O roztažitosti slov a zhoubnosti iluzí

14.04.2015 16:16

Autor: Vladimír Soukup

 

Na počátku všeho dobrého i zlého bylo slovo…

 

    Ó, roztažitosti slov! Máme slovo zemité, reálné, všem srozumitelné, ale nám se zdá příliš všední a málo významné. I odíváme a nadíváme ho dalšími barvami a významy, až vznikne slovo zářící jako duhové sklíčko, jež dovede potěšit srdce a zaujmout rozum, ale nám je i toto málo.

    Chceme zvýšit ještě i obecnou váhu slova, chceme, aby slovo bylo zdrojem vznešeného a navíc ještě i přesného poznání, ale přitom zase tak, aby zároveň neztratilo nic ze své duhovosti… a ovšem pokud možno zemitosti.

    Chceme zkrátka duhovou univerzální pravdu – věčná sociální objednávka. A tak slovo už dostatečně pestré nafukujeme a nafukujeme stále novými závažnými obsahy, významy a odstíny, až dostane křídla. Jenže slovo, které se odtrhne od země, kromě toho, že je krásné a mnohoobsažné, je zároveň i šalebné, takže při první důkladné konfrontaci se skutečností života praskne vždy jako bublina…

    Proto střízlivá i cudná slova, jaká vyslovil Lao-C, Konfucius, Buddha, Sókratés, Kristus, Hus, Chelčický, Komenský, Masaryk, Gándhí, Schweitzer, Einstein, připadají mi ze všech nejopravdovější, přestože jsou nejméně mámivá, nejméně líbivá: lidi povrchní a pohodlné však odrazují pro svou nezářivost, reálnou věcnost, rozumovou a etickou náročnost, až by se mohlo říci šedivost a nudu. Jenže (a to je ze všeho nejdůležitější) JE NA NĚ VŽDYCKY SPOLEHNUTÍ! Jsou totiž pravdivá, nakolik je to vůbec možné, jsou sama život.

    Kdo však hledá slova-pozlátka, slova-lunaparky, slova-ohňostroje, slova-polární záře, slova-východy a západy slunce, ten ať jde k jinému krámu: zde nenakoupí, po čem jeho duše prahne.

    Jenomže: každý občas chceme ochutnat opium šálení, bohužel nebo bohudík, kdo to ví? I nejdrsnější a nejracionálnější povaha chce občas na chvíli zapomenout. A tu jsou ona roztažitá, jiskřivá, šalebná slova a slůvka někdy nejlepším prostředkem, jak se uvolnit, zrelaxovat od napětí z předchozí reálné dřiny, ať už fyzické či duševní, k níž bude nutno se za chvíli znovu vrátit.

    Docela jiná věc ovšem je chtít na tom šálení jako na základu stavět celý svůj život!.. To je pak sice krásné doufání, báječné očekávání, okouzlené začínání, nadějné první činění, ale dříve či později nakonec naprosto nevyhnutelné tvrdé dopadnutí „na hubu“ – logický a nevyhnutelný krach všech šalebně krásných plánů a všeho na písku romantických iluzí spočívajícího velkolepého konání a podnikání.

    Tito zkrachovaní a dezorientovaní nešťastníci, nechápající objektivní nutnost svého neúspěchu, se pak rozprchnou do všech stran: K pesimismu, nihilismu, ale i aristokratismu, krajnímu individualismu až totalitarismu a nelidskosti – těch možností je bezpočet (dle sociálního postavení subjektu a dobových možností), jen se většinou nedokáží poučit a beze ztráty vlastní důvěry v rozum, moudrost a krásu znovu usilovat o plnohodnotný život, tentokrát už bez iluzí nebo s minimem iluzí. Ó, roztažitosti slov!.. a iluzí k životu slovem probuzených!

    Iluze je největší spojenec zla, protože odsuzuje člověka ke krachu a neúspěšný člověk je pak poslušným nástrojem kohokoli.

    Po světovládě toužící církve a velké politické strany a velké státy a velmocenské bloky loví v kalných vodách lidského neštěstí (nezřídka způsobovaného jejich bezohledným, prestižním, ve svých důsledcích destruktivním zasahováním do života), pozvedají ztroskotance z prachu země, slibují jim spásu či šťastnou budoucnost či prosperitu a činí z nich ochotné, všeho schopné nástroje pro své nízké, rádoby světovládné (ale bohudík nikdy nesplnitelné) cíle. A zneužité oběti jsou jim ještě vděčny za své zneuctění, o němž nemají ani potuchy.

    V další etapě se pak už ani nečeká, zda život přihraje Velkým Sociálním Manipulátorům naivní, výhodně zneužitelné jednotlivce: semínka sociální naivity se cílevědomě zasévají do moderních, metodicky připravených pařenišť, zateplují se, zavlažují se, jednotí a posléze přesazují jako rostlinky všude tam, kde potřeba.

    A dobří lidé se nadchnou pro nastrčené ideály, zápasí, bojují a projevují bezpříkladné hrdinství, hoří touhou po sebeobětování i v naivním domnění, že otáčejí kolo dějin, že vlast (stát, církev, strana, národ, rasa, idea, lidstvo) je právě takové potřebuje…

Zatím Velcí Sociální Manipulátoři pohrdavě zívají nad projevy obětavosti, na něž si už dávno zvykli jako na obyčejnou, kdykoli snadno dosažitelnou samozřejmost…

    Toto jsou největší zločiny proti lidskosti, neboť všechno, co nazýváme skutečnými zločiny proti lidskosti – terorismus, hony na čarodějnice, ty opravdové ve středověku, ale i ty přenesené v novověku, dobyvačné a prestižní války (ty dvě poslední velké, ale i ty tuctové lokální), popírání lidských práv jednotlivců i sociálních práv skupin – to vše vyrůstá jedině z tohoto podhoubí posléze pokálených prvotních čistých vznětů, navěšených kdysi na počátku cesty na málo nosné (nespolehlivé, fiktivní, podvržené, nereálné, falešné, popírané, zprzněné) ideály, jež se posléze ukázaly být pouhými iluzemi.

    Na počátku všeho dobrého i zlého bylo slovo…

    Ó, roztažitosti slov!.. a iluzí, slovem k životu probuzených!

    Proto bojujme účinně (ale zase opět slovy, nikoli silou: skutečně pouze slovy, avšak přesnými slovy) proti slovům a iluzím, tj. proti roztažitým, barevným slovům – bublinám, vydávaným za čistou pravdu a devadesát procent zla ze světa vymizí. Jenže vybojovat úspěšně tento zápas, to je asi vůbec ze všeho nejtěžší…

    Největší zločiny proti lidskosti byly vždy páchány svedenými zneužitými lidmi, kteří na počátku své dráhy byli snílky a idealisty.

    A šedé eminence ( Velcí Sociální Manipulátoři) se v bezpečí svých olympských sídel jen bohorovně usmívají nad utrpením světa. Pokud si ho vůbec všimnou.

    Co bylo řečeno o scestí (bona fide) jednotlivých lidí, platí zajisté i pro celá hnutí náboženská a sociální.

    Při tom všem nejde o slova sama, ale o dobovou místní aktuální ÚROVEŇ CHÁPÁNÍ složitosti věcí života a světa, kterou slova vždy reprezentují. Sem nepatří omyl jdoucí na vrub vývoje nového poznání, nýbrž systematicky celostátně ba mezinárodně řízená MASOVÁ DEZINFORMACE ve věcech již dosaženého poznání. Neboli: nízce pragmatická ideologizace výsledků poznání, zvláště ve sféře psychologie a sociální etiky.

    Další vskutku perspektivní vývoj lidstva je dnes už přímo závislý na odstranění těchto MEZINÁRODNÍCH DEZINFORMAČNÍCH BARIÉR, instalovaných, udržovaných a řízených existujícími světovými ideologickými centrálami v jejich vzájemném, nesmiřitelném – pro obyčejného občana naší planety většinou nezřeném a nepochopitelném – o to více však deficitním soupeření.

    Je na čase, aby si to každý myslící člověk uvědomil a začal podle toho jednat.

    Jde o probuzené, svobodné (nezmanipulované, nedezinformované, nezfanatizované), jedním slovem prozíravé SVĚTOVÉ VEŘEJNÉ MÍNĚNÍ, které jediné je s to cestou tlaku na své vládní garnitury odvracet vlády (domácí i cizí) od dávno překonaných stereotypů spravování věcí planetárních.