Kraj pod skalami

04.08.2014 09:07

Autor: Mgr. Patrick Ungermann

 

Píše se rok 1354

    Hrad roste jako na malířském plátně. Příštího léta bude dostavěn. Na jaře dorazí pan Hanuš z Adršpachu, majitel Machova a Čermné. Po něm připadne panství Závišovi, než jej vystřídají vladykové ze Skalice, kteří zbudují protější tvrz Střmen. Deset let stojí hrad Adršpach na vrších nedostupných skal. Vládne mu pán z Dubé. Za husitských bouří obsazují temné hvozdy zbojníci a olupují odtud slezské kupce. Proto z popudu Slezanů musí být síť skalních pevností zbořena, rozkotán je i hrad Adršpach, od těch dob už neobydlený.

Píše se rok 2014

    Jakpak je dnes u nás doma? Z vysoké ptačí perspektivy rozhledny hradu v troskách vypadá krajina skvostně. V rozeklaných borech se povalují smolné tůně, do luk se tlačí večerní stíny a pole už opět klímají v bocháncích mlhy. Přesto je pozorný ctitel zdejších krás, navíc člověk, který se přes třicet let potuluje po okolí, trochu zklamaný. Těch stromů bývalo více, mezi nimi se proplétalo více značených turistických cest. Skot státního statku spásal znárodněné palouky, zatímco zrestituované palouky jsou, a to jen kvůli předpisům, jednou do roka sečeny. Kravíny chátrají zarovnané kupami slámy, ale místní zemědělská společnost si pořídila několik koní, aby měli výletníci v ohradě za parkovištěm povyražení. Pole mnohdy zůstávají neoseta. Odhadní ceny pozemků bývají nízké, a tak chatová oblast roste. Někteří lidé chtěli stavět lyžařský vlek, prý aby obec ožila a bohatla. Z discohaly v lánech pod Křížovým vrchem naštěstí sešlo, nicméně občasným celonočním rockovým "koncertům" ve stodolách nikdo nezabrání.

    Můj domov spadá do pohraničního pásma zemských bran, jemuž se říkávalo Sudety. Jak spolu vlastně našinci a sudetští Němci kdysi vycházeli? Král Přemysl Otakar I. umožnil Němcům zakládat v dosud pustých končinách českého státu osady a městečka. Němci přicházeli znovu a znovu v průběhu několika staletí. Broumovský výběžek jim nabízel uplatnění se v tkalcovství a obchodu s látkami. Ovšem chudobu především pastvinářského Podkrkonoší tlumil až cestovní ruch v osmnáctém, devatenáctém století. Roku 1790 pobýval na adršpaš­ském panství sám kníže německých básníků Johann Wolfgang Goethe. Prvorepublikové sudetoněmecké separatistické výstřelky se u nás neodehrávaly. V tomto smyslu můžeme věřit Václavu Černému, rodáku z Jizbice, který ve svých pamětech píše: „Jejich život byl jen dřina, od nepaměti záda nenarovnali, jako ti horáci naši, totéž živobytí, totéž lpění na hroudě z kamenů, jenže tihle nesrozumitelně brebentili. Krom nehorázné skopčácké hlouposti se nedopustili ničeho, opravdu ničeho.“ Že ničeho? Vysklívání výloh českých obchodů, kameny v oknech českých domácností včetně zákazu českých zájmových spolků, českých škol a vyhánění českých starousedlíků, nic z toho se v Adršpachu nedělo i proto, že zdejší český živel byl nepatrný. Někteří adršpašští Němci byli henleinovci a nacisté, druzí zas antifašisté na zapřenou. Není pravda, že se poválečný odsun vztahoval na všechny Němce. Současní lidé z našeho pohraničí více než pozorně sledují česko-německé rozhovory a samozřejmě čtou články k této věci.

    Tři léta po válce bylo rozvráceno soukromé hospodaření. Pastvinářské družstvo, později státní statek, si přisvojilo rozsáhlé polnosti. Ve skalním městě začali s těžbou písku výborné jakosti. Namáhavá práce v pískovcovém lomu si vybrala daň na životech, pak přišla ke slovu spodní voda, aby světle žlutý kráter vyplnila průzračně modrou, ledově studenou hladinou. Vzniklo pískovcové jezírko, jedno z nejmalebnějších na světě. Koupající se lidé jsou odtud ustavičně vyháněni, ačkoli obec veřejné koupaliště prodala a nový majitel k němu zatarasil přístup. Jinak se obec o rodáky stará. Každý máme telefonní přípojku, bohužel zatím setkání tváří v tvář vyjde často levněji než slova do sluchátka. Také kabelová televize jistě přispívá k všeobecnému rozhledu venkovanů. Nemohu se však zbavit dojmu, že nejvíce důvěryhodný je rozhled z rozhledny hradu v troskách. Krajina obzvláštní tváře, Soví hory, Sněžka v oblacích, bochánky mlhy a nepřeberná dálka s nedohlednými osudy.

 

 

 

 

 

 

 

foto: itras.cz