Vracím se domů

01.01.2015 22:06

Autor: Mgr. Patrick Ungermann

 

    Prožít čtvrtinu života v blízkosti prarodičů, polovinu s rodiči, polovinu se svými dětmi a čtvrtinu života strávit v blízkosti dětí svých dětí, přibližně tak vnímám čtvero ročních období lidského života, vyplněného stykem se čtyřmi, nejintimněji s námi spřízněnými, pokoleními. Je moudré, že ani chvilku nejsme úplně sami a že na zvládnutí nejtěžšího úkolu poznat sami sebe máme celý život, celý rok v jeho čtyřech proměnách náleží tak trochu jenom nám. Naproti tomu ubíhající čas a s ním se neustále zkracující možnost pobývat s prarodiči, s rodiči, s dětmi a s vnoučaty dává tušit, že spravedlnost je neúprosná. Kdykoli mnou zalomcuje pocit osiřelosti, pomyslím si, jak by bylo nespravedlivé, kdyby rodiče pochovali své dítě, plod jejich laskavého úsilí. Spravedlnost je důmyslná.

    Člověk si od útlého věku hledá cestu napříč spletitým životem a houf nejbližších lidí v nejsrdečnějším rodinném prostředí přivádí hledače začátečníka radou i příkladem, nařízeními a zákazy, do kraje značených cest. Sejít z cesty na prahu dospělosti v dobré víře hledat se po svém, neprověřeně, není už tolik nebezpečné, jako je tápat v dětství. Jelikož mohu svým nejbližším děkovat, že mně v dětství nenechali tápat, vracím se rád domů.

    Nejsem na tom tak, abych byl doma všude, kde mně nechají pověsit si kabát a kde mně posadí za stůl. Jsem doma na jediném místě na světě, kde propuklo mé jaro, kudy se ubírá mé léto a kam se chci před zimou natrvalo vrátit. A samozřejmě, nerad bych přicházel sám. Je útěšné vracet se ve dvou, s někým, koho jsme tři čtvrtě života milovali a kdo nám moudře pomáhal s těžkostmi většiny našich přerodů.