikonocích nepřestáváme všímat. Je to tak dobře.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Rudolf Brančovský – Slepice tlačí vejce