V kraji melancholických ďáblů. Dokument o česko-slovinských kulturních vztazích

16.11.2014 19:31

Autor: Jan Sedmibudský

 

Slovinsko je zemí kontrastů. - Foto: Fotobanka Stock.xchng, Ivan marn

Slovinsko je zemí kontrastů. Foto: Fotobanka Stock.xchng, Ivan marn

 

„Krajino slávská, krajino zázraků! Nejdivnější jsi ty koutek slovanského světa, přec ne dosti znám, nedosti oceněn, jako vše, co slovanské. Neznámě tě ani my sami dost. Pitomost naše vodí nás na sever a západ do krajů německých, v nichž je toho tak málo, co bychom neznali alespoň z popisů…“

 

 

Těmito slovy začíná Jan Neruda ve svých Obrazech z ciziny kapitolu věnovanou Postojenským jeskyním, které se tehdy i dnes nacházejí na území Slovinska a patří k nejunikátnějším přírodním památkám Evropy. Nerudovo zaujetí pro slovanskost tohoto území je pochopitelné, koneckonců Slovinci jako nejzápadnější balkánští Slované s námi mají leccos společného.

Slovinsko – malá, v evropském kontextu nenápadná země měla do značné míry v rámci habsburské monarchie podobný osud jako české země a český národ – zatímco se pomalu propracovávala k emancipaci národní, opravdové samostatnosti a vlastní státnosti se Slovinci dočkali až v roce 1991, a když budeme důslední, Češi až 1. ledna 1993. Pochopitelně – své sehrál faktor mnohonárodnostního Československa i existence Slovinské republiky v rámci jugoslávského království i později Titovy socialistické Jugoslávie: oba tyto státní útvary umožnily Čechům i Slovincům postupně se postavit na vlastní nohy až k oné kýžené samostatnosti, v obou případech trochu vynucené.

Tím ale podobnosti zdaleka nekončí. Slovinci i Češi se už od konce 18. století navzájem zpovzdálí sledovali a čerpali od těch druhých inspiraci. Svědčí o tom například kontakty Josefa Dobrovského se slovinským jazykovědcem a profesorem slavistiky na vídeňské univerzitě Jernejem (Bartolomějem) Kopitarem. Kopitar patřil k četným Dobrovského žákům a není jistě bez zajímavosti, že ve vzájemné korespondenci obou mužů Kopitar mimo jiné podpořil Dobrovského pochybnosti ohledně pravosti tzv. Rukopisů.

Se Slovinskem a slovinskými učenci byli ale ve styku i další čeští buditelé – Josef Jungmann nebo Pavel Josef Šafařík, který mj. vybízel Slovince ke sběru lidových písní.

Nelze také opomenout fakt, že už na konci 18. a počátku 19. století přišla z českých zemí do Slovinska první vlna českých přistěhovalců. K těm nejznámějším patří Josef Ressel, chrudimský rodák, slavný vynálezce lodního šroubu. Možná se o něm ale méně ví, že se ve Slovinsku věnoval zcela jiné oblasti – jako lesnický odborník se podílel na zkvalitňování místních lesů a komunikací. Stejně jako možná není známá věc, že jeho hrob byste našli na hřbitůvku v Lublani – těsně vedle vlakového nádraží.

Tato společná kulturní historie ale jakoby dnes byla pro lid obecný poměrně zapomenutá. Slovinsko si sice Češi oblíbili pro širokou nabídku jeho přírodních krás – koneckonců od mořského pobřeží k vrcholkům hor to není víc než pár desítek kilometrů – ale přiznejme otevřeně – většina Čechů dnes zná Slovinsko jen jako tranzitní zemi se skvělými dálnicemi na cestě do Chorvatska. Což je bezpochyby škoda. Možná s jednou výjimkou: tou je slovinská literatura a především světově nejznámější slovinský spisovatel Drago Jančar.


Portrét Drago Jančara

Drago Jančar je prozaik, esejista, dramatik, kdysi též příležitostný filmový scénárista. Svá první tvůrčí léta prožil jako novinář v Titovské Jugoslávii šedesátých let a je snad příznačné, že v roce 1968 jako jeden ze studentů mariborské univerzity spoluorganizoval demonstraci na podporu právě napadeného Československa. Jeho klíčová chvíle střetu s režimem ale přišla až v polovině 70. let – a ten příběh v mnohém vyvrací báji o tom, jak byla Titovská Jugoslávie liberální a co všechno se tam smělo. Existovala totiž tabu, na něž byl režim alergický – jedno z nich nechtěně Drago Jančar porušil, když v roce 1975 rozšiřoval rakouskou publikaci o utajeném poválečném osudu slovinské menšiny v řecké občanské válce. Titův režim to „ocenil“ a kvalifikoval jako „nepřátelskou činnost“, což je formulace, kterou by člověk čekal spíš ve stalinském Rusku než v Jugoslávii sedmdesátých let. 

Slovinský spisovatel Drago Jančar v Brně v roce 2010 - Foto: Wikimedia Commons

Slovinský spisovatel Drago Jančar v Brně v roce 2010 Foto: Wikimedia Commons

Drago Jančar byl odsouzen na rok do vězení, téhož vězení, kde byl kdysi za války vězněn jeho otec – odbojář. Nakonec z toho byly tři měsíce, díky amnestii, ale i tak to byl pro Jančara iniciační zážitek – od té doby se v jeho psaní začal mnohem víc objevovat aspekt temna, smrti, zla v lidské duši, krajní situace, často kafkovského ražení. Platí to hned pro jeho druhý román Galejník, který Jančar začal ve vězení psát, ale zdaleka nejen pro něj. Rysy groteskna, absurdna, nepolapitelnosti osudu, jemuž je člověk vydán napospas, i jistá pečeť temných tajemství slovinské krajiny a přírody, to vše Jančar dokonale ovládá a jako mistrný vypravěč dovede zahrát na struny svých čtenářů nejen ve Slovinsku.

Jančar je autorem výrazu „krajina melancholických ďáblů“ – právě tak charakterizoval atmosféru Slovinska (ale vztahuje ho i na střední Evropu jako celek) po svém návratu ze stipendijního pobytu ve Spojených státech v polovině 80. let. Dá se to říci i tak, že Jančar přes všechny problémy a jistou melancholii, která je podle něj Slovinsku a Slovincům dána do vínku, si o to víc uvědomil svou identitu jako spisovatel, který přes svůj rozhled po světě zůstává doma a ví, proč se tak rozhodl.

 

 

 

 

 

 

 

Psáno pro rozhlasovou stanici ČRo6 ,redakčně upraveno.