Nebýt Bílé hory, kde bychom byli…

29.12.2014 14:41

Autor: Petr Andrle

 

    Nedávno (článek byl publikován poprvé 16.11.2012) jistý poslanec v souvislosti se schválením církevních restitucí poznamenal, že se tak stalo 8. listopadu 2012, plných 392 let po bitvě na Bílé hoře. Chtěl zřejmě připomenout, že došlo k další podobné "tragédii". Nechci se zabývat církevními restitucemi, ale pokud jde o události z 8. listopadu roku 1620, kdy se bitva na Bílé hoře odehrála, je tato událost bohužel v našich myslích stále latentně přítomna s tím, že vše špatné, co se v této zemi poté odehrálo, je vlastně pouze následkem oné bitvy bělohorské. Dokonce i to, co špatného se ještě odehraje. Připomnělo mi to znovu výrok jedněmi respektovaného a druhými nenáviděného publicisty Bohumila Doležala, který napsal, že "Češi mají vynikající schopnost, že dokáží všechny průsery, které si zaviní sami, včas na někoho svést."

    Jdeme-li zpátky dějinami, Bílá hora se nám hodila na mnohé. Neblaze proslulý komunistický ministr zemědělství Július Ďuriš (1904-1986) rozdával dekrety na půdu všem novým osídlencům pohraničí. Šlo většinou o půdu, kterou původně vlastnili naši spoluobčané hovořící německy, které jsme po druhé válce kolektivně vyhnali. Dekrety byly vyvedeny v národních barvách a bylo v nich napsáno, že akt přidělení půdy je odčiněním Bílé hory. Několik let tyto dekrety s kresbou Mikoláše Alše zdobily stěny parádních místností mnoha domů a statků.

    Takový nesmysl si mohli vymyslet pouze komunisté, kteří věřili (a zřejmě ještě věří) že jsou přímými pokračovateli a dědici husitů. A přesně v jejich duchu všem občanům pozemky za pár let zase vzali a rolníky nahnali do JZD, případně do koncentráků, když nesouhlasili s kolektivizací. Takže ten, kdo si po roce 1945 zabral nejvíce půdy a hospodařil na ní dobře, se později stal automaticky kulakem, neboli, jak říkával soudruh Gottwald, vesnickým boháčem. Příznačné je bohužel i to, že po roce 1989 se o zemědělské restituce hlásili i ti, kdož s láskou a s rozechvělým srdcem a hlavně z uvědomění, vedli své nazdobené krávy do společných kravínů. Takže celé to dění katastrofou bylo, to ano, ale v žádném případě nešlo o nějaké odčinění Bílé hory. Leč, hezky se to poslouchá.

    A snad ještě jeden příklad. Římskokatolický kněz (sic!), Václav Beneš Třebízský (1849 – 1884), jehož historické romány jsem si rád kdysi dávno přečetl, napsal ve svých pamětech o Bílé hoře následující: "Zde zlomena byla sláva Čechů, zde potlačen byl národ český, zde zavržen byl jazyk mateřský, zde domohli se nadvlády Němci, od těch dob až do nejnovějších časů nadvlády nad Čechy mající." Hezky se to čte a dovedu pochopit, že to rozlítí nějakého málo vzdělaného poslance či politika. Bohužel, podlehli tomu mýtu i lidé vzdělaní. František Palacký zaváděl dokonce tradici, že na Bílou horu nesmí nikdy roduvěrný Čech ani vstoupit. Bohužel, právě od jeho dob nastává nářek nad tím, že na Bílé hoře stala se národní tragedie. Tento mýtus se posléze stal povinnou výbavou spisovatelů, umělců i politiků.

    Od 19. století byli touto nepřesnou a špatnou interpretací dějin usměrňováni i velcí umělci, spisovatelé i básníci. I tak vynikající skladatel a muž, jakým byl nesporně Karel Kryl, uvěřil tomu, co se učil v socialistické škole. Jeho píseň Poslední Moravan oslavuje hrdinství "Moravanů, příslušníků pluku, který se do posledního muže bil u Letohrádku Hvězda při bitvě na Bílé hoře". Ono to ovšem bylo jinak. Tento pluk byl v postavení, kdy neměl technicky kam utéci. Oni vojáci měli za sebou zeď a navíc byli najati jako profesionálové. Museli odvést práci. Tak bojovali. Nešlo o žádné Moravany, ale o žoldnéře najaté hrabětem Jindřichem Šlikem, pod prapory moravských stavů. Nebojovali ovšem do posledního vojáka, v prosinci 1620 se zbytky tohoto pluku v Olomouci dožadovaly dlužného žoldu a zbylí vojáci vstoupili do služeb císařských. Tehdy platilo, že voják, kterému zaměstnavatel nezaplatí tři žoldy, může navázat nový kontrakt. Hrabě Šlik se nakonec dal také do služeb císařských a udělal velkou kariéru.

    To, za co byli vydáváni "hrdinní Moravané", se vlastně až do doby Karla Kryla neustále vylepšuje spíše nepravdou. Již 392 let. Za pár desetiletí poté, v roce 1677, napsal další katolický kněz a později i světící biskup pražský (sic!) Tomáš Jan Pěšina z Čechorodu (1629 – 1680) latinsky dílo "Mars Moravicus", v němž vylíčil nadšeně a vlastenecky marný boj Moravanů. Pochopitelně nepravdivě. Začala se rodit legenda. Jinak tomuto muži vděčíme za mnohé, jeho české národní aktivity jsou neopominutelné, ale v tomto případě udělal národu medvědí službu.

    Další katolický kněz a řeholník Jan František Beckovský (1658 – 1725) vydává knihu "Poselkyně starých příběhů českých", v níž hrstka věrných Moravanů zachraňuje čest celého vojska a jediný, kdo přežije, je hrabě Šlik. Všichni padnou do jednoho muže. A tak to šlo dál. Ještě počátkem dvacátého století vychází několik knih o "statečných Moravanech".

    Takže o co vlastně šlo v onom počátku 17. století. Mladší bratr císaře Rudolfa II., Matyáš, byl v roce 1606 tajně jmenován rodinnými příslušníky hlavou rodu a dva roky poté získal za slib náboženské a politické svobody podporu stavů, a převzal tak vládu nad Rakouskem, Uhrami a Moravou. Rudolfovi zůstaly věrné Čechy, Slezsko a obě Lužice.

    V roce 1611 se Rudolf pokusil o převrat, avšak neuspěl a Matyáš, kterého české stavy požádaly o vojenskou pomoc, se stal českým králem. Ovšem nebyl lepším králem než Rudolf II. Navíc podpořil katolickou stranu, přenesl své sídlo z Prahy do Vídně, čímž Praha přestala být až do roku 1918 trvalou rezidencí hlavy státu. Tehdy se to stalo!

    Ještě za života císaře Matyáše byl 5. června 1617 zvolen českými stavy za českého krále Ferdinand Štýrský. Ten ovšem nehodlal dodržet slib o náboženské svobodě, který dostali čeští nekatoličtí stavové od Rudolfa II., a tak byl 19. srpna 1619 generálním sněmem Koruny české sesazen a o týden později byl zvolen novým českým králem Fridrich Falcký z protestantské Falce (zimní král).

    Do toho patří i epizoda s vyhozením císařových místodržících Viléma Slavaty a Jaroslava z Martinic z oken Pražského hradu. Po necelém roce nastupuje císař Ferdinand II., známý násilnou rekatolizací Štýrska. Tchánem Fridricha Falckého je sice anglický král, ale ani to nepomohlo. Vypukl válečný konflikt, žádná pomoc ze zahraničí nepřišla a po mnoha bitvách skončí čeští stavové poraženi 8. listopadu 1620 na Bílé hoře. Šlo v podstatě o válku jednoho českého krále proti druhému českému králi.

    Co se ale stalo po bitvě na Bílé hoře? Následující třicetiletou válku ukončil vestfálský mír a nastal relativní klid. Českému království (sužovanému sice vysokými daněmi a odvody do armády) se dostalo bezpečí rakouské říše. Přichází rozvoj duchovní i materiální. Objevuje se například baroko, které mění nejen tvář měst, ale vytváří dodnes krásnou a typickou tvář české krajiny, proslulou zejména sakrálními památkami. Přichází rozvoj vzdělanosti a nelze ani hovořit o době temna. Na venkově vyučují piaristé mladé nadané venkovské hochy v obou zemských jazycích a pro pedagogickou práci používají doporučení a učební metody Jana Amose Komenského. To, že je jazyk český méně používán, není důsledek oné bitvy. Však také Josef II. vydává verdikt o tom, že všichni obyvatelé říše mají právo naslouchat slovu Božímu v jazyce mateřském. Ruší sice řády, ale staví také stovky nových kostelů.

    Vzbouření českých stavů nebylo v žádném případě národnostní vzpourou. Hodně představitelů českých stavů hovořilo spíše německy a lidé se v té době spíše definovali podle místa práce a žití. Ani ono klišé o popravě 27 českých pánů na Staroměstském náměstí není pravdivé. Ale zvítězili katolíci. Proto uvádím katolické kněze, kteří považovali Bílou horu za národní tragédii.

    Byl to náš historik Josef Pekař, který poukázal na to, že kdyby nebylo Bílé hory, Češi by se stali součástí protestantské Evropy a luteránský (rozuměj německý) vliv by je spolkl. Bílá hora tedy češtinu i národ spíše zachránila. Habsburský císař totiž dělal vše pro to, aby bezbožné Němce do země nepustil.

    Jenže na všechno se časem zapomnělo a dějiny se vykládaly dle potřeb, případně dle Aloise Jiráska, který jako středoškolský profesor historie v žádném případě neučil v Litomyšli své studenty dle svých historických románů. Ty vecpali do školních osnov až oni nechvalně známí " dědici husitského revolučního hnutí"spolu se soudruhem Zdeňkem Nejedlým. A tak na straně jedné naši obrozenci vyvolávali české národní vědomí, avšak na druhou stranu vyvolávali a vyvolávají velmi silnou averzi vůči Němcům, vůči "cizácké kořistnické šlechtě" a v poslední době i vůči církvi. Proto jsme po roce 1918 zrušili šlechtické tituly, provedli pozemkovou reformu v neprospěch šlechty, vyhnali aristokraty z armády a z diplomacie, silnou německou a maďarskou menšinu jsme považovali za zbytečnou přítěž výtečného Masarykova a Benešova státu. A k tomu, aby se to nepletlo, jsme tak trochu podvedli Slováky. To vše se nám setsakra nevyplatilo v letech 1938 – 1939. Odčinit Bílou horu - to bylo bohužel také nesmyslným a nelogickým podtextem vzniku nového Československa v roce 1918.

    Takže Bílou horu si každá doba symbolizuje podle potřeb. 18. a 19. století ji charakterizovalo jako počátek násilné germanizace a národní poroby. Jakkoli příznaky germanizace a národního utlačování se v tomto období objevují, nemají nic společného s výsledky bitvy na Bílé hoře, ani s historickými událostmi, které po 8. listopadu 1620 následovaly.

    Vše to posléze umocnilo století dvacáté. Nejprve jsme ji "odčinili reformami po roce 1918" (Pryč od Vídně, pryč od Vatikánu), posléze jsme ji charakterizovali zcela nesmyslně jako "první Mnichov", kdy nás zradili západní spojenci. Vytvářeli jsme si jakýsi nelogický trojúhelník – bitva u Lipan, Bílá hora a Mnichov. Ale Bílá hora se hodila, jako vždy. Strašákem zůstala i po válce. Straší bohužel i v hlavách těch, kteří mají dost času i peněz na to, aby se dovzdělali.

    21. století připomíná (vyjádřeními špatně vzdělaných politiků) jako symbol pokračování Bílé hory existenci Evropské unie a Lisabonské smlouvy a tak podobně. Jak se nedávno vymlouval doma jeden známý. Když jsem si včera v hospodě vzpomněl, co nám udělali na Bílé hoře, propil jsem celou výplatu. Pokud se jeho manželka vzdělávala v historii za totality, musela ho pochopit.

 



Článek vyšel na portálu Neviditelný pes dne 16. listopadu 2012.


Doplňující článek:

Vetujte restituce, prošly v den výročí Bílé hory, žádá ČSSD Klause

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

zdroj: http://neviditelnypes.lidovky.cz/historie-nebyt-bile-hory-kde-bychom-byli-fda-/p_spolecnost.aspx?c=A121115_112156_p_spolecnost_wag