Proces s "velezrádci" aneb jak se Rakousko pokoušelo umlčet český odboj

23.11.2014 19:50


Autor: Vladimír Mlejnecký

    Od března 1914 vládl v Rakousku ministerský předseda hrabě Sturgkh bez parlamentu, na rozdíl od jeho uherského kolegy I. Tiszy. Tato nerovnoměrnost se projevila i v prvých válečných týdnech vnitřního života Rakouska-Uherska. V rakouské části vše spělo krok za krokem k vojenské diktatuře. Ještě před vypovězením války Srbsku 28. července 1914 byl nařízením vlády suspendován zákon o všeobecných občanských právech. Následovalo odstranění porotních soudů a civilní osoby, provinivší se proti válečné moci státu, spadaly pod vojenskou soudní pravomoc. Dne 18. září 1914 byla zrušena i poslanecká imunita.

    Vojenské soudy pracovaly tvrdě. Vynášely nemilosrdné rozsudky za protistátní a protiválečné projevy. V jejich rukou skončilo do konce roku 1914 v českých zemích z 950 zatčených pro politické delikty 704 osob. Zároveň se už v armádních kruzích plánoval zákrok vůči některým představitelům českého národa kvůli jejich předpokládané účasti v domácím odboji (tzv. Mafii). Dne 21. 5. 1915 byli přímo na rozkaz vrchního v elitele  arcivévody Friedricha zadrženi dr. Karel Kramář, předák české politiky ve vídeňské říšské radě, a dr. Josef Scheiner, starosta České obce sokolské.


Kramář jako hlava

    Vojenský zástupce sice propustil dr. Scheinera na svobodu, ale ani to nezabránilo úřednímu rozpuštění Sokola v listopadu 1915. Místo něj jsou do připravovaného monstrprocesu zařazeni další zatčení: říšsky poslanec dr. Alois Rašín, Vincenc Červinka (odpovědný redaktor Národních listů) a Josef Zamazal (účetní sladovny v Českém Brodu) jako zástupce rusofilství a panslavismu ve „svedeném" lidu. Zamazal s Červinkou čelili obvinění z vyzvědačství, Kramář a Rašín se měli dopustit velezrady. U Rašína nebylo opomenuto jeho odsouzení roku 1894 za tajné protidynastické spolčování v procesu s tzv. Omladinou.

    Za hlavu velezrady byl označen Kramář. V obžalovacím spisu se nejdříve uvádějí osobní poměry, politický vývoj a činnost i zahraniční kontakty. Následně je zmíněna účast a podíl na novoslovanském hnutí, sokolských slavnostech, poměr k Srbsku a Rusku. Pokračuje se jeho stanoviskem v otázce anexe Bosny a Hercegoviny, nebo postojem za balkánských válek. Zvláště zdůrazněno je Kramářovo chování od začátku války: organizování pasivního odporu (odmítání upisování válečné půjčky), maření projevů loajality k říši a habsburské dynastii atd. Pečlivě záloha vyjmenovávala účinek jednání Kramáře a pólu viníků na české obyvatelstvo v zázemí, na operace vojsk v poli (početné dezerce českých vojáků) a velezrádnou akci v nepřátelské cizině.


TGM: „Vydatné" využití procesu

    Obžaloba nebyla obžalobou z určitého zločinu na základě přímých důkazů, jimiž se prokáže vina. Skládala se pouze z indicií a předpokladů. O konkrétní činy ani nešlo. Měl být souzen celý národ. Sto let vývoje a práce Čechů. To, že se přetvořili z masy bez vůle a cíle ve vyspělý a sebevědomý celek. Trest měl tedy mít exemplárně zastrašovací účinek, aby co nejvíce mohla český národ vytěžit rakousko-uherská válečná mašinérie. Podle toho vypadal průběh soudního líčení, které probíhalo od 4. 12. 1915 do 3. 6. 1916 ve Vídni. Vynesený rozsudek odpovídal požadavku vrchního armádního velení. Kramář, Rašín, Červinka a Zamazal byli odsouzeni k trestu smrti provazem. Kramář a Rašín navíc ztratili akademický titul a poslanecký mandát.

    Předseda vlády Sturgkh odmítl nátlak vojenské strany a rozhodl nepublikovat o věci nic, mimo stručné oznámení rozsudku. Z říšskoněmeckých a maďarských novin se však veřejnosti dostalo více informaci. Měla prakticky jednotný pohled na proces, jen „...zbavil národ český vedení, které vidělo svůj ideál politický v odklonu od habsburské monarchie a Německa..." či „... vyřídil snahu stvořit český stát..." apod. Naproti tomu v dohodových a neutrálních zemích rozsudek smrti legitimoval československý odboj. Stvrzoval, že ti, kdo vedou za hranicemi boj o státní samostatnost, jsou opravdovými vykonavateli národní vůle. Byl to pro ně signál k široké propagaci našeho programu, umožněnou také tím, že odsouzení po celý čas vyšetřování a soudu ničeho neodvolali, nežádali a ani se k ničemu nezavázali. „...Využili jsme zejména žalářování, procesu a odsouzení dr. Kramáře a dr. Rašína atd. velmi vydatně," - uvedl po válce T. G. Masaryk.


Monarchii nemohlo spasit ani vítězství

    Odvolací řízení se konalo 13.- 20. 11. 1916 u Nejvyššího zeměbraneckého soudního dvora. Nález druhé instance doporučil udělení milosti třem odsouzeným, kromě Karla Kramáře. Vojenské velení naléhalo na co nejrychlejší potvrzení rozsudku panovníkem, aby trest smrti byl vykonán. Okamžitému provedení zabránil císařův osobní lékař dr. Kerzl, který nedoporučil předložit listinu k podepsání již umírajícímu Františku Josefu 1.

    Nový císař Karel 1. přejímal trůn za stavu, jejž výstižně postihoval předválečný výrok jednoho z dřívějších předsedů rakouské vlády, hraběte K. Badeniho, že monarchie si nemůže dovolit žádnou válku, ani vítěznou. Stále se prohlubovaly hospodářské, národnostní a sociální rozpory. Podstatný vliv hrála i revoluční vlna šířící se z Ruska. Karel na to reagoval omezením absolutistického vojenského režimu, zahájením utajených jednání s Dohodou o možnostech separátního míru a pozvolným návratem státu k ústavnímu životu.

    Vnitropolitické změny a zahraniční intervence vedly ke zrušení nejvyššího trestu a úpravě rozsudku v trest vězení u Kramáře na 15 let, u Rašína na 10 let, u Červinky a Zamazala na 6 let. Dne 2. července 1917 vydal císař širokou amnestii, na jejímž základě je propuštěna většina politických vězňů. Avšak události pokročily natolik, že se nedalo mocnářství zachraňovat. Opatření Vídně, pozvolna konaná pod historickým tlakem, přicházela pozdě. Navíc pořád zůstávala zachována německá, respektive maďarská hegemonie v Rakousku-Uhersku.

    Návrat dr. Kramáře a dr. Rašína do Prahy představoval začátek obratu směrem od prorakouského aktivismu a oportunismu, převažujícím často v daném chování českého stranickopolitického tábora. Dostatečné dlouho a upřímně jsme se snažili napomoci vytvořit spravedlivou podobu Rakouska. Bez úspěchu! A protože nespravedlivého Rakouska národ nepotřeboval, zbývala jediná cesta - cesta k samostatnosti.

 

 

 

Slovanská vzájemnost č.92/2006