Na flanderských polích

11.11.2013 16:47

Autor: Jindřich Žák

 

Stalo se vám již, že jste při své cestě do práce, domů či do školy potkali někoho, kdo měl na kabátě nebo na batohu připnutou červenou květinu, která nápadně připomínala vlčí mák?  Bývají malé i velké. Občas mají stuhu s trikolorou a někdy jsou v jejich středu i malé vlaječky. Mnoho takových lidí, kteří nosí tento symbol, není a vám jistě pokaždé vytane na mysli otázka, o co tady vlastně jde? K čemu je ta kytka?

 

 

Mnozí si ji pletou s různými příspěvky na charitativní organizace nebo organizace bojující proti té či oné nemoci a svým způsobem mají pravdu. Vlčí máky nám mají připomínat válečné oběti první světové války, tedy alespoň původně měly. Dnes se z nich již stal pevný symbol dne válečných veteránů, který se slaví 11. listopadu. Jistě si ale řeknete: „A proč je tedy lidé nosí už v říjnu?“ Bývá totiž zvykem, že se tento symbol začíná nosit v průběhu prvních školních měsíců a nosí se až do onoho významného dne, kdy by se měli všichni na světě zastavit a vzpomenout na válečné veterány a padlé ve všech, nejen těch světových, válkách. Takový vlčí mák není nedostupnou záležitostí, nechá se koupit na internetu nebo si jej může každý, i méně zručný kutil, vyrobit doma sám. Avšak nošení tohoto symbolu by se nemělo stát módní záležitostí, je to otázka úcty a hrdosti. Nošením vlčího máku se přihlašujeme k odkazu všech, kteří bojovali za naši zem.

 

Kdy vlastně vznikla tato tradice. K rozšíření vlčího máku, jako symbolu zmařených životů a vzpomínky na ně přispěla báseň kanadského podplukovníka Johna McCrae, nesoucí název Ve flanderských polích. Impuls k sepsání této básně dalo několik událostí, které podplukovníka McCrae poznamenaly na celý život. Jako válečný lékař byl v roce 1915 nasazen na evropské bojiště, kde se setkal s různými druhy zmrzačení a znetvoření lidského těla, včetně zásahu bojovým plynem. Tyto válečné hrůzy společně se smrtí jeho přítele nadporučíka Alexise Helmara, který byl zabit výbuchem granátu, pak „donutily“ McCrae k vyjádření lítosti a pozdvižení pomyslného hrozícího prstu, právě přes tuto báseň.

 

Jeho báseň zní v anglickém originále takto:

 

In Flanders fields the poppies blow

Between the crosses, row on row,

That mark our place; and in the sky

The larks, still bravely singing, fly

Scarce heard amid the guns below.


We are the Dead. Short days ago

We lived, felt dawn, saw sunset glow,

Loved and were loved, and now we lie

In Flanders fields.


Take up our quarrel with the foe:

To you from failing hands we throw

The torch; be yours to hold it high.

If ye break faith with us who die

We shall not sleep,

though poppies grow

In Flanders fields.

 

A takto je orientační český překlad (Věra Černá):

 

Na polích ve Flandrech divoké máky rostou,

tam mezi kříži, řada za řadou.

Zde ležíme. Nahoře mezi červánky,

je možná slyšet zpívat skřivánky,

zde dole kanóny jen svoji píseň řvou.


My už však nevstanem a je to možná zdání,

že včera ještě žili jsme a byli milováni.

Teď jenom tiše ležíme

na polích flanderských.

Náš boj však zase jiní převezmou.


Do vašich rukou dáme my teď svou

hořící pochodeň a vy ji neste dál.

Kdyby vám uhasla, vzpomeňte na náš žal,

že jsme tu padli zbytečně. Jen máky porostou

na polích flanderských.

 

Po celou historii válčení se říká, že v místě kudy prošlo bojiště, rostou vlčí máky. Je to dáno tím, že semena vlčích máků spí několik let v zemi a teprve mají-li dobré podmínky, vzejdou a vykvetou. Těmi „dobrými“ podmínkami se myslí zničená a přeoraná země, kde nežijí žádné jiné konkurenční rostliny. Země po boji, rozrytá zákopy a spálená výbuchy granátů. Země, která je nehostinná pro život.