Nacionalismus bez psí hlavy

16.10.2014 16:48

Autor: Mgr.Patrick Ungermann

 

    Lidé si vesměs zošklivili nacionalismus, poněvadž se jej naučili vidět ve společnosti šovinismu, rasismu a náboženské nesnášenlivosti. Zvykli si představovat si nacionalismus jako věčně vybuchující kotel slz a krve. Vytýkají mu, že budí vášně, že zmnožuje utrpení a brzdí pokrokové snahy. V tomto duchu píše o nacionalismu ve svém olbřímím díle Toulky českou minulostí Petr Hora - Hořejš: "Ač je ideálům moderní občanské společnosti na hony vzdálen, nacionalismus znovu a znovu ožívá, vrací se do současného světa jako nějaké strašidlo z minulého století... Kdekoli a kdykoli se objevil, lidskou situaci vždy nakonec zproblematizoval, nikoli zjednodušil, lidské trápení vždy umocnil, nikoli odstranil."

    Nač to žehrání na „strašidlo nacionalismu“? Nač to vyobcování nacionalismu z názorového spektra uvnitř moderní občanské společnosti? Nacionalismus, česky národovectví, je přece druh lásky. Jde o lásku k národu, jehož se cítím být příslušníkem a dědicem. Národovec je člověk, který si předsevzal vykonat něco dobrého pro dobré jméno a dobrou budoucnost svého národa. Je to člověk, který ví, že národy jsou přirozeně vzniklé a přirozeně žijící obce, jež nám pomáhají vyznat se a zakotvit v ohromném lidstvu. Ví, jak je hezké mít domov ve své vlasti, kde žijí převážně lidé jeho mentality a temperamentu, lidé se společným mateřským jazykem a navíc jim společná kultura a společné dějiny umožnily pracovat pro jistá společná očekávání. To je, prosím, celý ten nacionalismus, a abych nezůstal se svými slovy sám, uvedu pár myšlenek uznávaného historika Josefa Pekaře, který ve stati K odkazu Františka Palackého o nacionalismu píše: "Teoretici, kteří mluví o domněle pouze negativním obsahu národní ideje nebo řekněme vlastenectví, zapomínají, že vlastenectví je LÁSKA, že je to tedy projev nejryzejší humanity, a že tato láska jako láska mateřská si nepřeje nic vroucněji, než aby svou rodinu učinila účastnou všeho dobra a pozitivního vývoje, k němuž dospěla doba. ... Celé Palackého dílo, celá obrovská práce doby probuzení až k jejímu konečnému úspěchu, je jediným nepřetržitým dokladem, jak úrodná a mocná, jak mravně výchovná a kulturně požehnaná síla je národní láska, je nacionalismus! ... Nepřidržíme-li se přezíravě záchranné kotvy, jíž je láska k svému národu a své vlasti, láska odhodlaná pracovat a myslit na lepší budoucnost, ta láska, jejíž mocí jsme dosáhli své samostatnosti - bude dříve či později veta po našem triumfu. Mluvím o nacionalismu, jenž (jak Palacký řekl) prýští z pravé lásky, a věřím, že jej lze odlišit od nacionalismu z nenávisti."

    Na rozdíl od Františka Palackého a Josefa Pekaře vůbec nepřipouštím, že by mohl být tak zvaný nacionalismus z nenávisti nacionalismem, ale něco takového nazývám jakkoli oprávněnou pomstychtivostí, zoufalou xenofobií nebo přímo národním šovinismem. Ovšem šovinismus, rasismus nebo náboženská nesnášenlivost, to je něco úplně jiného než nacionalismus, který prýští z pravé lásky. To jsou nadřazenecká názorová, ne-li světonázorová pole, kde se na člověka nenaléhá, aby národ, rasu nebo náboženství bez zábran tvůrčím způsobem obohacoval, poněvadž už sama jeho příslušnost k nadřazenecky viděné skupině ho prý činí lepším člověkem, nadčlověkem. Proto se nositelé šovinistických snah starají výlučně o obhajobu své výlučnosti, čemuž věnují valnou část tvůrčího úsilí. Naproti tomu nacionalista dokazuje hodnotu svého národa svou usilovnou prací, a jestliže je jeho práce prospěšná i druhým národům, tím lépe pro lidstvo, a zpětně, tím lépe pro nacionalistu!

    A že nacionalismus budí vášně a zpro­blematizovává lidskou situaci? Ale to přece není výsada nacionalismu. To spíš samo lidství budí člověkovy vášně a čas od času zproble­matizovává lidskou situaci. A i tak si lidství, které nás tu a tam žene přes hory doly, moudře vážíme.

 

 

Související článek: Dvě podoby nacionalismu