Vyprazdňujeme svou vlast

10.02.2015 17:25

Autor: Mgr. Patrick Ungermann

 

    Potkal jsem dva druhy prázdnoty. Co se stane s madridskou galerií Prado, když večer sjedou do šachet poslední výtahy s uklizečkami s kbelíky a kustod zarachotí svazkem klíčů? Zhasne se a je tma. Tma nad Hieronymem Boschem a Diegem Velázquezem je stejná tma, jako tma v pytli. Není se čemu divit, když odešlo světlo. Tohle není tma v lese udržovaném tvory svého života. Galerijní a muzejní tma je tma Jámy a kyvadla. Kdykoli tě praští, protože se v ní nevyznáváš. Vyznáváš se jen živým bytostem ze svého vlastního života. A umělecké dílo žije jedině světlem, ne tmou.

    Dnes se mi přihodila myšlenka, že i náchodský zámek na kulatém vršku může mít smutek, a to klidně i uprostřed modrého dne a měsíčné noci. V zámku také plesáme nad obrazy, porcelánem, gobelíny a nad skvostným nábytkem včetně promyšleně krásných tapet v salóncích. Jenže v zámku se původně žilo. Jakkoli vybraně, moudře i marnotratně, ale, při všech kladech a záporech feudálního světa, se v každém zámku především žilo. Zněl tam smích, šuškanda, hluboké hlasy mužů, cinkot nádobí, přidušené poklonkování, zněla tam kněžna i komtesa. Šprechtilo se německy, vzdychalo se po francouzsku, hodně se ráčkovalo. A dnes je to obrazárna, architektonický šperk, místo pro návrhářku květinové výzdoby. Pozdě odpoledne zarachotí svazek klíčů, naprogramuje se poplach a žádný budoucí Piccolomini necupitá po parketách za dětským míčem.

    Druhý druh prázdna je o dost závažnější, protože se děje na světle a při plném vědomí svých účastníků. Jmenuje se vykořenění, neznalost a postrádání vlastní páteře. Vrcholnou „moudrostí“ téhle prázdnoty je omyl, chyba, která přerušila myšlenkovou souslednost a zkonila sebeúctu. „To se může stát jen u nás! No jo, České dráhy! No jo, Česká národní banka! Proč konečně neopíšeme zákony od Rakušanů?! Děláme si v EU jedině ostudu! To jsme celí my!“ Nezaznamenal jsem, že by na sebe kterýkoli jiný národ kydal tak ochotně a v takové míře tak dlouho hnůj. Tahle bezpříkladná rádoby sebekritika se neděje v důsledku svobody projevu, která nám umožňuje vtipně se zesměšnit. Toto je důsledek tlampačů naladěných v devadesátých a nultých letech na urychlenou emigraci (tentokrát na západ), v principu na směru emigrace nesejde. Natolik „to všechno všude jinde na světě umějí lépe“, že všude dobře, tak co doma? Doma jsme zanechali vyprázdněnou vlast s těmi Českými drahami, s tou Českou národní bankou, s těmi nerakouskými zákony, s tím hloupým včerejškem, do kterého jsme se špatně vyspali.

    Snad jen ujasnit si jednu věc. Patříme k národům, které svůj domov mají. Žádný druhý mít nebudou. Byť bychom sjezdili tisíc štací, všude tam budeme poslouchat něčí pravidla. A bude to mít své opodstatnění. Postavme se k ovzduší devadesátých a nultých let revizně, zkompostujme na sebe nakydaný hnůj, vezměme svou vlast jako výzvu a šťastnou výhru, osvoboďme ji od naroubované malomyslnosti, udělejme to pro sebe a své děti, a utvářejme vzezření vlasti osobitě, nezávisle, poctivě moudře, čili statečně.