Svátky, jak je znám

29.12.2014 15:34

Autor: Mgr. Patrick Ungermann

 

    Dřív bývalo počasí o dost jiné než dnes. Zima začala skutečně už v prosinci a v březnu po ní nebylo ani památky. To znamená, že jaro nám trvalo opravdu tři měsíce. Léta bývala šťavnatá, propršená, říkalo se jim shnilá komunistická léta a utíkalo se před nimi do Bulharska. A nakonec i podzim vládl v souladu s kalendářem.

    Neliší se od pravdy, když říkám, že sedmého března už opravdu tálo, sněhuláci průsvitněli a mračili se svými uhlíky v očích. Nosaté mrkve jim padaly hladovým zajícům napospas. Co nevidět se vrátí tažní ptáci, do sklepů nateče obleva a včera se zpod ořeší vykulily sněženky. Včera odpoledne zachumelily babiččinu pohovku slupky od jablek, podobné táhlým čínským vějířům s vůní moštu. Kvečeru kynulo těsto a mlel se mák. Míchal se s teplým mlékem, jako se míchá lahodná obětina u těch národů, kde krev nemusí být prolévána. Babička třela žloutkový tvaroh se skořicí, z nadýchaného těsta vykrajovala tvar, plnila jej nastrouhanými jablky s cukrem, utřeným tvarohem se skořicí a namletým mákem s mlékem, tvar nad náplní uzavřela buď  buchtovým či koláčovým řezem a peklo se a peklo. Na koláčích ještě vězela koláčová moučka a ta se nesměla připálit. Kdyby se snad něco připálilo, pochutnaly by si také slepice. V osm večer u Bakalářů (to byly tři vtipné televizní povídky uváděné Vladimírem Menšíkem) už plechy s těstovou pečínkou stydly v síni. Divákům se tehdy do pořadů ještě reklamy nevtíraly, a tak kdykoli jsem proklouzl dveřmi nasávat teplou pečenou vůni, hrozilo, že přijdu o televizní zápletku. Pokud si vzpomínám, nevadilo mi to. Tu a tam jsem ze síně vybíhal na práh, naslouchal temnému klokotu sílících vod a zadýchaný úlekem ze tmy jsem zíral hvězdám do malých vzdálených očí. Slavilo se račínské posvícení. Slavilo se sedmého března. Snídaňové koláče, po obědě buchty s mákem, večer dědova čokoláda z hospody a po celý den babiččino povídání o volyňském životě. Za okny do sadu rejdili špačci, jejichž švitoření proklovalo námrazu na loužích. Slepičí kastrol ozobávali tři neučesaní vrabčáci a oraništěm se trousily zapšklé mlhy, stejně neproniknutelné, jako orosená okenní skla. 

 

    Osmého března jsem slavíval Mezinárodní den žen, svátek ne už tak domácí jako babiččino Račínské posvícení. Žádné buchty, žádné koláče, zato papíru se spotřebovalo dost. Vystřihovaly se Picassovy holubice míru a krepové krajky pod vázičku. Vázy se poté napěchovaly jarním, slibně vadnoucím kvítím. Má papírová holubice se nějak nemohla odhodlat vzlétnout a hlásat mír. Byla rok co rok pořád stejně nepovedená.

    Na Velikonocích mě bavilo vše kolem vajec, jinak jsem se jimi prokousával samým studem. Jít s téměř neznámými vrstevníky ošlehávat více či méně nepovedeně poschovávaná pištivě ječící děvčata! Tatínek mě do koledování pobízel a kluk před chlapem přece nevyzradí svůj stud. Ovšem srdíčko, ve kterém byla tuze malá dušička, bilo na poplach před každou holčičí chaloupkou. Košík, plnící se vykoledovanými pamlsky, se jako přelud pohupoval stranou mé sklíčené pozornosti. Rád jsem o Velikonocích přinášel dary. Vílám, krajině domova a pohřebišti kočkami zadávených ptáčků pomuchlané obarvené vajíčko, o které jsem se s přírodou vždycky podělil. Pučícím stromům jsem věnoval polibek a rodičům tu radost, že mě mají živého-zdravého a že je mě plný dům. Také Velikonoce byly svátkem domácím.

    První máj byl svátkem školním. Slavil se pracující lid. Kdyby se mi bylo řeklo, že má školní činnost včetně domácích úkolů je také prací, mohl bych se jako pracující lid cítit i já. Mně se ale spíš vysvětlovalo, kde půjdu v průvodu. Průvody, to bylo moje! Rodiče je jaksi nedoceňovali, já ano. Dechová hudba, tribuna s vlajkami, trochu jinými, než jaké se vyvěšují dnes, a množství špekáčků s chlebem. Byl to svátek organizovaný a chutnal po hořčici. Ohodnotil bych ho slovem mňam!

    Osmý květen poukazoval na předvečer devátého května, dne osvobození. Dnes je předvečerem sedmý květen, jelikož jsme se po roce 1989 usnesli, že v roce 1945 jsme byli osvobozeni o den dříve. Před rokem 89 zase platil devátý květen a osmého v osm zářil směrem k horní části obce lampiónový průvod zapalovaný před Národním výborem. U pomníčku, o němž se dnes proslýchá, že byl německým hřbitovem (v době, kdy jsem chodil do školy, ale patřil neznámému vojínovi), jsme jedna způsobná dívenka a já přednášeli básně o hodně slokách zpaměti. Bylo to pro strach, ale pro jiný strach než koledování.

    Od konce října jsme se s babičkou připravovali na dušičky, na které se beze změny vzpomíná už drahný čas druhého listopadu. Bylo potřeba za tmy natrhat chvojí a po večerech je vplétat do dušičkových košů. Věnce většinou chodily od příbuzných. Pudinkově fialové spletence z voskového kvítí, tolik jiné než naše přírodní koše. Listopad byl měsícem československo-sovětského přátelství. Štítem oslav tohoto měsíce bývalo uctění Velké říjnové socialistické revoluce, která se v rozporu s názvem připomínala sedmého listopadu. Znovu se šlo do průvodu, nosily se vlajky, mávalo se mávátky, vše pod dozorem vyučujících. Zdobila se okna. Opět se žádná z mých ozdob neujala, v pracovním vyučování a ve výtvarné výchově jsem žádných uspokojivých výsledků nedosahoval. Myslím, že tatínek to nesl s dílčím pocitem křivdy. Setmělo se brzy. Sovětští dělníci prý na Zimní palác táhli také za tmy. Svítili si loučemi a výstřel z Aurory dozníval v srdcích zástupů. Alespoň tak nás to učili. Zimní palác jsem si představoval pohádkově: Jako nasmolené trámy s rusky vyřezávanými okny. Jako zimní komnatu ve větvích vánoční jedličky, komnatu, kde muselo být cítit něco ze sanatoria. Jako obrovskou mahagonovou prostoru zabydlenou vzdorem a neporozuměním. Ale průvod před takovou myšlenou prostorou nezaváhal a prošel její minulostí svítě si lampióny, vyrobenými u nás i v Číně. Celý měsíc se budou vysílat sovětské filmy! Ruský lyrický a válečný film, ale hlavně Jen počkej, zajíci! Nesrovnávejme je, prosím, s dnešní telenovelou, s akčním snímkem a s americkým komixem pro děti. Jedná se o záležitosti nesrovnatelné.

    Svátky se mi samy rozčlenily na školní, které se slaví a zpravidla po nich následují pracovní soboty, a na domácí, které se světí, nejsou organizované, zato bývají velmi citové. A deset dní po velikém říjnu mi blízcí přáli k narozeninám, nosili mi dárky a má úloha v rodině jaksi zbytněla, stal jsem se tím nejdůležitějším.

    Také mikulášská nadílka se děla v soukromí. Ve škole se o ní tak trochu mluvilo. Úzkost z čerta a vidina Mikulášových dárků plně obestřela den, kdy má svátek Jitka. Tak, jako vítězný květen, se i Mikuláš slavil v předvečer a v předvečer se stále slaví. U nás doma stálo mezi strachem z čerta a mnou jediné úzké koupelnové okno. Čert naštěstí nechodíval často. Mikuláše jsem také nevídal, ale dárky nosil s věrností jemu vlastní. Punčochu s černým uhlíkem jsem nedostal nikdy. A jehličí vánoc už bylo ve vzduchu.

 

    V otázkách víry byla škola nesmlouvavá. Ježíška jste, děti, nikdy neviděli, a proto neexistuje. Tento důkaz Boží neexistence ovšem značně pokulhával. Vždyť my jsme neviděli ani soudruha Lenina, a přesto nikdo z nás nepochyboval o tom, jaký to musel být moudrý a statečný člověk. A pak, Ježíška sice vidět nebylo, zato jeho dílo nikdo nepřehlédl. Jeho dílo? No jistě, do světa zářící vánoční stromek. Co stromek, strom to byl! Dárky pod ním ležely veliké, pečlivě zabalené. Stůl před ním byl prostornější než jindy a vešlo se na něj mnohem víc, celá štědrovečerní večeře: Nudlová hovězí polévka, bramborový salát s řízkem, se smaženým kaprem a s vinou klobásou a nakonec ovocný vánoční dort s želatinou. Dárky mi mluvily ze srdce, tehdejší televizní pohádky, na rozdíl od těch nynějších, také, a prázdnin bylo požehnaně, ke konci samozřejmě vždy trochu málo. O štěpánské koledě jsem nevěděl, purpura voněla především ze Suchého písničky. Zima gumovala hluk ze vzdálené ulice. Nastal božský tajemný klid, kdy děti z Bullerbynu líčí svá dobrodružství.

    Silvestr se mě, musím přiznat, moc netýkal. Jeho vtip se zatím s poetikou mého srdce nesetkal. Chápal jsem poslední prosincový den jako vyhrazený dospělým, jejich smíchu a humoru. Televizní zábava mě nudila, cítil jsem se trochu odstrčený. Spát jsem směl jít až po půlnoci, což mě bavilo, ale vydržte to, když se vám od deseti klíží očka a v jedenáct vás pusa bolí od zívání.

    Nový rok vyzařoval nedělním tajemstvím. Tmavomodré nebe, jiskrný sníh, závějí jak nastláno, v puse chuť cukrového salámu, křupání pod ťapkáním k zázračnému pramenu u Malého vodopádu. Bylo nasnadě se zakloněnou hlavou napít, přát si a tiše doufat, že pramínek má nevyslovená přání slyší a bere je v potaz. Tak tedy, ať neumřeme.

    Protikladem svátků, které se slaví organizovaně, byly pracovní soboty. Ve škole se prováděla branná výchova. Přeměřovaly se obličeje, na něž se vzápětí nasazovaly plynové masky velikosti jedna až pět. Pětky mívali učitelé, jedničky ti nejmrňavější. Proběhněte se v plynové masce, zpívejte u toho Kaťušu a učte se s buzolou.

    A šestého března zavonělo těsto babiččina Račínského posvícení.