Předcivilizační básník zkouší svět

17.03.2015 16:48

Autor: Mgr. Patrick Ungermann

 

    Básníkem mého života je Xóxi Morchadín. Je jako pilíř v mléčné dráze. Jako by vytryskl z Hospodinových rukou před všemi podrobnostmi a nápěvy složitého pobytu na světě, kterému říkáme civilizace.

    Myslím, že dobří básníci jsou předcivilizační. Netvoří je doba a potřeby toho kterého budování.

    Tatínek nás všech je zbudoval jako létavice, aby prosvětlili mlhovinu a my abychom se ustrnuli, zmlkli a pocítili: Tohle je zázrak – rozšířilo se na nás svaté setkání. Odteď už nemáme co ztratit, protože jsme prozřeli.

    Poesie má být prozíravá. Její observatoř stojí v srdci a vidí vnitřním zrakem – má na to nos.

    Myslím, že dobří básníci si zasluhují něžné ženy, nadějné děti a rodiče, na které stojí zato vzpomínat. Životy dobrých básníků stojí za lásku i za bolest, za poklesky, za rytí mordou v zemi a za stéblo, jehož se chytl tonoucí a ejhle – je spasen.

    Dobrá báseň má život věčný, protože někde je vesmírná knihovna, sice bez přihrádek, zato ale plná světla, naditá smíchem po utřených slzičkách. Je to laskavá, čtenářsky vyhledávaná, věrná věčnost. Jednoho rána se vzbudíš a už nebudeš chtít spát. Budeš probuzený. Všechny ruce, co ti je lidé podali, se ti připomenou. Budou chtít, abys probudil i je.

    Stačila jedna cesta, vydřená do skal, aby to uhnětlo básníkovu hůl. Stačilo jediné dítě na rysce prosného pole, aby muž poklekl, nazul děcku sandál a vzkázal: „Jdi opatrně. Nevíš, co ještě budeš mít za cestu“. Xóxi Morchadín prý na to místo chodil sedat, aby si kladl otázku, co on bude mít za cestu. Jednou se nechal vést mlsnou kozou, poněvadž tušil, že kam ta ho dovede, tam bude nejkrásnější krajina. Nepřekvapil se, když koza skončila v křovisku v rudé hlince. O kus dál se bortily staré lázně a v jejich klenbě pracoval na šlapacím kruhu hrnčíř. Hrnčíř si stěžoval, že má celý čas ke vší práci jenom tu rudou hlinku. A básník Morchadín podkasal kaftan, lehl si do vody v lázni a kázal, aby mu hrnčíř nanesl svou rudou hlinku na obličej: „Cítit se jako hrnec z téhle hlíny je to samé, jako se cítit člověkem.“ Ohromený řemeslník si básníkovu větu vyryl na nádobu a vázu vypálil. „Až ji zub času rozbije na střepy, bude mít zub času o čem přemýšlet“, dořekl Xóxi Morchadín.

    Jednou vyhořela sýpka. Opodál plakali tři lidé. Básník to uviděl a rozfoukal oheň: „Čím rychleji shoříš, tím dříve tě zas postaví“, pravil těm lidem, kteří nemohli hasit, protože nikde nebyla voda. Když ho žádali, aby jim dal něco do začátku, nakreslil do písku, jak má sýpka správně vypadat.

    „Co budeš jíst zítra?“ zeptal se Morchadína kupec, když mu lacino koupil nasolenou tresku. „A co budeš jíst zítra ty?“ dodal básník a půl tresky kupci přenechal.

    „Jaké jsi byl dítě?“ ptala se čtenářka básníkových knih, soudcova žena. „Takovéhle“, ukázal na caparta bez bot a pokračoval: „Dala bys mi peníz pro maminku?“ A přistrčil caparta k bohaté paní.

    „Viděl jsi anděla a Boha na vysoké hoře Chefrů?“ dožadovali se na Xóxi Morchadínovi místní zbožní. „Boha i anděla jsem viděl, nikdy jsem ale nešplhal na horu Chefrů“, řekl laskavě dotazovaný.

    Je tomu tři sta let, co Xóxi Morchadín přestal chodit po světě: „Kdybych měl sedmimílové boty, nikam bych se nedostal. Kdybych putoval na létacím koberci, nikdy bych neviděl přímo pod sebe. Kdybych žil o rok déle, než mám, rok by mě to zdrželo. Kdybych nepoznal Boha, nepoznali byste člověka. Kdybych se schoval před deštěm, ochudil bych se o setkání. Kdyby se přede mnou skryla písečná bouře, musel bych si ji zavolat už pro to setkání. Kdybych nezasadil olivu, všechen olej by mi byl cizí.“

A já doplním, že kdybych nepřečetl nic od Xóxi Morchadína, nic by se nestalo. Jenže já přečetl a ono se stalo.