Studentům a mladým lidem vlastenectví sluší

11.05.2015 11:33

Autor: Jiří Matěj Brůna

 

Studenti, potažmo mladí lidé. Početná a značně pestrobarevná nesourodá skupina, která vždycky byla a patrně i nadále bude nositelem naděje a víry v budoucí lepší fungování země na jedné straně a objektem stesků či kritických povzdechů na straně druhé. Asi bych se nedopočítal, kolikrát jsem již v průběhu svého dosavadního života slyšel z úst životně zkušenějších lidí, že dnešním mladým věří a fandí. Mnohokrát jsem však také zaznamenal, ať již v psané či verbální formě, že se v souvislosti s mladými lidmi nezřídka používá slovní spojení ´ztracená generace´, případně pak verze s expresivnějším přívlastkem začínajícím a končícím stejným písmenem. Určitě není cílem mého zamyšlení generaci, do které se snad ještě mohu vzhledem ke svému věku řadit, obhajovat či omlouvat. Stejně jako bych se nerad nechal strhnout výhradně k pomyslné střelbě do vlastních řad.

Spíše se pokusím o zamyšlení, v jakých situacích či případech se mně zmocňuje optimismus a kdy naopak musím pracně odhánět návaly skepse a vtírajícího se pesimismu. Jestliže během čtení úvodních řádků někdo pojal podezření, že mé zaměření na studenty není čistě náhodné ani z osobního hlediska, má samozřejmě pravdu. Školy a spolužáci (jistě nelze opomenout ani učitele) mě provázeli a ovlivňovali celé čtvrtstoletí. Jejich názory, postoje, hodnoty a vztah k nejbližšímu okolí i větším celkům byly tak pestré jako vzdělávací instituce, kterými jsem měl možnost projít – od tradiční veřejné univerzity založené začátkem 18. století, přes mladou progresivní vysokou školu, po školu manažerskou či zahraniční…

 

Odejít nebo zůstat?

Až na výjimky je vždycky moc fajn některé ze svých bývalých spolužáků či kolegů náhodně či cíleně potkat a dozvědět se více či méně žhavé novinky z jejich životů a na oplátku se podělit se svými novými zážitky, někdy i problémy či starostmi. Vždycky mě z podobných setkání a rozhovorů něco upoutá a vryje se do paměti. Jedna z otázek, kterou jsem mezi jinými dostal opakovaně, a to jak ze strany svých kamarádů a známých, tak i několikrát od prakticky neznámých lidí, mi obzvlášť utkvěla. Dotaz zněl v různých obměnách poměrně banálně: „Co tady ještě děláš?“, anebo „Proč to taky nezkusíš někde venku?“ Přiznám se, že pocity následně se dostavující jsou vždycky stejné, a to hodně smíšené. Na jednu stranu jsem přesvědčený, že to dotyční myslí dobře a že se pravděpodobně stalo obecně přijímanou normou, že nezanedbatelné procento mladých lidí se cítí světoobčany a plni ideálů touží prorazit i takříkajíc za ´kopečky´, či dokonce za ´velkou louží´. Ostatně, proč ne. Bylo by jednoduché škodolibě trousit poznámky o tom, že tam na ně jistě všichni s otevřenou náručí čekají a že brzy uvidí, jak jejich idealistické a zjednodušené představy o tom, jak si v jiných zemích lidé nezávidějí, všichni jsou otevření, usměvaví a veselí, pečení holubi létají do pusy a dokonce i tráva je zelenější než v rodné zemi, brzy vezmou za své. Spíše mě v této souvislosti tak trochu mrzí, že se bere takřka jako samozřejmost, nad níž se nikdo nepozastavuje, že lidé, o nichž si ostatní myslí, že by třeba mohli něco dokázat, jsou tak nějak automaticky určeni na export. Jako by nebyli potřeba tady.

Opakovaně jsem se také ze strany mladých i o něco starších lidí při různých příležitostech dozvěděl, že „ten, kdo je trochu při smyslech, odtud zdrhne“. Sám za sebe se rozhodně s podobnými názory neztotožňuji. Ne tedy, že bych hleděl na vývoj české společnosti skrze růžové brýle. Stejně jako mnoho jiných spoluobčanů vnímám, že období nadšení a ideálů vystřídala doba vystřízlivění a střetu s nevyspělostí a křehkostí post-totalitní demokracie doprovázenou různými symptomy. Přestože se ve svých komentářích a zamyšleních snažím být zásadně apolitický, neodpustím si jeden příklad za všechny, který jsem považoval a i nadále považuji za zcela demoralizující pro naši společnost – církevní restituce. Různých zákonů či politických rozhodnutí přijatých během uplynulého čtvrtstoletí, které měly podle mě neblahý vliv na sounáležitost, soudržnost a pocit spravedlnosti uvnitř české společnosti by bylo možné vyjmenovat celou řadu. Že bych však kvůli tomu začal vážně uvažovat o opuštění naší země, mě nikdy nenapadlo. Ale zpátky ke studentům a mladým lidem.

Souboj vidiny vyššího výdělku proti vztahu k domovu

Nedávno jsem při pasivním sledování televize náhle zpozorněl. Mladá paní lékařka, které ještě evidentně nestihl zaschnout inkoust na jejím diplomu s vítězoslavným výrazem ve tváři a vzrušeným hlasem popisovala, jak je to v Německu, kam odešla za vyšším výdělkem, úžasné a že v žádném případě neplánuje návrat domů. Jak jsem již naznačil výše, nemyslím si, že mladý člověk, kterého to táhne mimo naše hranice z profesních či jiných důvodů si zaslouží prvoplánovou a nemilosrdnou kritiku. Dokonce bych ani neřekl, že takový člověk pozbývá práva cítit se vlastencem. Znám několik Čechů žijících v zahraničí, kteří svou poctivostí a šikovností opravdu šíří jméno naší vlasti tím nejlepším možným způsobem a sami se za vlastence po právu považují. Navíc by si nikdy nedovolili svoji domovinu pomlouvat či kritizovat, ačkoliv jim třeba také byly kladeny překážky pro jejich seberealizaci. Mnozí z našich spoluobčanů do zahraničí odcházejí i s tím, aby načerpané poznatky a zkušenosti odjinud, jež jistě člověka profesně i osobnostně obohatí, posléze doma uplatnily a zúročily, a to nejen ku prospěchu svému, ale také s cílem se o ně podělit a předat dál.

Ze zmíněného rozhovoru jsem ale tento pocit neměl. Situace, kdy mladý absolvent české univerzity hledá uplatnění mimo zemi, z níž pochází, není bohužel až tak výjimečným postojem části mladé generace a zdaleka se netýká pouze uvedeného příkladu mladých lékařů či mediků. Patrně nepřekvapí, že argumentem číslo jedna pro takové počínání jsou finanční důvody, což je samozřejmě na jednu stranu motivem legitimním a logickým, avšak na stranu druhou velmi smutným. Vždy k tomu dodávám, že pokud si vezmeme srovnávací tabulky výdělků Čechů a Němců (či Rakušanů, Britů, Nizozemců, atd.) profesi po profesi, tak nenajdeme žádnou pozici, kdy by se z ekonomických důvodů vyplatilo zůstávat v Česku. Pokud by tedy teoreticky všichni uvažovali stejným směrem jako mladá paní lékařka ze vzpomínaného rozhovoru a další tisíce mladých Čechů, vůbec nikdo by v naší republice nezůstal. V souvislosti s odchody čerstvých lékařů i absolventů jiných oborů do zemí na západ od nás často padají návrhy s lehce bulvárním a populistických nádechem, že by takoví lidé měli vrátit společnosti, z níž vzešli, náklady na studium a podobně. Osobně se s podobnými jednoduchými řešeními, které reálně ani nemají příliš velkou naději na uvedení do praxe, až tak úplně neztotožňuji, byť je zcela chápu a uznávám, že jsou docela namístě.

Rodná země je jen jedna

Spíše mě vždycky při konfrontaci s podobnými případy napadne, zda si dotyčný či dotyčná skutečně uvědomují, kde se narodili, jakým jazykem řekli svá první slova, kde mají nejbližší i širší příbuzenstvo, kde chodili do školy, kde trávili čas se svými kamarády a spolužáky, kde prožívali svá první platonická i opravdovější citová vzplanutí, kde se jim dostalo formálního i neformálního vzdělání a podobně. Hrají tyto vzpomínky a uvědomění si nějakou roli při rozhodování, zda zůstat či jít ´za lepším´? Pociťují morální či jinou nepsanou povinnost něco společnosti vrátit, když se ona společnost například skládala na jejich vzdělání? Přemýšlejí o tom, zda je lepší alespoň se snažit o změnu toho, co nefunguje dle našich přestav, anebo je lepším řešením hledat systém, do kterého sice nepatřím, ale který třeba zdánlivě funguje lépe?

Vlastenectví je nadčasové

Abych se přiznal, jsem docela rád, že sám v sobě mám podobné otázky vyřešeny. Těch pár lidí, kteří mě znají osobně a blíže, o mně jistě vědí, že si nedovedu představit dlouhodobě žít a realizovat se jinde než v České republice a že i přes svoji občasnou kritičnost jsem na své češství a vlastenectví hrdý. Třebaže by se mohlo z předcházejících odstavců zdát, že se ve svém postoji cítím tak trochu osamocen a že jsem vůči příslušníkům své generace obecně spíše skeptický, není tomu tak. I když jsem nabyl dojmu, že značné části mladých lidí vlastenectví příliš neříká a maximálně si ho spojují s fanděním u televize či velkoplošné obrazovky hokejovému či fotbalovému nároďáku a jejich mluvený projev je často anglicko-český, musím také optimisticky druhým dechem dodat, že jsem na školách i mimo ně potkal mnoho chytrých mladých lidí, pro které zdravé vlastenectví a patriotismus nejsou prázdnými a abstraktně odtažitými pojmy, nýbrž přirozenou a důležitou hodnotou, která může mít i zcela konkrétní podobu a jež nemá co dělat s žádnými extremistickými hnutími, které se nezřídka také vlastenectvím zaštiťují. Kdybych měl učinit shrnutí týkající se toho, jak si vlastenectví vede v konkurenci mnoha různých globálních, komerčních a jiných vlivů a směrů, jež studenty a mladé lidi ovlivňují, řekl bych, že je vlastenectví trochu podvyživené, ale stále žije a vzhledem ke své nadčasovosti nepodléhá módním výkyvům.

Nezastupitelná úloha rodiny a školy

Když se závěrem vrátím k samému úvodu mého zamyšlení, předeslal jsem, že svůj příspěvek zaměřím na mladé lidi, absolventy či studenty, které považuji za důležité ve smyslu naděje, že vlastenectví a šíření bohatého kulturního i obecně společenského odkazu bude živé i nadále. Je však evidentní, že zdravý vztah ke své čtvrti, městské části, městu, regionu či zemi se vytváří mnohem dříve. Klíčovou roli pro jeho utváření má nepochybně v první řadě rodina a blízké okolí a pak také samozřejmě škola. Bylo by nespravedlivé tvrdit, že tato stránka výchovy je vzdělávacími institucemi zcela opomíjena. Součástí rámcových vzdělávacích programů pro první stupně základní školy je i výchova k vlastenectví, jehož cílem je u žáků vytvářet a podněcovat kladný vztah a hrdost na zemi, v níž žijí. Otázkou však zůstává, nakolik je toto téma učiteli akcentováno či zda se jedná spíše o kompetenci charakteru doplňkového. Myslím, že je určitě příhodné zamyslet se nad tím, zda by se nevyplatilo v rámci hlavního vzdělávacího proudu věnovat podobným otázkám u menších či větších dětí systematičtější pozornost. Ale o tom třeba zase někdy příště…

 

 

 

 

 

 

 

 

S díky převzato z: http://blog.vlastenci.cz/uvahy/studentum-a-mladym-lidem-vlastenectvi-slusi/