Zapomenutá kniha

05.08.2014 09:44

Autor: Jan Hübsch

Je to již více než tři roky, co pražské nakladatelství Práh vydalo román Eleny Poniatowské Drahý Diego, objímá tě Quiela. Původem polská princezna a profesí angažovaná novinářka a spisovatelka narozená v Paříži a žijící v Mexiku píše celý život jednu knihu. Knihu o Mexiku. V tomto románu se snaží čtenáři, potažmo mexické veřejnosti přiblížit život vynikající ženy mexické kultury první poloviny 20. století, ruské malířky Angeliny Beloffové, která měla smůlu, že navždy zůstala ve stínu svých slavných vrstevníků – mužů.

Poniatowska se rozhodla pro formu románu v dopisech, což přidává textu na autenticitě. Ruská malířka byla jednou z osudových žen mexického malíře Diega Rivery, jenž svůj život nakonec spojil se světoznámou malířkou Fridou Kahlo. Každý dopis je adresován právě jemu a symbolizuje vždy jednu kapitolu. Jedenáct z nich jsou čistou fabulací autorky, ovšem za pomoci pečlivého nastudování materiálů. Dvanáctý dopis je jediný pravý. Jde o autentický a poslední Angelinin dopis Diegovi.

Hlavní hrdinka prochází složitým životním i citovým obdobím. Žije v exilu v Paříži, na následky kruté zimy ji umřel roční syn, její muž ji opustil a odjel do Mexika. Malířka se snaží ujasnit si svoji národní a vůbec lidskou identitu. V dopisech se Diegovi svěřuje, že si za svou vlast vybrala právě „jeho“ Mexiko. Nedaří se ji však odjet a tak stále trpí jako Mexičanka v životní bídě v Paříži. Jediná věc, která ji i za těchto složitých podmínek a vypjatých životních situací udržuje v běhu dní je neutuchající láska k Diegu Riverovi. Ten ji ovšem ani na jeden z dopisů neodpovídá a jen občasně ji posílá peníze.

Elena Poniatowska ve svém románu dokonale vystihla atmosféru kosmopolitní Paříže dvacátých let minulého století, prostředí ruské emigrace, ale i tehdejší umělecké avantgardní kruhy. Díky sugestivním dopisům dostává čtenář možnost pochopit naděje a touhy citelné v poválečné Evropě, jež se upírali k porevolučnímu Mexiku.

Poniatowské se podařilo dokonale vstoupit do nitra obou umělců. V případě Angely Beloffové je zmítané pochybnostmi o sobě samé, ale i o svých malbách. Oproti ní je Diego Rivera naopak bezmezně přesvědčený o své síle, která promlouvá k ostatním skrze jeho obrazy.

Rozsahem nevelké, kompozičně experimentující, dílo má hluboké sdělení. Díky tomu a skvělému překladu Anny Tkáčové i uměleckým kamenotiskům Mikoláše Axmanna oddělující jednotlivé dopisy je román zapomenutým klenotem na pultech knihkupectví.