Šluknovské bouře: S klidem, s rozvahou a odvážně do toho

06.10.2011 15:47

Napsal: Patrick Ungermann

 

„Nebijte nás, jsme tu doma.“ A platíme si vás, abyste nás chránili, dopsal bych k heslu, se kterým v sobotu 17. září vyšlo do ulic Varnsdorfu na tisíc lidí, aby demonstrovali proti policejnímu násilí, které na předešlé varnsdorfské demonstraci spáchali takzvaní uniformovaní těžkooděnci tím, že nerozlišili mezi rváči a pokojnými protestujícími. Ukazuje se, že varnsdorfští se nebojí shromáždit se ve veřejném prostoru opakovaně.  

 

 Naše Děčínsko, foto: Michaela Hlinková

 

Když se našinec přestane bát, když povstane ze židle, opustí předzahrádku a vyjde do ulic, to už je co říct. Já bych nám moc přál, abychom se přestali bát nejen ve Varnsdorfu. Jistě, lidé ve Šluknovském výběžku protestují prvotně proti násilí, které si ze strany přistěhovavších se Cikánů – Romů museli prožít. Protestují proti policejní nečinnosti nebo máločinnosti v uplynulých týdnech, kdy zesílené stráže pořádku ve městě a okolí nehlídkovaly celodenně, ale až od pozdních odpoledních hodin. Protestují i proti tomu, že teď policisté chrání také původce násilí před spravedlivě rozhořčeným původním obyvatelstvem. Ovšem, nelze dopustit veřejné lynčování a výbuch etnické nesnášenlivosti na plný plyn. Ve stejném smyslu ale nelze dopustit ani řádění cikánského – romského mačetového gangu, všichni jeho členové se musí pochytat, přísně odsoudit a veřejnost si musí pohlídat, aby se tak stalo.

 

Jenže, varnsdorfské demonstrace se konečně sunou už i do roviny zápasu za demokracii a za svobody, které demokracie prostě poskytovat musí. Je dobře, že si demonstranti v mnohohlavém průvodu sedají, že cinkají klíči, že se v nich probouzí sametové ideály. Je nejvíc na čase.

 

Popravdě, to jsem očekával už od takzvané televizní krize, kde se to bohužel zaseklo na tahanicích s paní Bobošíkovou. Škoda. Mohli jsme dnes být všichni dál. Je škoda, že média vesměs neplní úlohu nositelů a strážců demokracie. Je škoda, že z nich vlivem řeky peněz a kariéry slyšíme prostřední (nemastný, neslaný) hlas. Taková usínací média si pamatuji z doby reálného socialismu, snad jen bez nervózních stříleček americké výroby.

 

Nuže do toho! Ale do čeho? Do toho, nedat se zastrašit vůdci, kteří utekli od demokracie, vzali nám svobodu pokojného projevu a na lidi, kteří se shromáždí a názorově neodpovídají prostřednímu proudu, podezřele často posílají pendrek, vodní dělo, plyn a psa policistů. Mě by se příčilo být v této realitě policistou.

 

Teď je ten čas demonstrovat za nezávislou českou vlast mimo „Sovětský svaz“ Evropské unie, slévat se do pokojných proudů ve prospěch svobody projevu názorů slovem, v tisku a na shromážděních. A průvody tvořit ne proti vůli obecních zastupitelstev, ale společně s nimi. Ať naše obecní samosprávy vyniknou jako pořadatelé pokrokového dění. Je čas si říct o demokracii: O politika, který je úředníkem, ne pohlcovatelem moci, a pobírá úřednický, ne omračující plat. Je čas říct si o všelidová hlasování (referenda). V době internetových sociálních sítí s tím nebudou technické problémy. Je čas být ve své zemi činorodými pány, tedy začít spolurozhodovat. Nám musí státníci složit počet ze své práce, ne na ně dozírajícím potentátům ze zahraničí.

 

A musíme odmítnout i všechny národnostně šovinistické křivdy, které „naši“ političtí „zastupitelé“ projektují. Ve jménu humanitní civilizace prostě nejde, aby v zemi, která nechce být barbarská, byl zvýhodněný a znevýhodněný národ, národ zaplacený a nezaplacený. To uvedu na příkladu, který důvěrně znám: Není možné hradit vzdělání chudému dítěti jen proto, že je to cikánské – romské dítě. Dítěti bychom měli na školu přispět prostě proto, že je chudé a ne podle toho, jakou má barvu pleti, očí, vlasů, jakou má národnost.

 

Lidé ve Šluknovském výběžku už mají nespravedlivého přezírání a přerozdělování prostředků dost. Nenechme je izolované. Zakročme ve prospěch spravedlivé rovnosti možností dřív, než mysl lidí ovládne touha po zdech, občanský nepokoj až občanská válka. Obnovme proud demokratizačního dění. Nebojme se přijít na demonstrace ve jménu skutečné rovnoprávnosti a hodnot spjatých se svobodami, které demokracie poskytuje z podstaty věci. Pokud se zřízení omezí na pečlivé zjišťování toho, co lidé v hněvu křičeli, a za pár dní je za to pozatýká, je sice obdivuhodné, jaké má režim po ruce technikálie, jinak je ale ubohý a hloupoučký, poněvadž si neuvědomil ani na prahu třetího tisíciletí, že hněv je také volání o pomoc, a neví ani to, že když zoufalcům zacpe ústa strachem, budou mít pod rouškou tmy o to blíž k noži a zápalné láhvi. Z našich protestů musí duch demokracie vyzařovat. Vydá-li se proti nám řada policejních násilníků, posaďme se, nebraňme se násilím. Vytvořme z protestujících hlídky, které zajistí a vyženou demonstranty, co se přišli poprat, nebo nasazené provokatéry. Braňme se svým množstvím, svou solidaritou, právem na stávku, tvorbou neodvislých médií v duchu demokracie. Zmínil jsem se, že vlivem řeky peněz a kariéry se média, držená za oficiální, často odcizují žité skutečnosti. Ona se ale nezřídka podílejí na horších vinách. Svým stereotypním rasistováním, náckováním, úmyslným komolením obrazového a slovního materiálu, kterého se domohla, šíří média normalizační strach, pomáhají dělat lživou politiku, skutečnostem, nastavují zkřivené, jedovaté zrcadlo, spíš osten než zrcadlo. Začali jsme mít zlá média, zlá ve smyslu ochotná ublížit, ochotná pomlouvat. Když jsem na stránkách serveru www.slovane.com psal: „Ať se už konečně vydá zákon, který by zaručoval svobodu řečeného a psaného slova ve prospěch veřejného zaznění jakéhokoli názoru na kteroukoli věc, kromě pomluv a prokazatelných lží,“ uvědomil jsem si, že právě mnozí mediátoři a jejich „pilní“ redaktoři by začali mít potíž se zákonem. Dnes bych rád dopověděl, že předmětem zákonem zaručených svobod má být pokojný projev, a ten rozhodně nepřichází s hlásáním zvěrstev. Skutečně svobodymilovným lidem vlastně běží o dvojí věc: Nechat zaznít pravdu, aťsi i nepříjemnou, poněvadž bez ní se nehneme z místa, nic bez ní zkrátka úspěšně nevyřešíme. A jde i o to, že lidé utlačovaní strachem z vězení za názory si časem opravdu na totalitu zvyknou, a když k nim při nějakém krizovém bezvládí přijde spíš anarchie než svoboda, zachovají se otrocky – nedůstojně na úrovni tupého, ze řetězu puštěného bezhlavého davu.

 

Nezaspěme čas! Projevme rozhodnou pokojnou součinnost. Příležitost změnit život ve státě k lepšímu neroste v každé roční době. A brzy bude listopad. Oslavme důstojně výročí sametové odvahy…

 

A ještě krátký výrazný dovětek: Bude nesmírně důležité pokusit se přesvědčit Cikány – Romy, kteří soudobé poměry pociťují jako záruku svého osobního i kolektivního štěstí, aby se stali posilou demokratizačního týmu. Snažme se jim vysvětlit, že bezpečí a porozumění jim vůbec nezaručí opičí láska vládního úředníka, ale obyčejná lidská úcta spravedlivých spoluobčanů. Jsou to vládní úředníci, kdo v čase zvratů a převratů pošlou nenáviděný lid do koncentráků, a je to člověk spravedlivý, kdo i přesto schová na půdě „svého Žida“. To proto, že spravedlivý se nikdy nebojí zastat se ukřivděného, naproti tomu vlády a jejich režimy se střídají velice rychle. Můj otec zažil pět různých státních zřízení a já za svůj krátký život už dvě v mnohém odlišná.

 

Protentokrát znovu věřme, že až vláda věcí tvých zpět se k tobě, lide, navrátí, bude mír dál zůstávat s touto krajinou, kterou jmenujeme naší českou vlastí.