Proč nejsem váš oddaný – Why I am not your devoted

29.03.2015 13:21

Patrick Ungermann

 

    Ministr obrany hovoří o Spojených státech amerických jako o spojencích, pro které uděláme alespoň to nejmenší, když jejich vojsko pustíme do Německa přes naše území. Přesvědčování našeho lidu, že co se stalo, dobře se stalo, je zbytečné, když lid nebyl k žádnému rozhodování přizván. My se ale napřed podívejme na toto spojenectví z hlediska tradic a skutků:

 

    Svatopluk Čech složil a vydal Písně otroka v roce 1895. Všichni jsme se naučili, že látka těchto písní vzdorovala dlouhodobému útlaku naší řeči, církve a našeho společenského života v Podunajské monarchii.

    Na druhou stranu v Písních otroka skutečně prožíváme osudy uprchlého černošského pěvce a jeho krásné družky. Osudy, na které sto let po porážce otrokářství odpověděly vlády USA, myslím si, velmi nepřiměřeně. Veškerá zvýhodnění černochů oproti bělochům (positive discrimination) za prvé nevrátí prapradědům současných Američanů ani životy, ani důstojnost. A za druhé, každé rasové zvýhodnění-znevýhodnění vytváří nové rasové křivdy. Budou na ně budoucí pokolení odpovídat jinou takzvanou pozitivní diskriminací? Zodpovídá vůbec prapravnuk za praprapředka? Budou Američané setrvávat v problému černí versus bílí? Podobné nehody z hlediska výčitek za koloniální minulost se dějí v Západní Evropě. Uvědomme si, že ne-hoda je něco, co nás není hodno. Neotrokařili jsme a nekolonizovali. Problematiku související s obojím zmíněným nemusíme odčiňovat. A přesto se politici, média i policie chytili takzvané pozitivní diskriminace, aby v povědomí široké veřejnosti vyrostla národnost na sociálních dávkách, národnost, která se smí v jistém ohledu projevovat i brutálně. Desetkrát si opakujme, že přílišné zobecnění nemá pravdu, a po jedenácté si ujasníme, že jakékoli veřejné mínění vždy použije nějaká zobecnění. Důraz kladený na snášenlivost zdůrazňuje nutnost trpět. Co ještě snesu, neboli co strpím? Důraz se klade na přizpůsobení se vlastně pod nátlakem. Proto cesta k míru nevede snášenlivostí, ale láskou. V lásce se neděsím odvety. V lásce beze strachu miluji. A kdykoli zobecním lásku, bude to zase láska. Ne polopravdy, ne drby, ke kterým vede neinformovanost. Nepochybuji o tom, že takzvaná pozitivní diskriminace, která ve výsledku legalizuje rasismus, národnostní, náboženský a sociální šovinismus, je v dnešní podobě inspirací převzatou z prostoru USA + západní Evropa. Toto není inspirace pro mne, a proto ze mě nedělá spojence Spojených států.

    O Spojených státech se jako o spojencích hovoří na základě událostí, které vedly ke vzniku prvorepublikového Československa. V této souvislosti bylo daleko dřív naším spojencem carské Rusko. Ano, z logiky věci, že Rusko bylo s Ústředními mocnostmi ve válce už od roku 1914. Carské Rusko umožnilo na svém území vznik českých ozbrojených složek – Česká družina už v srpnu 1914. Tou dobou si americké vládní kruhy nepředstavovaly, že by došlo na zrušení Rakouska-Uherska. V lednu 1918 přišel americký prezident Woodrow Wilson se čtrnácti body uspořádání poválečného světa. Požadoval v nich pouze reformu Rakouska-Uherska s jistou autonomií pro jeho národní celky. Tomáš Garrigue Masaryk naštěstí Wilsona přesvědčil, že autonomie je málo. USA nám a našim krajanům nejvíc pomohly tím, že nechaly krajany ve Spojených státech konat. Československý pomocný výbor směl vybrat peníze pro Čechy a Slováky strádající v monarchii. V roce 1915 podepsalo České národní sdružení a Slovenská liga Clevelandské dohody o spolupráci krajanských sdružení. Wilson ovšem v roce 1914 vyzval Američany k neutralitě a do války s Ústředními mocnostmi vedl Spojené státy až v roce 1917. Ještě v roce 1916 vyhrál Wilson volby pod heslem: „Uchránil nás před válkou“. V sedmnáctém roce přiměla USA k válce německá ponorková blokáda lodní přepravy přes Atlantik.

    Těžko mluvit o Spojených státech jako přímo o našich spojencích z let druhé světové války. Když Američané do války se Třetí říší vstoupili, byly Čechy a Morava přes dva roky obsazené Němci. Našimi předválečnými spojenci pro případ druhé světové války byly Velká Británie, Francie a Sovětský svaz. Obě západní země své spojenectví s Československem zradily už na podzim 1938 podpisem Mnichovského diktátu. Sovětský svaz vyhodnotil Mnichovskou dohodu jako přípravu Hitlerova Německa k napadení SSSR. Proto se v létě 1939 J. V. Stalin rozhodl pro dočasnou spolupráci s nacistickým Německem.

    14. února 1945 krátce po poledni shodil americký letecký svaz bomby na Prahu. Bombardování bylo plošné, zničující. Svrženo bylo 250 trhavých a tisíce malých zápalných pum. V Novém Městě, ve Vinohradech a Vršovicích byly zasaženy čistě civilní cíle. Zničen byl Klášter Na Slovanech. V neděli 25. března byla Praha bombardovaná znovu. Tentokrát šlo o průmyslové čtvrti a letiště. Další nálet na Prahu podnikli Američané 31. března 1945. Šlo o napadení železničních cílů. Americké bombardéry útočily v Praze i 1. a 16. dubna. Sedmnáct bitevníků rozstřílelo letiště Kbely a obce Vinoř a Kbely. Osudného 14. února bylo nebe bez mráčku. Ani ohledně pozdějšího bombardování Prahy nelze přijmout vysvětlení, že si Američané popletli cíl. Američané bombardovali mou vlast i po vyhlášení Košického vládního programu. Bombardovali ve dnech, kdy bylo všem jasné, že ustupující Němci válku co nevidět prohrají. Má vlast byla zemí Němci zabranou, nešlo o německého spojence. Po válce, ještě v pětačtyřicátém roce si lidé americké ničení Prahy vysvětlovali tak, že nešlo o to poškodit hospodářství Němcům, ale Čechoslovákům, vydaným Jaltskou konferencí Sovětskému svazu.

    Takzvanou sovětsko-americkou spolupráci, završenou setkáním obou spojeneckých vojsk na Labi, si vyžádaly okolnosti války a společného postupu proti společnému nepříteli. Dávno už vešlo ve známost, jak krátce o postupimské kapitulaci a zániku Třetí říše naléhali někteří vlivní politici a důstojníci na amerického prezidenta, aby zvedl válku proti Sovětskému svazu hned, dokud je SSSR oslabený. Proto o sovětsko-americké spolupráci hovořím pouze jako o takzvané, neboli momentálně účelové.

    V roce 1998 stála ve vládních materiálech Spojených států teroristická kosovsko-albánská soldateska UČK jako teroristická skupina. O rok později pomohly USA této islámské bojůvce uloupit Kosovo a Metohii Srbsku. Další výraznou podporu soldatesce poskytly Francie a Německo. Také UČK odřezávala lidem hlavy a cpala je do vaků, také UČK stavěla koncentrační tábory a takzvané nevěřící vyhlazovala až do dětí, starců a žen. Islám tradičně dobývá Evropu španělskou, sicilskou a kosovskou brankou. Dnes se Němci a Francouzi bojí v Německu a ve Francii o holý život. Američtí bojovníci pomohli před šestnácti lety teroristům proti mým srbským – slovanským příbuzným. Takový čin USA, Francie a Německa jsem odsoudil a vládní politiku zmíněných zemí nepokládám za svého spojence.

    Válce Spojených států amerických s Irákem od roku 2003 do roku 2011 předcházela politická a mediální rétorika, která Irák vinila z držby a vývoje biologických i chemických zbraní. Jiná obvinění se snesla na hlavu iráckého vůdce Saddáma Husajna za to, že prý vydržuje v zemi islamisty. Žádné zakázané zbraně v Iráku nikdy nikdo nenašel. Husajnův režim byl navíc prokazatelně světský. V důsledku napadení Iráku vojsky NATO v Iráku zemřelo milión lidí. Irák se s rozbitou armádou a bez tvrdé Husajnovy ruky stal zčásti součástí Islámského státu, čili dnes tam islamisté opravdu jsou, a to v plné bojové pohotovosti.

    V září 1980 vpadla irácká vojska do Íránu, na kterém Saddám Husajn požadoval jistá území. Husajn vlastně chtěl nahradit Írán coby pomístní velmoc svým Irákem. Rok před válkou Irák střídavě letecky na Írán útočil a pak se zase omlouval. Spojené státy americké se staly spojencem agresora a po boku Husajnovy vlády ostřelovaly z válečných lodí Íránce a Husajnovu režimu dodávaly pokročilé zbraně. Válka skončila v srpnu 1988 bez územních zisků obou stran.

    Spojené státy dosáhly stádia imperialismu. Staly se impériem, jehož vlády hýbou pomístním mírem, pomístními válkami a pomístními vládami v rámci svých obchodně-politických kalkulů.

    Běžně hovoříme o strašlivých Mohamedánech a jakoby nevnímáme, že právě s nimi si takzvané americké státní zájmy zahrávají v příšerné hře na mír, na válku a na prodej zbraní.

    Skutečné jádro Spojených států je 13 bývalých britských kolonií. Jejich státnost povstala z války za nezávislost. Od té doby se USA rozšiřují neustálými výboji. Vedly střídavě úspěšné války s oběma sousedy, s Mexikem i s Kanadou. Při vyvraždění miliónů jednotlivců zlomily životaschopnost celé rudé rasy. Při dobývání strategických uzlů na mapě světa a při stavbě bytelných pevností na těchto uzlech si americké státní zájmy počínají, jako kdysi zájmy Římské říše. Velmoc nejen že nechce, ale už ani neumí hledat své bezpečí jen ve své zemi. Přitom čestně stále platí, že bránit se můžeme jedině na svém území.

    Divák se v televizních zprávách doslechl, že američtí ozbrojenci pojedou naší zemí snad tři dny i proto, abychom my v Evropě vyjádřili těmto „spojencům“ oddanost. Vynikající herec Jiří Bartoška, když nás agitoval do vojenského spolku NATO, zdůraznil, že je NATO jako pes, co si občůrá revír proto, aby dal jasnou zprávu medvědovi, že revír už je označen. Americké vojsko si nás přijede občůrat. Chceme mít pomočené nohavice?

    Až se dnes večer pomodlím s dítětem Otčenáš, budou se modlit i John and Mary. Tak, jako Jeníček s Mařenkou. Rovněž John and Mary zaplatili daně, aniž by věděli, co všechno poplatili. To ostatně netuším ani já s manželkou. A proto není má stať protiamerická. Soucítím s Johnem and Mary. Je to stať protivelmocenská, to v každém případě.