O mamince a tatínkovi, čili náš příběh

19.02.2015 18:12

Autor: Mgr. Patrick Ungermann

 

    Narodil se. Tělíčko měl bolavé jako po těžké práci a unaveně oddychoval na maminčině bříšku. Podali mu pomocnou ruku, omyli ho, oblékli a dali mu pít. Poděkoval spokojeným vrněním. Pořád mu byla zima a přišel si nezvykle. Příliš mnoho neznáma najednou! Pak už se jen divil, dobrému i nedobrému, smál se nebo plakal, přesně podle toho, jak se mu co jevilo, souhlasil nebo se vztekal, to když se ho do něčeho nutilo a něco jiného se mu odpíralo. Hodně se učil a zaměstnával paměť. Ta byla nejdřív svěží, pamatovala si všecko, všecko se bystře vybavovalo. Čím byl starší, tím se toho učil víc a tím méně se toho pamatovalo a ne všechno se učil a dělal s chutí, to když se po něm chtěly věci, kterým nerozuměl, na které neměl nadání, kvůli kterým na svět nepřišel, a ty ho pak dopalovaly, čílil se, a tehdy se mu začalo dávat najevo, že ne vždycky si může dovolit říkat, co si myslí a že se chce, aby si v jistý čas na jistém místě jisté věci ani nemyslel! Nakonec zjistil, že se poučil i tím, čím pohrdal, a že si naopak často hodně sliboval od věcí a lidí, kteří pro něj zas takovou cenu neměli. Když odcházel na druhý břeh, postěžoval si: „Ach jo, tak už mi to zase uteklo. Což o to, své kouzlo to mělo, ale bohužel mi ti a ti lidé v té a té lidské společnosti tak a tak přistřihli křídla a donutili mě, k čemu se mě nutit vůbec nemělo, a tak jsem nakonec nestihl, co jsem si předsevzal. Ach jo!“

    Narodil se. Dušičku měl ještě bolavou od toho strachu, že se už nikam nenarodí. Podali mu pomocnou ruku, vykoupali ho ve spravedlivém poznání, oblékli ho do nesmrtelné lásky a napojili ho blahem a nadějí. Poděkoval ostýchavou úklonou a pak už se jen divil. Jak to, že nestárne? Vždyť on naopak mládne! Včera mu bylo na umření, dnes je ve středních letech a zítra si bude připadat jako hravé, spokojené děcko. Čas plynul i tady. Nakonec ho, jako batolátko, co se sotva drží na nohou, vedly tři mladice ke kapraďovému paloučku na pařezové mýtině před studánku, ze které vyzařovalo sluníčko, místo aby svítilo z oblohy. Ty tři byly sudičky. Na světě jsou to stařenky, tady dívky sotva dospělé. U studánky pod mladou jabloní sedí vzácná paní a jí dávají batole k pohoupání a paní mu povídá: „Stěžovalo sis, děťátko, že ti přistřihli křídla a nutili tě do věcí, které´s nerado a nenechali tě dokončit dílo. A víš ty, cos vlastně mělo udělat?“ Batole bylo teď už tak malinké, že ani na nožičkách nestálo, úzkostlivě štkalo a hledalo, kde má vzácná paní prs s mlékem a neustále naléhalo, že chce být milováno. „Tak dobrá,“ na to divukrásná paní, položila si kojence na klín a do loktů a jak mu dala pít, ukázalo se ve studánce přesně to, co začal ve svém srdci vidět i kojený tvoreček. Byl to svět toho důležitého, co má zažít, udělat, čím se poučit. „A teď tví rodiče,“ povídá paní. V tůňce je vidět holčičku, jak roste, zraje, pracuje a seznamuje se s chlapcem, který také nějak rostl a zrál. Berou se za muže a ženu. Chtějí mít dítě. „Máš zvláštní výhodu,“ povídá vzácná paní, „přijdeš tam, kde se na tebe budou těšit, budou tě milovat a podporovat tvé touhy a nadání. Lidská společnost je vždycky nanejvýš průměrná, ale člověk jako osobnost je schopný ušlechtilého jednání. Budeš průměrné společnosti svítit na cestu. Nemysli si o své lucerničce, že je samo slunce a nenech si ji rozbít. Právě tvé světlo je teď moc důležité. Kdyby nebylo, neposílala bych tě na svět.“ V okamžiku, kdy se děťátko spokojeně odtrhlo od prsou vzácné paní a zvědavě pohladilo obraz své maminky, který zářil ve studánce, přišlo znovu na svět.

    Narodil se. Tělíčko měl bolavé jako po těžké práci a unaveně oddychoval na maminčině bříšku. Podali mu pomocnou ruku, omyli ho, oblékli a dali mu pít. Poděkoval spokojeným vrněním. Pořád mu byla zima a přišel si nezvykle. Příliš mnoho neznáma najednou! Pak už se jen divil, dobrému i nedobrému, smál se nebo plakal, přesně podle toho, jak se mu co jevilo, souhlasil nebo se vztekal, to když se ho do něčeho nutilo a něco jiného se mu odpíralo. Zezačátku si stále hodně pamatoval. Běžně ve spaní rozmlouval s anděly a hlas vzácné paní ho neustále upomínal, co dělat, také ho ovšem povzbuzoval. Potom se ale začal učit od lidí a na věci a úkazy ze druhého břehu zapomněl. Až bude dospělý, dá mu velkou práci vůbec uvěřit, že nějaký druhý břeh je.