Obhajoba generála Ratka Mladiće a dr. Radovana Karadžiće

01.06.2011 07:46

Napsal: Prof. MUDr. Rajko Doleček, DrSc.

Často první dojem a první slova lidí, s kterými jsme se setkali, zůstanou v našich představách na celý život. Někdy je to dojem příjemný, na který rádi vzpomínáme. Takové příjemné vzpomínky mě váží na setkání s generálem Ratko Mladićem a dr. Radovanem Karadžićem, prezidentem Republiky Srbské (RS) v Bosně a Hercegovině (BaH). Při prvním setkání s modrookým generálem Mladićem jsem si na celý život zapamatoval jeho slova: „Já jsem již třetí generace Srbů, kteří nepoznali své otce, protože zahynuli ve válce, dokud jejich synové byli ještě malí.“ Ratko se narodil v bosenských horách blízko města Kalinoviku (1943), jeho otec Nedjo padl (1945) v boji s chorvatskou fašistickou organizací ustašovců, podporovanou při genocidě Srbů i částí Muslimů z BaH. Když jsme s generálem probírali justiční podvod, zvaný ICTY, tj. Mezinárodní trestní tribunál pro válečné zločiny v někdejší Jugoslávii v Haagu, řekl mi: „Já osobně půjdu do Haagu, jakmile se tam dostaví američtí generálové, kteří vedli válku ve Vietnamu a britští, kteří válčili na Falklandských ostrovech“. Kromě společných fotografii s generálem, mám knihu o něm, kterou napsala Ljiljana Bulatovićová, s přátelským věnováním Mladiće.

Jednou mi Mladić vyprávěl, jak byl obklíčen muslimskými jednotkami. Byl na kopci , se svou paní a ozbrojeným průvodcem, poddůstojníkem, Chorvatem. Zachránila je jeho velitelská helikoptéra. Když jsem se divil, že jeho ozbrojený doprovod byl právě Chorvat, řekl, že ten Chorvat byl prověřený Jihoslovan, kterému věřil a takových prý nebylo málo. Generál si postěžoval, že nikdo nezveřejnil, že Vojsko Republiky Srbské (VRS) zachránilo tisíce prchajících Chorvatů. „Moji vojáci zachránili kolem 45-50 000 Chorvatů, civilistů i vojáků, kteří prchali před muslimským vojskem během 1993 u Travniku, Konjice, Zavidovićů, Kupresu (města, kde žilo hodně Chorvatů). My jsme je živili a léčili v našich nemocnicích“. Záchrana tisíců Chorvatů probíhala v době krvavé chorvatsko-muslimské války (1993-94), ve které zahynulo mnoho civilistů. Tehdy (jaro 1993) např.chorvatské jednotky generála T. Blaškiće zmasakrovaly 100 Muslimů ve vesnici Ahmići. Mladić se nemstil Chorvatům za vpád jejich tlup v létě 1992 do údolí řeky Sávy a kolem Kupresu, za ničení tamních srbských osad. „Já nejsem válečný zločinec, jako voják jsem vybojoval mnoho bitev a na mnoha místech jsem zachránil svůj národ před záhubou…Já sám jsem se při posledním sčítání lidu (1991) hlásil jako Jihoslovan, a takových bylo mnoho. Jen se podívejte na značné počty smíšených manželství v Jugoslávii mezi Chorvaty, Muslimy a Srby!“ Generál měl kladný poměr k části bosensko-hercegovských Muslimů. Při setkání s veliteli VRS v jeho Hlavním stanu v Han Pijesku mi generál Gvero pošeptal, že Mladić tvrdě vyžaduje slušné chování k zajatým Muslimům i Chorvatům. Mladić proklínal jejich vůdce, kteří se nechali zlákat a prodat německou, rakouskou, britskou, a hlavně americkou propagandou k bratrovražedné občansko-etnicko-náboženské válce. „Vždyť to byli Američané a Clinton, kteří nasadili do Bosny vraždící mudžaheddíny, kteří měli za úkol naučit bosenské Muslimy surovému zabíjení a nemilosrdnému válčení podle Koránu“. Američané zavlekli do BaH i buňky Al Kajdy.

Začátek tragedie Jugoslávie v roce 1991 zastihl podplukovníka Mladiće na velitelství v Skoplji. Pro dezerce z JNA (Jihoslovanská lidová armáda) Albánců, Chorvatů, Slovinců a části Muslimů z BaH, se oslabil 9. armádní sbor, zajišťujícího oblast Krajiny v Chorvatsku, stával se srbsko-černohorsko-makedonským útvarem. Pro ohrožení krajů s absolutní srbskou většinou chorvatskými paravojenskými tlupami, jednotkami MUP (Ministerstva vnitra) a ZNG (Sbor národní gardy), poslalo velení JNA v červnu 1991 do Kninu Mladiće obnovit bojeschopnost 9. sboru a to se mu brzy podařilo. Zabránil vzájemnému ničení, zabíjení a vyhánění srbského obyvatelstva v kraji, kde si starší lidé ještě pamatovali na masové vyvražďování Srbů v ustašovském Nezávislém státě Chorvatsko, za války 1941-45. V době příchodu Mladiće do Kninu už po Chorvatsku probíhaly útoky (i před secesí 25.06.1991) na kasárna JNA, jejich blokády. Podle připravených plánů byly přerušovány dodávky proudu, vody i potravin do kasáren. Výbušniny ničily srbské domy, objevovala se na nich veliká „U“ (Ustaša), byly přepadány malé jednotky JNA, srbští civilisté, za povzbuzování propagandou z Německa, Rakouska, Itálie, částečně i Vatikánu. Mladić tehdy prohlásil: „Nepřítelem je každý, kdo střílí na naše vojáky, kdo jím zastavuje dodávky vody a proudu, kdo je provokuje a blokuje.“ JNA nezačala nepřátelství, ale byly to chorvatské paravojenské jednotky, MUP a ZNG, co zahájily nepřátelství a projevy etnické nenávisti, za povzbuzování ze zahraničí.

Po odvrácení smrtelného nebezpečí pro Srby z Krajiny, byl Mladić převelen do BaH. V dubnu 1992 se stal generálem JNA. Po ilegální secesi BaH 6. dubna, byl v květnu převelen z JNA, když tato opustila BaH, a stal se velitelem vznikajícího Vojska Republiky Srbské. V té době už muslimské paravojenské útvary začínaly ničit a zabíjet v srbských osadách. Píše o tom (1994) Ivaniševićova „Kronika našeho hřbitova“. Na konec srbské jednotky převzaly iniciativu. Pod jejich tlakem (některé paravojenské tlupy napáchaly mnoho násilí) začalo muslimské obyvatelstvo východní Bosny prchat do měst Srebrenica, Tuzla, Goražde, do Žepy, které se v 1993 staly „chráněnými oblastmi OSN“, za podmínky demilitarizace, která však nikde nebyla dodržena. V Srebrenici např. zůstala 28. muslimská divize (přes 10 000 mužů), která pod velením Nasira Oriće podnikala vražedné výpravy do srbských vesnic východní Bosny, kterých vyloupila, zničila téměř 200. Počet pobitých civilů byl kolem 2 000. Poslední „loupežná výprava“ v červnu 1995 byla měsíc před obsazením Srebrenici VRS. Generál Mladić měl k dispozici 80-90 000 motivovaných vojáků, bránících 1 500 km křivolaké fronty. Od jara 1994, měli jeho přes USA usmíření soupeři, chorvatsko-muslimské vojsko, k dispozici 200 000 vojáků, vyzbrojovaných a podporovaných Američany, Němci, islámskými státy. Než začala propaganda Západu očerňovat charismatického generála Mladiće, byl prý populárním v Pentagonu, řada důstojníků měla jeho fotografie. Generál Satish Nambiár, indický velitel UNPROFORu, si vážil Mladiće (řekl to autorovi v Berlině v r. 2000), Mladić měl výborné styky s veliteli UNPROFORu generály Wahlgrenem a Briquemontem, kteří brzy rezignovali, pro nečestné postupy západních státníků, pro trapné dezinformace západních medií.

Při návštěvě (jako předseda Českého fondu přátel Srbů a Černohorců) se svou ženou Dobrou vlády Republiky Srbské (RS) v Pale, blízko Sarajeva, při kávě s prezidentem Karadžićem v jeho pracovně, s půvabnými starými ikonami na stěnách, prezident vysvětlil, proč Západ o Srbech z BaH, o něm a o RS šíří tolik nepravd, lží: „Je neuvěřitelné, jak nás západní media popsala ve svých zcela jednostranných, tendenčních zprávách: z neznalosti a za peníze.“ Radovan Karadžić se narodil (1945) v Černé Hoře, v horách, nedaleko Šavniku, pod masivem Durmitoru. Před tragedii Jugoslávie pracoval jako psychiatr. Kromě fotografií, mám od úspěšného Karadžiće-básníka dvě jím podepsané knihy veršů, oceněné prestižní literární cenou básníka Jovana Dučiće. Od Karadžiće – prezidenta, mám vysoký řád RS, „Njegoše“. Ve výběru jeho básní, v úvodu knihy (1995), píše Želidrag Vukčević: „Básnictví Radovana Karadžiće je teď, pochopitelně, jinak tónované, nelze mu odebrat tragiku, kterou čas, aniž by se někoho zeptal, rozsypává po našich hlavách a našich rukopisech…“ Během návštěvy u prezidenta Karadžiće, jsem se opakovaně přesvědčil, při rozhovorech s členy vlády, z prohlídky dokumentů prezidentské kanceláře, že se vláda RS i osobně dr.Karadžić velmi snažili uchránit muslimské obyvatelstvo před zvůlí některých ilegálních paravojenských jednotek, což nebylo snadné, pro násilí muslimských tlup, které jako za ustašovců (1941-45), pustošily srbské vesnice. V roce 1992 si některé tlupy Muslimů říkali „Divize HANDŽAR“, vzpomínkou na 13. SS bosensko-muslimskou divizi z doby 2.světové války (60% Muslimů a 40% Albánců, německé velení). Divize proslula násilím nad srbským obyvatelstvem.

Pro dokreslení poměrů, je dobré citovat provolání prezidenta Karadžiće bosensko-hercegovským Muslimům, z doby po protiprávním, předčasném uznání BaH za samostatný stát (6.04.1992), kdy začalo ničení a zabíjení, ovlivněné stejně protiprávním, předčasným uznáním Chorvatska a Slovinska, které inicioval, jako jihoslovanský Mnichov, německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher, za pomoci Vatikánu, prodejného Evropského společenství (pozdější Unie) v Maastrichtu 17.12.1991. V té době západní vlády pohřbily závěry Helsinské dohody o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, pošlapaly Klauzuli IV. Deklarace o principech : „Zúčastněné státy budou respektovat územní celistvost každého ze zúčastněných států a tudíž se budou zdržovat od jakékoli činnosti…namířené proti územní celistvosti, politické nezávislosti, nebo jednotě kteréhokoli ze zúčastněných států…“ Zapomněly na „posvátnost“ nevměšování do vnitřních záležitostí států-signatářů dohod a před očima celého světa nechaly protiprávně zničit multietnický stát Jugoslávii. A co bylo ještě horší, oběť mezinárodního zločinu (Jugoslávie) a její předáci, kteří se stavěli proti jejímu rozbití, byli prohlášeni za viníky. Prezident Karadžić v květnu 1992 apeloval:

„Muslimové a Muslimky,

Nešťastné trhání Jugoslávie a protiústavní odtržení Bosny a Hercegoviny (BaH) z Jugoslávie, a k tomu násilnická politika chorvatsko-muslimské koalice, uvrhla nás do nejhorší z občanských válek, do mezináboženské a mezietnické.

Trhání Jugoslávie přivedlo i k transformaci BaH do tří celků. V srbské BaH bude žít určitý počet Muslimů a Chorvatů, podobně jako určitý počet Srbů bude žít v muslimské a chorvatské BaH. Možná, že právě vy budete žít v muslimské, a možná, že i v srbské BaH. To bude záviset na politické domluvě, ke které na konec musí dojít. Pro tuto chvíli vy jste v srbské BaH a je zapotřebí, abyste měli stejná práva jako Srbové. Mnohé muslimské vesnice vydaly své zbraně a mají plnou ochranu Srbského vojska a srbských státních orgánů. Protože se jedná o náboženskou válku, my je (Muslimy) nezavazujeme, aby bojovali na naší straně, ale ve všem ostatním jsou si rovni se Srby. Muslimové se léčí v našich nemocnicích, které jsou tím i jejich nemocnicemi. Muslimky šťastně rodí své děti v nemocnici v Sokolci (město východní Bosny). Potravu si stejně obstarávají Srbové i Muslimové, kteří nebojují proti Srbům.

Proč válčíte proti Srbům? Copak nemůžete zachovat mír a počkat na politické řešení?

Proč mají vaše rodiny hladovět, žít v lesích, kde vás zastihne zima? Kolik ještě zahyne Srbů a Muslimů pro pološílené ideje o islámském státě, který se nikdy neuskuteční, protože to ani Západ nedovolí, protože si Západ přeje, abyste vy, Muslimové, zmizeli v bojích se Srby a Chorvaty.

Vy jste pokrevně nejbližší Srbům, protože jste vznikli ze Srbů. Copak váš přechod, vlastně přechod vašich předků k jinému náboženství, má z nás udělat nesmiřitelné nepřátele, když jsme vyrostli ze stejného kmene? Vy nemáte nikoho bližšího, nežli Srby. Kdykoli jste povstávali proti Srbům v prospěch někoho třetího, byla to i vaše i srbská katastrofa. To se v tomto století stává už potřetí.

Už dost utrpení. Podívejte se, jak klidně žijí Muslimové v Bijeljině a v Janji (města v severovýchodní Bosně). Oni neválčí proti Srbům a Srbové neválčí proti nim. Po první krizi v Bijeljině extremisté umlkli a teď Muslimové a Srbové žijí v klidu a hojnosti.

My si nepřejeme, abychom vás porazili a nad vámi zvítězili, my si přejeme, abychom se s vámi domluvili. Ale to musí být pevná domluva, kterou nepošlapete, když to někdo ze Záhřebu nebo Sarajeva bude po vás chtít. My si nepřejeme, aby vaše děti hladověly, ale i vy musíte být přátelé svých dětí a začít vyjednávat se srbskými úřady.

My si přejeme, abyste žili v klidu ve svých domech, musíme si ale být jisti, že nás nepřepadnete ze zad. Proto musíte odevzdat zbraně a stát se civilisty, abyste požívali ochranu, která patří civilistům podle ženevské konvence. Podle té konvence, my vám zajistíme jistotu, abyste zůstali ve svých domech. Podle stejné konvence, my vás propustíme se všemi vašimi věcmi, abyste odešli tam, kam si to přejete, s právem návratu, když skončí válka.

Přerušme nepřátelství tak, jak jsme to udělali v Bijeljině. Začněte jednat se srbskými úřady, které mají povinnost, aby vás chránily. Ve vašich žilách teče slovanská, srbská krev. Přerušme nepřátelství a krveprolévání, čím dříve, tím lépe.“

Karadžić neříkal prázdná slova. Nejznámější muslimský spisovatel Titovy Jugoslávie, Meša Selimović, o sobě říkal, spolu s mnoha jinými: -„ Já jsem Srb muslimské víry.“ Totéž říkal v roce 1914 Muhamad Mehmedbašić, jeden z atentátníků v Sarajevu, který se zachránil.

Tragika postihla plnou měrou BaH, části Chorvatska, ve formě občansko-etnicko-náboženské války, ve které nikdo nebyl bez viny. Vyvrcholením tragiky bylo podvodné, falešné obvinění srbského národa a jeho vůdců, že tuto válku vyvolali. Tvrzení o opaku byla překřičena. Tak se i generál Mladić a dr. Karadžić, zcela neprávem, stali válečnými zločinci, které in absentia obžaloval 11.07.1996 a soudil (ICTY), za užití dezinformací a polopravd, soudce Claude Jorda. V té době vznikal, v zájmu politiky Západu, i jednostranný mýtus polopravd o Srebrenici, kterým se podařilo velmi zvýšit zášť mezi etniky a mezi náboženstvími v BaH, v rámci hesla Divide et impera – Rozděl a panuj! Kolem Srebrenici se 3 roky bojovalo, podle Mladiće tu padlo 1 200 Srbů a kolem 2 000 Muslimů, hlavně při pokusu prorazit se do Tuzly a Kladnje. Údaje o pouze mrtvých Muslimech (nejdříve kolem 6 000, pak 8 000) neodpovídají, chybí mrtvá těla. Srbským odborníkům nebylo dovoleno účastnit se exhumací. Nikdo na Západě neuvádí údaje o 3 000 zabitých Srbech v tomto kraji, neuvádí zprávy holandských vojáků UNPROFORu o tom, že tam nebyla genocida. Generál Mladić mi řekl: „Naše vojsko mělo přísné rozkazy chovat se k zajatým podle mezinárodního práva. Žádné masové popravy nebyly. Nemohu vyloučit, že se někteří moji vojáci mstili, protože posádka ze Srebrenici ve svých krvavých nájezdech pobila jejich nejbližší…Byla to občansko-etnicko-náboženská válka, která nám byla vnucena, my jsme nechtěli rozbít Jugoslávii, vždyť to byla naše vlastní země, kde jsme žili po mnoho staletí spolu s Chorvaty i Muslimy.“ Východní Bosna se tak stala hrobem mnoha Muslimů i Srbů. V souvislosti s bombardováním Sarajeva je nutné zvážit údaje generála L.MacKenzieho (UNPROFOR) o tom, jak Muslimové rozmisťovali své dělostřelectvo u škol, nemocnic. Málo se psalo o špinavé roli předchůdce del Ponte, paní Louise Arbour, v očerňování Jugoslávie, RS.

Základní požadavek spravedlivého soudu Audiatur et altera pars (Ať je vyslyšena i druhá strana), nebyl dodržován. Skuteční zahraniční viníci za vyvolání krveprolití, za vzestup nenávisti a nebývalé ničení v Jugoslávii, Kohlovo Německo, Blairova Veliká Britanie a Spojené státy, jejich různí satelité, za pomoci NATO, prodejného Evropského společenství, OBSE, Vatikánu, různých koupených nevládních organizací (NGO), se snaží pomoci ICTY, justičního zmetku v Haagu a globalizovaných, koupených, medií, udělat Srbsko hlavním viníkem, zodpovědným (i finančně) za všechno ničení a zabíjení, včetně NATO agrese. Soud s bývalým prezidentem Jugoslávie Slobodanem Miloševićem je toho dokladem. Přes zoufalou snahu soudců a přes trapné vystupování hlavní žalobkyně Carly del Ponte, Milošević ve své obhajobě triumfoval. Proto se v mediích o průběhu Miloševićovy obhajoby téměř nic nehlásilo. Snad jeho smrt ve vězení pomůže pravdě, poodhalí špinavé, stalinské praktiky ICTY v Haagu (kromě poprav). Deset úmrtí ještě neodsouzených Srbů-vězňů či právě zatýkaných jsou toho dokladem. Ukázkou justičního hororu je vražda zatýkaného Srba Simy Drljači z Prijedoru (10.07.1997) „elitním“ britským SAS oddílem, před očima jeho syna. Zatčení bylo podle „tajné obžaloby“ sealed indictment), jako za francouzských králů z doby Bastilly. „Klokaní soud“ v Haagu možná neotrávil Miloševiće, způsobil ale jeho předčasnou smrt („zabil“ho), protože mu neumožnil moderní léčbu, např.použitím bypassu.

Vzorem pro tribunál v Haagu není Norimberk 1946, ale Moskva 1938, se svými monstr-procesy pořádanými z politických důvodů. (1) ICTY, jako „odnož“ (subsidiary) Rady Bezpečnosti (RB) vznikl ilegálně ad hoc (25.05.1993, rezoluce RB 827), protože RB podle svých stanov neměla oprávnění ICTY založit. Soud, má li být nezávislým, nemůže být na někom (zde RB) závislým. Mezinárodní trestní soud lze založit jen tak, jak byl založen International Criminal Court (ICC) v Římě v 1998 (USA zatím neuznává jeho pravomoc, odmítá vydávat soudu své občany; ti z jiných států do ICTY musí být vydáni). Statut RB nezmiňuje nejzávažnější trestní skutky: vyvolání války a agresi – aby se ochránili hlavní viníci za tragedii Jugoslávie.(2) Charta OSN říká, že OSN nesmí uzurpovat suverénní práva států, ale statut ICTY zajišťuje jeho nadřazenost nad národními soudy. ICTY se stal prodlouženou rukou amerických zájmů (van Boven, holandský profesor mezinárodního práva, 1996), je financován proti původnímu statutu převážně z USA, ze zdrojů mimo OSN (USA, finanční žralok George Soros, Saudská Arábie). A čl. 32 statutu ICTY říká: „Výdaje mezinárodního tribunálu budou zahrnuty do řádného rozpočtu OSN, podle čl.17 Charty.. (3) Podle mezinárodního práva (viz Norimberk) jsou primární zločiny vyvolání války, včetně secesionistické války, agrese. Charta OSN (čl.2) zakazuje vměšování do vnitřních záležitostí druhých států, zakazuje hrozbu (a co Rambouillet ?) i použití síly od kteréhokoli státu proti jinému státu. Vojenská intervence proti kterémukoli státu je agrese a zločin (agrese NATO proti Jugoslávii) bez ospravedlnění. RB (statut ICTY) záměrně vynechala základní mezinárodní zločin: plánování, podněcování, podpora a uskutečnění agrese a ozbrojené secese, které ohrožují mír – zřejmě aby ochránila zahraniční viníky rozbití Jugoslávie (Německo, USA, Britanie, Rakousko, některé kruhy Vatikánu, NATO).(4) Pod vlivem ICTY se vnitřní ozbrojený konflikt (občanská válka) přeměnil do mezinárodního. (5) Odehrál se podvod při sběru informací o válečných zločinech v někdejší Jugoslávii. Profesor Sharif Bassiouni, Egypťan, muslim, informace sbíral, ale ve zprávě téměř vynechal (1994) srbské informace. Jeho zpráva hlavně viní Srby z agrese, masakrů, znásilňování, etnických čistek, uvádí tisíce protisrbských vstupů, aniž by vyhodnocovala jejich hodnověrnost. (6) ICTY používá hulvátské postupy při zatýkání, ničí výbušninami majetek. Tribunál drží bez zahájení soudu své oběti i 3-4 roky ve vězení Scheveningen. (7) V práci ICTY je selektivní postup, vybírá si zcela „podle svého“ ty, které bude soudit, pro něho presumpce neviny neplatí. Pokud se přijde na lživá svědectví, pokračuje v soudu, jako by se nic nestalo (viz.soud se Srbem D. Tadićem). ICTY vystupuje mnohem tvrději proti Srbům, bez úlev, které povoloval Chorvatům (viz generál Blaškić) i Muslimům, chybí mu nestrannost – viz propuštění předáka albánských teroristů R.Haradinaje, což se srbským vězňům nikdy nestalo, pokud nebyli odesláni zemřít doma (viz rakouskou zradou zatčený generál Talić). Nikdo z právem nebo neprávem pronásledovaných Srbů nemůže věřit spravedlnosti ICTY.

Dříve uvedené mocné organizace pokryteckých viníků za zánik Jugoslávie zatím úspěšně překřičely tu druhou, srbskou stranu, která se má stát obětním beránkem. Neváhaly vraždit své vlastní lidi (tři výbuchy v Sarajevu), jen aby obžalovaly srbskou stranu, mohly vyhlásit nelidské víceleté sankce, suspendovat Jugoslávii i Republiku Srbskou ze Světové zdravotnické organizace (WHO) s následnou smrtí tisíců. Proto i bezprecedentní jednostranné pronásledování generála Mladiće a dr. Karadžiće, aby se podvody a zločiny mocných mohly svalit na jiné. Jisté zadostiučinění pravdě je zpráva muslimského (!) střediska (konec 2005), že celkový počet obětí v BaH je 102 000 (i to je strašné číslo), a ne neprokázaných a Západem vytrubovaných 250 000. Nutno však znova opakovat, že nikdo nebyl bez viny v tragických událostech v Jugoslávii. Správnou definici historie uvedl už Cicero :-„Historia est testis temporum, lux veritatis, vita memoriae, magistra vitae, nuntia vetustatis“ (Historie je svědkem času, světlem pravdy, životem paměti, učitelkou života, poslem dávných dob). To, co nám nabízejí dnes koupená media a politici bez morálky a bez znalostí historie, je často pseudohistorie, parodie pravdy. Je pokrytecké, když uvedení mocní mluví bezostyšně o lidských právech a o Helsinských dohodách (1975), a při tom neváhali v Jugoslávii tyto dohody o nevměšování do vnitřních záležitostí signatáře pošlapat. Dále si dovolili udělat z vnitřních původců rozvratu své země oběti. Předáci Slovinska i Chorvatska pomlouvali JNA, udělali z OBĚTI, Jugoslávie, za souhlasu Západu, AGRESORA a z těch, kdo chystali a provedli násilnou secesi, udělali „OBĚŤ“ „unitaristického, velkosrbského, bolševického expanzionizmu“. JNA se stala pro ně „okupační armádou“, i když značná část velitelského kádru JNA byli slovinští a chorvatští generálové, admirálové. W.Zimmermann, protisrbsky vystupující US velvyslanec v Bělehradě, ale v periodiku Foreign Affairs (březen/duben 1995) napsal v článku „Původy katastrofy“: „V protikladu se všeobecným názorem to byli Slovinci, kteří začali válku…Jejich ctností byla demokracie, jejich neřest sobeckost. Ve své snaze o oddělení od Jugoslávie jednoduše ignorovali 22 miliónů Jihoslovanů, kteří nebyli Slovinci. Oni nesou značnou odpovědnost za krveprolití, které následovalo po jejich secesi…“ Podobná slova by bylo možné říci o secesi Chorvatska.

Mezinárodní smlouvy, ústava země, byly pro zahraniční strůjce tragedie Jugoslávie cáry papíru. Za masivní propagandu války, dodávky zbraní secesionistům, za ničení při NATO agresi, za nespravedlivé sankce proti Jugoslávii, RS, nikdo je z ICTY neobžaloval. V rámci rotujícího prezidentství vnutilo Evropské společenství Jugoslávii v polovině r. 1991 za prezidenta nynějšího prezidenta Chorvatska, Stjepana-Stipe Mesiće, muže, který měl za cíl tuto zemi zničit, který pošlapal prezidentskou přísahu a vydal o tom za necelý rok knihu „Jak jsme rozbili Jugoslávii“. Tento „vnucený prezident“ Jugoslávie byl paradoxně i velitelem JNA, i když se v té době už Chorvatsko odtrhlo od Jugoslávie, zatím co jím a jeho kolegy-rozbíječi země vedené paravojenské i regulární jednotky MUP a ZNG přepadaly garnizony JNA, přerušovaly dodávky proudu i vody, zabíjeli příslušníky JNA. Nutno připomenout, že S. Mesić byl 5.12.1991 chorvatským parlamentem odvolán z prezidentského postu Jugoslávie (SFRJ), se zpětnou platností (!) od 8.října. Při té příležitosti prohlásil: „Děkuji vám, že jste mi dali důvěru, abych bojoval za chorvatské zájmy v oblasti své kompetence. Domnívám se, že jsem splnil své poslání – Jugoslávie už neexistuje.“

Pokud by někdo chtěl generála Mladiće a dr. Karadžiće pro něco soudit, tak jen po soudu s těmi, kteří vyvolali občansko-etnicko-náboženskou válku v Jugoslávii.

 

Převzato ze serveru: http://spilderberg.wordpress.com/2011/05/27/obhajoba-generala-ratka-mladice-a-dr-radovana-karadzice-prof-mudr-rajko-dolecek-drsc/#more-2479