Podumání o míru

10.11.2014 13:52

Autor: Patrick Ungermann

 

    Hodně svobody a odpuštění je třeba vyprosit politikům. Mohou si dovolit povědět setinu toho, co prostý člověk. Má-li dojít na jejich názor a hledisko, jazyk jim podivně dřevění. Najednou se neporadili, nikdo je nedelegoval, aby řekli, co si myslí. Najednou si tváří v tvář kolegům a volbám nemyslí skoro nic.

    A pak se něco semele. Někdo má být označen za nepřítele. Někam musíme z vysokého příkazu až ze zahraničí přestat vozit zboží nebo poslat žoldnéře, aby někomu něco vystřelili, nějakou tu rudou růži na pouti. Vašku, Stašku, Jíro, div se. Politická mluvidla se do věci opřou o překot. Názor, přirozeně, manifestují jeden jediný. Ale je tu možnost různých způsobů pokřiku. Jeden hlavoun už sedlá tři plné autobusy vojáků, jiný nás školí, že je povinnost prokázat věrnost, a další se bije v hruď, že přes ztráty a státní smutky civilizačně vyhrajeme.

    Do toho točí kličkou média a flašinet, co už jsme mysleli, že tichem zrezivěl, hlasitě škemrá o výplatu. Ech, kolik té kampaně na člověčí bedra. Tož Pán Bůh s námi a zlé pryč.

 

    Dobrý národní život je tam, kde mají lidé nejen právo na sebeurčení, ale i ono skutečné sebeurčení.

Národ, který bojuje o své přežití, se snaží získat zákony, které by ho zachránily a vymezily se proti těm, s nimiž národ bojuje. Jestliže chceme svět v míru, nedopouštějme, aby národy musely bojovat o přežití.

    Každý mír, který jsme postavili na síle vojenského paktu, umře ve válce, poněvadž naše nenasytnost má v egu mocného spojence.

    Mír ve mně a mír na světě jsou rodní bratři. Naproti tomu mír z mírové konference mohu chápat i jako podezřelého cizince.

    S válkou to nikdy není tak, že by začala ze dne na den, že by ji ráno někdo vyhlásil a po něm by se to datum zavedlo do protokolu, abychom naměřili délku válečného času. Války berou plíživý počátek od vlastníků velkých majetků i od nemajetného nabroušeného hlasu ulice. Nezřídka dojde na součinnost obojího. Válce může přitakat i odporovat kněz a jejím neúprosným vykonavatelem je stejně tak muž (nověji i žena) ve zbrani, jako šiky vymydlených úředníků v týlu. Nakonec, ani mír nevzniká výnosem a k datu a k místu výkonu pod jednacím číslem. Mír v nás pracuje po celý život, urychlený svatým setkáním, zpomalený námitkami ega. A tak se mír s válkou často překrývají.

    Vždycky nás vylekají lidé, když na nás v ozbrojené přesile míří a poručí: „Budete poslouchat!“ To jednou lidstvo upadne do zlých snů o křivdě, o vině a pomstě. Moc bolavé spaní, tahle nevole. A pak nás polekají lidé, kteří prchnou do našich lesů, luk a sklepů. Také oni jsou cizí, i jich je moc, a kam je najednou porovnat…

 

    Všichni jsme uprostřed. Ti, kteří to nepochopili, vynaložili mnoho sil na to, aby vykonali velmi málo. Aby všechny cesty vedly jen do Říma nebo do Říše středu či do Nového světa, do města módy a prokletých básníků, do Tisícileté říše nebo do světa, kde dnes znamená již včera.

    A teď vám stojím v lese nad vesnicí, samozřejmě uprostřed všeho, a nehnul jsem pro to prstem! Jak je to možné? Poněvadž jsem uprostřed boží lásky. A střevlík kožitý je uprostřed se mnou a jeho živá duše je velká, jako ta moje.

    Díky nepodmíněné lásce jsme nic nemuseli vykonat pro to, abychom byli uprostřed. Ale všechno, co opravdu umíme, máme vykonat pro to, abychom se uprostřed cítili být společně. S tím nám nepomohou nové technologie. Pomůže jedině být v míru.