Ke kolymské pravdě

17.07.2014 20:22

Autor: Mgr. Patrick Ungermann

 

Byl jsem… byla to dobrá věc někde se něčeho účastnit a mě se poštěstil družební pobyt mládeže na chatě u Jánských Lázní. Všecko na úrovni, se vším, s jídelnou, první pomocí. Byly tam děti od nás, z Ruska a ze sovětských posádek od Trutnova. Pionýrák v nejhonosnějším smyslu slova, cizojazyčný tábor, řeklo by se dnes. Denně spousta Ruštiny, besídky, stezky odvahy, za znalosti rudé hvězdičky, takže se mi na konci poštěstila dočista generálská zahrádka, úplně na začátku byl ale ranní nástup – linějka, vyrovnání v řadách s oddílovými vedoucími a potom se četlo, co se bude dít. Jak říkáte, dění, co dává světu smysl. Dění, co ho někdo zorganizoval, pěkně ho chytil za pačesy, aby už z podstaty věci vyloučil dění z nudy, jako že by někdo lumpačil nevkusně nebo se opíjel nebo si „rozšiřoval obzory“ fetováním. Prostě tu a tu činnost, ty a ty soutěže a vyhodnocování má pod palcem ten a ten oddíl a ten se večer zodpovídá před oddílovou radou.

Hodně se sbíraly borůvky a navazovala se přátelství, aby si bylo s kým dopisovat, aby se cvičil jazyk, protože jazyk, jak se necvičí, zakrní i v mistrech světa. Na borůvkách pod sosnami prabábami jsem měl v dohledu šikovnou, milou a moc hodnou dívenku – Věrku. Vždycky, jak jsme se na sebe usmáli, zajásala mazlivě měkkou Ruštinou: „Jé, ty ses usmál!“ Jenže já byl bytost rozporuplná, pravému štěstí vzdálená a pálil jsem za docela jiným děvčetem, za starším, urostlejším, odměřenějším a byla to chyba, poněvadž byl mezi přítomnými i Vladim, kus patnáctiletého chlapa. Mě bylo třináct, Věrce dvanáct, to by přece splňovalo i požadavek: ke staršímu muži mladší žena. Vladim, to byla hra svalů, mičuda, první kolínská a oba jsme se srazili v citech ke sličné Oksaně. Kdybych si tenkrát uvědomil, že výměna adres byla jen součást organizované vzájemnosti, mohl bych si později ušetřit dost zvláštní dobrodružství, to bych se ale nikam nepodíval!

 

Jednou odpoledne přijela bezpečnost se soudruhy z milic a dva parašutisti, co nás naučili rozvazovat a skládat padák. Padák byl na trávníku před dlouhou kládou, kde jsme seděly dva oddíly, a já měl příležitost se k Oksaně přišoupnout s jednou z těch nikdy neotřelých frází, když je vnímáte jako vyznání. Jenže tu kládu otesali lajdácky, vlastně se ani nehoblovala, a mě vjela, když už jsem byl na pár čísel od děvčete, do zadku tříska, ne-li hřeb a trám, a ke vší smůle kolmo do svalu, takže to bylo jako v ohni a krví se taky nešetřilo, ale copak se můžete hnout, když vás školí milice? To ani hlásku nevydáte a vydržíte, než to zjistí oddílová vedoucí, odvede si vás na ošetřovnu, kde vám tu třísku sovětská zdravotnice při vyjmutí zlomí a vy s tím zadkem, krok sun krok, tradá lesní klopotnou zkratkou do Jánek na středisko, a tak vás ten tábor nese do oblak, že když vám nabídnou, že to říznou při umrtvení, vy to nepřipustíte, jelikož váš děda bojoval na frontě. Na štěstí mi večer veřejně dali hvězdičku, ale celkem jinačí, temnější, vínovou, pro hrdiny. A tady se na chvilku rozhodlo, že si Oksana všimla víc mě než Vladima! S dívkou jsme si dopisovali jako děti – živelně, pak moc ne, pak zase ano. O Vladimovi se nezmiňovala. Vymazal jsem ho z paměti, protože nepříjemné zážitky paměť ráda vytěsní. Přišel čas, a byl to snad jediný čin, co naši politici udělali v souladu se zájmem lidu, že Sověti museli domů. Oksana tenkrát dopisování nápadně oživila. Zvala mě na posádku, koupil jsem jí čokoládu na vaření, tu největší, dvou set gramovou, ale k ní už se nedostala. Po půl roce napsala dopis. Z toho tři měsíce šel, zas abych nekřivdil, a poslala kolimskou adresu. Zlatonosná Kolima! Tedy řeka, ne to město. Co je to za hudbu, když se bortí harfa? Ne, to nebylo vábení vzpomínek, platonická neukojenost. Já nevím, nevím, co to bylo. Byla to touha. Nějak se mi všecko slilo s Puškinem a Taťánou, Puškin jsem byl já a Taťána, rozumí se… Po čase přišlo pozvání. Víte, nebyla potíž s vízem, ani se dostat do Moskvy. No, a když se vlaky rozjely, na druhé straně toho pozvání, ne u mě, já byl na cestě, to u ní se na celou věc jaksi zapomnělo, ta záležitost vyšuměla a Kolima, to je dost okrajová část světa, spojuje ji s ním jen magistrála, nejdelší trať ze všech.

Ó vlaky, vlaky, co jezdí po nejdelší trati světa, se jak vesmírné koráby dokolébají k nástupištím, širokým pod lampami, které sem odběhly z náměstí svatého Marka. Černá a stříbrná ocel lokomotiv, úchvatně rozšířených radlicemi, si nese stopu ukrutných mrazů a spěchu takřka pohádkového („a byli skokem dvacet verst…“). Rudé hvězdy ve zlatě těžkých klasů vystupují z reliéfů a stávají se samostatnými sochami a jejich tisícihlasý hymnus zpívá vzdor pomalu končící brzdné dráze. To není vlak, to je hrad – sevastopolská pevnost, nesčíslně mohutný železný strom v humnech za březovým chlumem. Divím se a vydechuji souhlasné ECH BECH!, neb všichni tak vydechují. Ale, co je to za národ v paláci na železnici? Kam se žene mumraj tvorečků, kdy ztěží rozeznáte lidské hlavy od zvířecích? Kdy v kupé, obřím jako byt, si do plyše „de lux“ sedá stařenka s kozlem a děda s králíky a babuňa nikoli s houserem, nýbrž s husou, a ta vám kejhá a ne a ne v rapsodii šíleného virtuóze přestat, pročež byste škrtili ladné bílé hrdlo, tolik se podobající pohledu na labutí jezero. Jedou na pět set, ba i tisíc verst ti dobří lidé, aby u bratra v Těreženkinu nechali kozla spářit, a neptejte se, proč by to nešlo někde blíž! Jedou oživit chov králíků v souladu s nesmrtelnou výzvou Mininy Leonťuka „Jen si dupni, chlupáči!“ Jedou darovat do svatebního pekáče husu, která, než vydechne naposled, ucítí nebeský samovar před kostelíkem v Ostapech Těrežských. Jedou a nepochybují, a již se mi po kapsách houfuje družná tlupa blech, muněk a krvavých štěnic, a napij se, chlapče, i neucítíš nic z toho nepohodlí.

„Vidíš,“ ukazuje mi kmet jizvu přes půl vrásčitého břicha, „to jsem se srazil s Němcem v bitvách za tvou vlast synku, za sovětské Československo!“ „I dej pokoj s válkou, dědku plesnivá!“ durdí se babuňa a taky husa si k tomu odkejhala své. V mlhavé dálce ční ostnaté ploty a stožáry stotisícového jaderného města Tomsk a já věřím, že kdyby došlo na nejhorší a znovu by došlo na lámání chleba v Rusku, překoval by Ivan Neskutečný pluhy z oceli, jakou nezná svět, v raketoplán rychlejší než zlý úmysl nepřátel.

Cestou vzpomínám na školy. Učili nás různé věci: Jak v Leninských Gorkách rozdojila pracující inteligence po usilovném bádání kozla, neb neušlo pozornosti badatelů, že také kozel má cecíky, jakkoli zakrnělé. Ty mu pak důkladně mnuli, dokud kozel nevydal stakan mléka – kozlího! Nebo jak mičurinec soudruh Lysenko chodil po Rusi a do polí trousil pětiklasou obilninu. Nebo, jak na Lomonosovovu univerzitu zaslali z Ameriky nejtenčí drát světa, viděný jen při obrovském zvětšení, a tím drátem provrtali soudruzi podélně dírku (považte už jen ten vrták!) a dírkou provlékli jiný, tenčí drátek. A jak byli při chuti, lapili pod mikroskop blechu, obuli ji do železných podkov s nápisem „úspěchy národního hospodářství“ a spolu to obratem poslali do Ameriky, načež tam všechny trefil šlak. Učili nás tedy různé věci a tak se nedivte, že mi zní podezřele objev, co v USA nedávno učinili na Kalifornské univerzitě, totiž, že seno se nejlíp suší na sluníčku. Inu, to je nám novina! A tak i co do hovadin platí filosofova pravda o věčných návratech, jinými slovy: „všechno už tu bylo“.

Nechat se semlít žernovem družby. Pít, mazat se sádlem a stovkám havranů vyplašit Tajgu. Na záchod chodit do kbelíku, co poskakuje v chodbičce, a jako poslední se ho pokusit vylít. Rozkopnu dveře, rozletí se, hromsky se s obsahem rozmáchnu a mám ta hovna na sobě! Mě nikdy neučarovala fyzika, ty její vektory a co kam padá. Jistě, výkalům jsem uštědřil pohyb v protisměru jízdy a teď už mi začaly chladem k vatovanému kabátu přimrzat, smrad ale nepolevoval. Naštěstí to, skrz osobité povětří v kupé, nikdo ze spoluputovníků nezaznamenal. Jede se dál, noc a den, noc a den, chleby i zapěk se dojedly, z horkého čaje zbyla leda tak chuť krmného cukru – béžové hmoty u dna.

Já ani chemií nikdy moc nežil, vím ale, co vydrží zdejší člověk. Už v Trutnově se proslýchalo, že když došel na sovětské posádce v zuřivé pijatice líh, nepohrdli ruští důstojníci naftou a nazítří došli na cvičení pro prázdné nádrže sice pěšky, zato však v plném počtu. Sovětský člověk je člověk nového typu, učili nás.

V roubené partyzánské stanici Těreženkyno byl dvanáctihodinový pěreryv, který mnozí využili jako pěreryv na zapoj, chlastací přestávku. Budku skutečně stloukli partyzáni, spáry vymazali směsí bláta a plev, a tak to tu stojí doposud. Svému dílu zřejmě rozuměli.

O tom, jak svázat sibiřské prostory s Moskvou, přemítal snad už Ivan Hrozný. Car Petr Veliký a carevna Kateřina se ještě museli smířit s půl roku nejistou kupeckou stezkou. Až generalissimus Stalin použil prostředku moderní doby – vzduchoplavby. Vozy s uhlím a rudami začaly poletoval nad hvozdy, takže zauralský lid hádal, že se mu lesní duchové stěhují do úřadů v Moskvě. Nakonec nejuspokojivější se ukázala přeprava po železnici a začala se stavět magistrála.

Pěreryv na zapoj skončil obrovskou potupou lidstva. Všichni, včetně průvodčích a obsluhy strojů, pokračovali v krasojízdě nesnesitelně rozbolavělí a já osobně trpěl, jak burlak na Volze! Poněvadž se strastmi břicha a hlavy nelze spěchat, dovezlo se nás do staré Kolimy až na noc, čekající tou dobou oblehli přilehlé luhy a nezbylo, než přisednout k jednomu z ohňů, ke známé Zvězdinského písni: „davaj i jéděž k Móně, fsju žizň na pěróně…“ přidat i svůj hlas a nějak noc přehnípat, protože buclaté hnědé autokary, co jedou do vsi, dorazí až nad ránem. Nakonec ale nebylo tak zle a ráno, ráno… Ech, Kolima, domky, jako z perníku. Nesmíte si, samozřejmě, představovat perník hned z Pardubic, perník nad poměry drahý.       

A když už jsem byl na místě a mířil si to prašnou silnicí a slunce se mi rozbíhalo po vyrudlé košili na zpocených zádech a na zeleno, na okrovo, na modro navápněné domky se, jako ony voňavé perníky a punčové kostky, naparovaly nad svými příkopy, ve kterých se ve strouze rzivé vody zhlížely, jako krása nesmírná, začal jsem si povídat řečí přírodní a lakonickou a co ty, koroptvi, křídlo polní, otálíš na blatech v komáří líhni a zdali se na konopný provázek zavěšuje namoklé nebe nebo jen sarafán, babiččina pelerína a, co čert chtěl, i sem už dorazily džínsy. Nu, poradilo si ruské povětří s francouzským a německým stejnokrojem, poradí si i s mundůrem globálního divnočasu. Domky dřevěnice s plechovou střechou a s vikýřem místo nosu chválabohu zůstávají, píšťaličky za pět rublů, malované jako jejich štíty, taky, kravka u kůlu není natěsno, pes ořech hlídá sady a deska pod jehlou šustí píseň o ohromné zemi, která ve dne v noci vstává do bitev o holé životy při válečném hospodářství napadených. Vodka a tabák bývají cítit od přístěnků, leč pomine i tato ulice, rozptýlí se v prašném okru pod nebem, co padá tíhou hloubky na kočičí hřbet. A to vám jsme za osadou, ale není to, jak má být, kvůli traktoru s bramborami odváženými do polí a zdá se, že pole spolkla i gazík s léky, mýdly, vodou a s ovesnými vločkami, buclatý bledě zelený autobus se také rozběhl směr pole a sleduje ho milice, ale i lékař a zdravotní sestra. V obrovském před lety odstaveném zilu jede pojízdné květinářství a všechno se to pachtí do polí, jako by pole byla čerstvě narozená ohromná bytost, nemluvně boží a strašlivé, a honem sem s jakoukoli péčí a všechen svět, neboli celá Rus, si tě hýčká a vší dostupnou silou staví na nohy. Táhlo mě to do polí jako k magnetové hoře. Pustil jsem se, jistěže svým tempem, za těmi gruzavíky, helikoptérou a letadly a polní cesta, ještě nevyasfaltovaná, nicméně široká srovnatelně s dálnicemi, jaké se nás teď nutí stavět, objížděla blata, širší než vodní nádrž Rozkoš, ba byla to blata s vlastním přílivem, s vlastním podnebím plným vlastních mračen a posléze vlastního deště, takže jediná změna, která se děla, byla postupná proměna blat ve skupenství plynné a zase kapalné. Půl dne mi trvalo zdolat pole k rannímu obzoru. Vzduchem, nazelenalým blatnými výpary, se nesl šum výbojů nějaké strašlivé, zároveň ale dětsky naivní energie, jako byste ladili megafony zesílený tranzistor. Nakonec krok a … Země se na své točně v prudkém nasvícení zastavila, zadrhl se čas, zítra začalo znamenat již včera. Hvězdokupy plápolaly, stále vedeny předpotopním zákonem gravitace, my však jsme se již vymkli. Zda stojí na hlavách či na patách všechny ty olivově zelené, plakátově růžové, pudinkově hnědé a do ztracena béžové věžáky z panelů stále vrstvených do prázdna příliš tradičních polí? Podchody, právě natírané, přistávací rampy, právě odzkušované, rozhlasová studia, právě vysílající, a lidé, právě se deroucí ochutnávat civilizační nenasytnost, a vysoko nad tím slunce, odříznuté od zájmu pozemšťanů, vzducholoď, tuze starověká koule, kterou jsme v čase halogenových pasáží bohorovně pohrdli. Ať jde svítit jiné biomase na zaostalých planetách, lidoopům v rozkvětu, anebo tam za obzor do staré Kolimy na řece Kolimě, kde stařík nosí popovi do kapsáře za mši. Nu, tam sviť, tamti tě potřebují, než my si vše potřebné vyrobíme sami a ohneme ruku v čase, abychom urvali ještě dávnější energetický zdroj! I touto Kolimou mi bylo projít a vidět budoucí bídu jak odrazové zrcátko studených krasavic, v jejichž povaze číhá útok elektrickými šoky. Nejmladší z pěšáků tady dýchá služebnímu psovi do srsti, onde ale kopne do stařenky, aby se nehřála pod teplovodem. Samotářsky opilý (což tu není normální) harmonikář vyhrává novinové stránce s mafiánským úšklebkem politika boháče. V ovoci a zelenině se dívky žákyňky smějí své vedoucí, že měla pohlavní styk až v letech, kdy už z toho ze všeho měla rozum. I tudy jsem se musel minout s nejčerstvějšími představami o budoucnosti a hledalo se mi v těch panelácích bezvýsledně zle. Stojím v předsálí obchodního domu a z plna hrdla, co mám sil, volám: Oxano, Oxano Lazutinová! Ujímá se mě pořádková služba, naštěstí ještě postaru, a tak do hodiny vím, kam jít, pravda, vodku platím já. Výtah ještě neodzkoušeli, není tedy v provozu, a pater běžím třináct. Samí vojáci, vojenské město, všichni byli v Československu.

V levačce tchýnin jazyk z prkenné partyzánské stanice Těreženkino, v pravé ruce zvonek: Ključkin, Lazutinová. Počkat, Ključkin, asi majitel bytu. A ve dveřích Ključkin – Vladim Ključkin, jen v o něco málo větších fotbalových trenýrkách, než jaké míval na táboře. Otočil jsem se na patě, nechav ho stát s tchýniným jazykem, snad i s výhledem na večer o dvou miskách na stole. Tak Vladim Ključkin to tady má zařízené. Vot fključílsja Ključkin! Cvičí dorost a prý je to správný chlap. Omluvte mě, tohle já neposoudím. Zpátky do staré Kolimy k lidem, co mají rádi slunce, mě vezl gruzavík, sil už mi na cestu polem nezbylo.

A na kolimském nádraží tě venku nenechají. Lístek máš jen sem, ale zalíbil ses, pohostil´s průvodčího vodkou, vtipkovat umíš a trochu pít, pojedeš dál na Ulan Úden, na Ulan-Bátár, do velkého města ve stepi. Mění se prostory, mění se lidé. Obličeje, zakouřené směsí jačího mléka s vodkou, už Rusky nepromluví. Rovinu, čeřenou výčnělky tajgy, udolala travnatá step Ša-mo. Táhlou tajgu, matku usurijského tygra, nahradila polopoušť, zem nevyzpytatelného červa Ongol- chorchoje.

Darem z nebes jsou pro Mongolsko jeho velcí sousedé Rusko a Čína, kteří si tak hlídají nedotknutelnost hranic, že je mezi nimi stát s největším počtem skotu na hlavu takřka nenapadnutelný. Lidí je na patnáctkrát větší rozloze, než jakou obsáhla má vlast, pramálo, čehož je důkazem samo město Ulan-Bátár. V zimě vypadá jako zasněžený jehličnatý les, tolik sem přitáhne bílých jurt a pastevci prodají od velbloudí kůže až po skopovou plec. Jen jačí nakyslé a trochu jako kozí bobek čpící mléko nedají z ruky. Z něho si připravují hřejivý alkoholický nápoj pro ty, kdo něco vydrží. Na léto se město jaksi scvrkne. Jurty odtáhnou zasněžit step, aby zůstali jen skalní měšťané, ti, kdo si život nepředstaví bez rozhlasové a televizní stanice, bez hlavní třídy s obchody a kinem a hlavně bez nádraží. Nádraží je knihovna a obrazárna zároveň. Výjevy ze života mongolského lidu střídají nápisy tesané do mramoru a ještě rudě či zlatě obarvené. Napadá mě, že jistou odvozeninou této nádhery bylo v našich podmínkách královéhradecké vlakové nádraží před rokem osmdesát devět. Ke troše smutku si přisadím, že všichni jsou tu doma, jenom já jsem bílý, ale i mě se někdo ujímá. Na její podobu nezapomenu. V červených lodičkách a v černých síťovkách, v suknici nad kolena, v pískové rozhalence a s vlasy kovově, mohli bychom také říct, že makově modročernými a s obličejem jako z porcelánu s neuvěřitelně malým spláclým nosíkem, jaký vídáme u novorozenců, se přede mě postavila dívka a v tu chvíli mi došlo, že dívka je od slova dívat se (tedy na dívku, samozřejmě).

„Jste ze Západu, od Moskvy,“ oznámila mi plynnou ruštinou s hladivě jemným přízvukem, do něhož od tratí voněl tér. „Ano, jsem cestovatel. Přijel jsem vlakem poznávat vaši starobylou kulturu.“ Nebudu jí přeci vykládat o kopačkách na Sibiři, ani, že pocházím z Čech, ze země, co leží nějaký ten kilometr za Moskvou směrem k portugalskému konci Evropy. Nebo byste se odvážili zastavit podobně hezkou pražskou dívku a žádat ji, aby vyjmenovala všechny státy Asie? ´Ale to je výtečné!´ zajásala dívka. Až teď neušly mé pozornosti desky, které si nesla pod paží. Podává mi ruku, takovou malinkou, prstíky jako fazolky, a říká: „Jsem Džargal, studuji na univerzitě, na katedře kulturně-agrárního komplexu. Zavedu do pastevecké výroby nové pracovní postupy.“ Pravdou je, že mi v paměti utkvěl jeden smělý způsob sušení sena, tuším, že právě z dílny novátorských mongolských národohospodářů. Nanést vidlemi kupy trávy na stromy a takto, stranou vlhka a chladu od země, je nechat profukovat takřka ze všech šesti stran (včetně shora a zdola). Potíž byla, že ve stepi Ša-mo nebyl dostatečný počet stromů. Být Mongolové tak početní, jako Číňané, jistě by si se svízelí poradili a po čínském příkladu by vydali příkaz: ,Každý zasadíš a opečuješ deset cedrů!´ Takhle se ale ukázalo, že pravnuci Kublaje chána zůstanou při tradičním způsobu hospodaření. Džargal ovšem zářila novotou a novotami. „Hlavně je třeba přestat pít kumis. Kumis bere střízlivý rozhled po světě!“ horlila krásná vnučka jednoho z největších výrobců kumisu široko daleko, jehož rozhled po světě kořenila neselhávající lidová moudrost, neomylně děděná po předcích.

Opravdu myslíte, že se doberou nějakého lidského úspěchu všudekabátníci? Človíčci, co si všude věší na hřebíček kabát, aby si na počkání smontovali z plexi kanclík, strčili si tam poličku na dva, tři pořadače, sytili se z barelu bublinkami s H2O, a pak si to na fakturu spakovali a šli z tropů třeba za polární kruh? Já myslím, že silnou osobnost buď vůbec nikdy nepřesadíš, vyženou ji do exilu, aby tam leda tak pošla na stesk a bídu, nebo se ujme, ale vždycky jen tak, že si to za hranicemi zasmraďoší, jak jí libo, vlast kolem sebe nakupí třeba i na tekoucím písku Sahary! A pak, a to se stalo mě, je třeba počítat i s tím, že vás může zválcovat síla prostředí. Po týdnu v jurtě, někde mezi jabloněmi a začátkem stepi, se s úžasem přistihnete, jak radostně po kumisu a zhola po Mongolsku plácáte rukama do kolen a chrčíte „janderlá, janderlá, jander, jander, janderlá…“ a nebýt studované Džargal, nedovtípíte se, že se vám vrací vlak, do Kolimy za vodku a z Kolimy za lístek za peníze, kam jsem ho jenom… No, vždyť už se domů dostanete, dřív nebo později určitě dorazíte domů.