Zítra to bude 660 let od korunovace Karla IV. císařem

04.04.2015 13:14

Tři dny ve Svatém městě

Císařská korunovace Karla IV. v Římě roku 1355
Autorka: Kateřina Kubínová

    Neděle velikonoční 5. dubna 1355 patří k nejvýznamnějším datům české historie. Toho dne byl v bazilice svatého Petra v Římě pomazán a korunován za císaře římské říše český král Karel IV.

    Návštěva Říma však měla vedle této oficiální roviny i rovinu osobní. Dříve než byl Karel korunován, putoval po dobu velikonočního tridua po posvátných místech města. Ačkoli byl Řím oficiálně označován jako sedes imperii, nestal se nikdy skutečným sídlem císařů. Těžiště jejich moci totiž leželo za Alpami v německé části říše. Tam byl císař nejprve volen sborem kurfiřtů a poté korunován na římského krále v Cáchách. Tyto dva akty propůjčovaly římskému králi plnou moc k vládě nad říšským územím. Císařskou důstojnost získal teprve po vykonání římské jízdy a korunovaci v bazilice sv. Petra. Do Říma bylo z Německa daleko, cesta vedla přes zrádné alpské průsmyky, v Itálii pak na výpravu čekalo nezvyklé podnebí a politicky nejisté poměry. Bez početného vojenského doprovodu nebylo na cestu ani pomyšlení. Karel IV. byl zvolen římským králem 11. června 1346. Jeho pozice nebyla pro začátek nijak skvělá, neboť byl zatím pouze soupeřem císaře Ludvíka Bavora. Dva měsíce nato se třicetiletý Karel zúčastnil bitvy u Kresčaku, kde padl jeho otec Jan Lucemburský. Za další dva měsíce, 26. listopadu, se dal Karel v Bonnu korunovat římským králem. Českým králem byl korunován v Praze až 2. září následujícího roku. Náhlá smrt Ludvíka Bavora v říjnu 1347 jej sice zbavila postavení protikrále, ale k římské korunovaci vedla ještě dlouhá cesta diplomatických jednání. Dva roky nato (26. července 1349) se spolu se svou druhou manželkou Annou Falckou dal podruhé korunovat římským králem, tentokrát již na správném místě – v Cáchách. Cestu do Říma Karlovi neotevřela ani smrt papeže Klimenta VI., který byl odpůrcem jeho římské korunovace, neboť nový papež Inocenc VI. jí rovněž nebyl nakloněn. Až v druhé polovině roku 1354 Karel vycítil, že poměry v Itálii jsou pro jeho záměry příznivé, a rozhodl se jednat i bez papežského svolení.

    PUTOVÁNÍ PO SVATÝCH MÍSTECH

    Svou římskou jízdu Karel IV. zahájil symbolicky na den sv. Václava 28. září 1354, kdy vyrazil s poměrně malým doprovodem asi tří stovek mužů na cestu z hornofalckého Sulzbachu. Po překročení Alp dorazil bez potíží do Udine a odtud pokračoval do Mantovy, kde obdržel teprve dodatečné papežské svolení s korunovací. Odtud se vydal do Milána, kde byl 6. ledna 1355 korunován železnou korunou králem Lombardie. Následovala zastávka v Pise, kde se zdržel od 18. ledna do 22. března a vyčkal na další členy své družiny včetně manželky Anny Svídnické, ale zejména na kardinála ostijského, Petra z Colombiers, který se nakonec dostavil jako jediný z kardinálů pověřených papežem korunovací. Díky kardinálovu osobnímu sekretáři Janu Portovi z Annonay se nám zachoval jedinečný popis Karlovy korunovační jízdy. Z Pisy se Karel IV. odebral do Sieny, odkud se 28. března vydal na cestu do Říma, a na Zelený čtvrtek konečně stanul před branami Věčného města. Vázal ho však slib, který dal již v roce 1346 papeži Klimentu VI., totiž že ve městě stráví pouze den své korunovace. Slib si papež vyžádal z obavy, aby snad nový císař na sebe ve městě nestrhl moc. Karel IV., známý svou sběratelskou vášní k relikviím, si nechtěl nechat ujít příležitost navštívit posvátná místa a získat nové ostatky. Rozhodl se proto vstoupit do města inkognito. Jako téměř každý poutník přicházející do Říma ze Záalpí dorazil i Karel IV. k Římu po cestě zvané via Francigena, která končila na pahorku Monte Mario. Odtud poprvé poutníci viděli vytoužené město a zde také započal Karel IV. svou tajnou pouť. Aby se nepoznán ztratil mezi poutníky, převlékl se do hnědého poutnického obleku. Sestoupil k hradbám leoninského města při bazilice sv. Petra a vešel bránou porta Pertusii, od níž vedla cesta přímo k bazilice. V kanovnickém domě, který stál na severovýchodní straně baziliky, přijal budoucího císaře kanovník Benedetto Orsini. Po krátkém odpočinku Karel o půlnoci vstal a vydal se zřejmě v doprovodu kanovníků a kardinála ostijského do svatopetrské baziliky. Podle Jana Porty Karel překvapivě nezamířil přímo k hrobu svatého Petra. Kardinál ostijský totiž Karlovi ukázal přesvatou Kristovu veroniku (veraikon). Ta byla po staletí přechovávána ve svatopetrské bazilice v samostatném svatostánku při západním průčelí v kapli zasvěcené Panně Marii. Zdali Karel strávil před veraikonem v rozjímání několik hodin, či zda si šel prohlédnout další zajímavosti baziliky, nevíme. Víme, jen že před rozbřeskem zamířil v doprovodu opata Viléma I. k bazilice sv. Pavla za hradbami. Zde Karel strávil velkopáteční den, dodržoval přísný půst předepsaný pro Velký pátek i Bílou sobotu. Jan Porta pokračuje ve svém vyprávění slovy: A téhož dne po západu slunce, obcházeje jiné svatostánky, přišel pan král do nejsvětější Lateránské basiliky. Lateránský komplex zahrnoval papežský palác, baziliku nejsvětějšího Salvátora (později svatých Janů), která je římskou katedrálou, dům kanovníků a řadu drobnějších svatyní a staveb. Od 11. století se tu papežové snažili vytvořit jakési lieu de memoires, které by hlásalo, že oni jsou dědici imperiální minulosti Říma. Bazilika byla prvním kostelem na světě nejen pro své stáří, ale také svým významem. Proto byla nazývána matkou a hlavou všech kostelů světa a Města. V Lateránské bazilice Karel zamířil k hlavnímu oltáři, na kterém byly ten den vystaveny slavné relikviáře, mimo jiné i nádobka s krví Kristovou a ostatkový kříž s jeho předkožkou. Tyto ostatky Karel velmi pokorně uctil. Pak napříč chrámem kráčel do kaple svatého Tomáše, která stála při západním průčelí baziliky a sloužila jako sakristie. Zde spatřil stůl, za nímž Kristus stoloval s učedníky při Poslední večeři, a hoře žhavostí ducha, přijal z něj jednu částečku. Z Lateránu pokračoval k další bazilice Santa Maria Maggiore. Podle slov Jana Porty v bazilice uviděl všechny relikvie a pokorně uctil plenky neboli plátýnko, jimiž bylo ovinuto Neviňátko, když vyšlo z matčina života. Jan Porta se kupodivu vůbec nezmiňuje o zdejší hlavní relikvii, totiž o jeslích Páně (tehdy častěji uváděných jako kolébka), ačkoli Karlův zájem zřejmě vzbudily, neboť při druhé návštěvě Říma v roce 1368 si z nich odnesl jedno prkénko. Bylo již po půlnoci, když Karel opustil baziliku Panny Marie a přišel k nedalekému klášteru svaté Prassedy, kde uviděl a zbožně uctil sloup, u kterého byl Kristus přivázán a holemi bičován. Sloup, nebo spíše sloupek, na němž prý byly ještě stále vidět skvrny od Kristovy krve, byl uložen v kapli sv. Zenona. Opat tohoto kláštera prý dojatý Karlovou zbožností obdaroval krále mnoha ostatky; snad mezi nimi byla i částečka samotného sloupu, později v Praze vystavovaná při slavnosti ukazování ostatků. Po krátkém odpočinku se Karel za rozbřesku vydal na další cestu. Podle Jana Porty obešel ostatní svatostánky. Žel jedinou zastávkou, kterou jmenovitě uvedl, byla bazilika svatého Silvestra. Stála na hustě osídlených Martových polích, přičemž jakýmsi ukazatelem cesty k ní byl sloup Marka Aurelia, tehdy nazývaný columpna Antonini. Bazilika svatého Silvestra byla od konce 12. století zvána podle své nejcennější relikvie, hlavy svatého Jana Křtitele, San Silvestro de Capite. Jan Porta zdůraznil, že Karel spatřil „pravou“ hlavu Jana Křtitele; jako Francouz nejspíš věděl, že další zaručeně pravá prorokova hlava je uložena v Pikardii v amienské katedrále. Posléze se Karel IV. vydal zpátky k chrámu svatého Petra, kde veřejně vystoupil z dosavadní anonymity. Poněvadž se to odehrálo až v podvečer v době nešporní, která byla tehdy již počítána k následujícímu dni, neporušil tím slib daný papeži. Touto audiencí započala druhá část Karlovy návštěvy Říma: císařská korunovace. Císařská korunovace byla pro obyvatele Říma veliká událost, proto se zástupci městské komuny bez meškání s velikou slávou dostavili. Karel jim nejdříve potvrdil městská privilegia a pak se s nimi radil, jak zajistit hladký průběh korunovace. O tom, že vše nemuselo proběhnout zdaleka tak klidně, jak to nakonec dopadlo, svědčí Karlova bezpečnostní opatření. Vzpomeňme jen, jak dopadly dvě poslední korunovace: Karlův děd Jindřich VII. se v roce 1313 do svatého Petra vůbec nedostal a musel se spokojit s korunovací v Lateránské bazilice, Ludvíku Bavorovi se podařilo ovládnout město a získat si jeho zástupce a nechal se prohlásit císařem zástupci římského lidu. Ovšem Karel na rozdíl od nich přišel do města v míru a s papežovým souhlasem. Absence papeže Inocence VI. a téměř všech kardinálů byla sice závažným nedostatkem, přesto na právoplatnosti korunovace nic neměnila. Podle korunovačního řádu se měl kromě papeže na císařské korunovaci podílet kardinál ostijský, portský a albanský. Podle papežových nařízení však mohli být zastoupeni. Když odpadl druhý z původně plánovaných účastníků korunovace, papežský legát a vikář církevního státu kardinál Aegidius Albornoz, zůstal hlavním a nenahraditelným aktérem kardinál ostijský, Pierre de Colombiers. Kardinál Petr musel při korunovaci nahradit nejen chybějící kardinály, ale i papeže.

 

    „KRÁL KRÁLŮ A PÁN PÁNŮ“

    Následujícího dne, tedy v neděli velikonoční 5. dubna, vstal Karel IV. v papežském paláci ve Vatikánu před svítáním, aby bylo možné dodržet ceremonie podle starobylých zvyků římských králů a vykonat slavnostně ritus a obřad svaté matky církve římské. Obřad začínal slavnostním průvodem k branám Říma, proto se Karel odebral zase za hradby ke svému vojsku, které tábořilo pod Monte Mario. Tady Karel vyčkával rozbřesku a shromáždění svého doprovodu. Sluneční paprsky přivítal zvuk trub a vztyčení praporců. Karlův doprovod byl připraven. Pomalým krokem, jak se sluší na takový průvod, se vydali po cestě příznačně zvané via triumfalis směrem k Městu. Příští císař, oblečen do rudého císařského šatu, mezi nimi doslova zářil. Ještě před branami, v místech, kde se u mostu přes potok rozdělovala cesta, setkal se císařský průvod s průvodem římských občanů, kterým musel Karel složit na evangelia přísahu, že bude ochráncem víry a města Říma. Korunovační obřady si žádaly dostatek času a Karel se mohl ve městě zdržet jen do soumraku. V očekávání neobvyklé podívané nicméně vznikla kolem průvodu velká tlačenice, mezi zvědavci byli nejen domorodci, ale i mnoho poutníků, kteří přišli strávit nejposvátnější dny křesťanského roku ve Svatém městě. Hned za branou u Andělského hradu pasoval Karel IV. několik mužů na rytíře a přivítal se se zástupci města. Od brány postupoval průvod velmi pomalu, protože Karel, ač spěchal, musel pasovat další a další zájemce, takže téměř nebylo člověka mezi malým mostem a onou basilikou, kterému by se nedostalo té pocty. Ke Karlovi se přidal průvod kléru s kadidelnicemi a kříži a za zpěvu ho vedl do baziliky. Císařský komorník podle zvyku rozhazoval mezi lid mince. V nesmírné tlačenici dorazilo procesí na náměstí před bazilikou. Zde se Karel přivítal se senátory, dva z nich, uchopili otěže jeho koně a vedli ho až ke schodišti před bazilikou, kde král sestoupil. Nahoře na schodech před bazilikou stálo množství církevních hodnostářů a kleriků, kteří očekávali budoucího císaře se zpěvem, hrou na varhany a s relikviemi. V jejich čele byl kardinál Petr z Colombiers, oblečený do slavnostního ornátu se všemi odznaky své biskupské důstojnosti. Přivítal se s Karlem polibkem a objetím, demonstrovali tak jednotu a soulad světské a duchovní moci. Odtud kardinál vedl krále ke kostelíku Panny Marie in Turribus, tj. mezi věžemi, neboť stál mezi dvěma zvonicemi při vstupu do atria před bazilikou sv. Petra. V kostelíku u hlavního oltáře složil Karel slib, že bude ochráncem papeže a svaté církve římské. Pak kardinál ostijský vykonal předepsanou modlitbu a odešel se svým doprovodem do baziliky svatého Petra. Karel zůstal v kostele Panny Marie, svatopetrští kanovníci jej obřadně přijali mezi sebe, oblékli do korunovačních rouch a předali mu pallium papežského komorníka. Teprve potom se vydal průvod přes mramorem dlážděné nádvoří Svatého Petra k bráně baziliky. Před prostřední z pěti vstupních bran, která byla pro svou výzdobu zvaná stříbrná, se průvod zastavil. Tady obdržel Karel první požehnání. Bazilika byla plná. Jan Porta vypráví, že když Karel vstoupil dovnitř, zavládl takový jásot lidu římského, zároveň taková radost cizinců, a k tomu se shůry ozýval takový halas hudby všeho druhu, že kdyby byl do basiliky uhodil blesk, nikdo by neslyšel jeho burácení, natož aby se slyšeli ti, kdo k sobě mluvili. Při vstupu hlavní lodí musela tato pětilodní basilika působit velkolepě. Na vzdáleném konci nad hrobem svatého Petra a hlavním oltářem se tyčilo ciborium, v apsidě za ním zářila mozaika.

    KORUNA, JABLKO A ŽEZLO

    Když průvod došel na místo, kde byla do dlažby vsazena kruhová porfyrová deska, rota porfyretica, zastavil se, Karel poklekl, zazněla další modlitba. Pak kráčeli dál směrem ke konfesoriu, ke hrobu svatého Petra, nad nímž se tyčil hlavní oltář, u kterého nesměl sloužit mši nikdo jiný než papež. Stejně jako jeho předchůdci uctil budoucí císař posvátné místo prostrací. Nad ležícím byly odzpívány litanie, přímluvné modlitby ke všem svatým. Konečně se Karel zvedl a zamířil do levého transeptu, kde přesně na rozhraní obou bočních lodí stál oltář zasvěcený svatému Mořici. Zde byl Karel pomazán křižmem na pravici a mezi lopatkami na znamení přijetí darů Ducha svatého. Pomazaný poté přistoupil k oltáři svatého Petra; tam ho podle korunovačního řádu měl papež pozdravit polibkem a přijmout jako jednoho ze svých jáhnů, ale obřad byl vynechán, neboť kardinálovi nepříslušel. Potom kardinál usedl na mramorový trůn v presbytáři baziliky a král byl uveden na tribunu uchystanou na evangelijní straně. Naproti na epištolní straně usedla na obdobné pódium královna, která byla stejně jako král oblečena do šatů příslušejících k císařské korunovaci. Šestnáctiletá Anna Svídnická, která se připojila k výpravě teprve v Pise, se účastnila i slavnostního vjezdu do Říma. Také nad ní byla v bráně svatopetrské baziliky pronesena modlitba, její pomazání snad následovalo bezprostředně po pomazání císaře a také její vlastní korunovace následovala hned po korunovaci císaře. Teprve když kardinál a král s královnou usedli na připravených místech, začala mše. Slova mešního introitu Resurrexi náležející k liturgii neděle velikonoční oslavující vzkříšení Páně snad tentokrát vyjadřovala i přání těch, kteří chtěli vidět v Karlovi obnovitele slávy impéria. Po introitu zazpívaném scholou zaznělo kyrie a gloria. Poté pronesl kardinál modlitbu za císaře a bohoslužba pokračovala čtením epištoly. Vytoužená chvíle nastala po čtení epištoly a následujícím graduálu, jehož slova To je den, který učinil Pán, jásejme a radujme se z něho byla už úvodem k vrcholnému okamžiku korunovačního obřadu. Král přistoupil k oltáři, kardinál mu nejprve na hlavu vložil mitru, na ni posadil císařskou korunu se slovy: Přijmi znamení slávy, diadém království, korunu císařství ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, odmítej dávného nepřítele ďábla a zavrhni všechny hříchy, tak miluj spravedlnost, milosrdenství a soud a tak spravedlivě, milosrdně a zbožně žij, aby jsi od samotného našeho Pána Ježíše Krista získal korunu věčného království ve společenství svatých. Pak Karel přijal žezlo a říšské jablko a zazněly další modlitby. S korunou na hlavě, s žezlem a jablkem v rukou byl nový císař za zpěvu sekvence Victime paschali laudes předveden před kardinála ostijského, který mezitím spočinul na trůně. Kardinál nyní vstal a přistoupil k oltáři, vzal z něj obnažený meč, který znamenal správu celého císařství, a předal ho císaři. Požehnání, které přitom pronášel, svěřovalo císaři obranu všeho křesťanstva. Po skončení modliteb byl Karel odveden v plné slávě zpět na tribunu. Po skončení evangelia při ofertoriu, tedy v momentě, kdy jsou k oltáři přinášeny eucharistické dary, vstal i císař s císařovnou, odložili korunu a plášť a před hlavním oltářem obětovali zlato. Císařovna se vrátila na levou stranu pod schody, nedaleko oltáře svatého Lva papeže. Císař snad u hlavního oltáře setrval během celé zbývající bohoslužby oběti, ačkoli nemohl v roli podjáhna přisluhovat, protože tuto službu směl prokázat pouze papeži. Teprve po přijetí eucharistie z rukou kardinála ostijského se vrátil zpět na tribunu, kde se opět oblékl do císařských odznaků.

    CÍSAŘ VEŠKERÉHO OKRSKU ZEMSKÉHO

    Na konci mše udělil kardinál požehnání a spolu s císařem a císařovnou, aniž odložili své insignie, se vydali za bouřlivého potlesku a jásotu k východu z baziliky. Nad schodištěm se císař s kardinálem rozloučil polibkem a dole nasedl císařský pár na slavnostně ozdobené koně a vydal se směrem k Lateránskému paláci. Císař jel na bělouši, na hlavě měl korunu, v pravici žezlo a v levici jablko. Průvod se ve velké tlačenici pohyboval velice pomalu a císař musel pasovat další a další rytíře. K rychlejšímu postupu nepomohlo ani rozhazování peněz mezi lid. Cesta, která by se jindy dala zvládnout za hodinu, se nesmírně protáhla a průvod dospěl do Lateránu až v podvečer v hodině nešporní. Přesnou trasu neznáme, ale po přejití mostu pod Andělským hradem pravděpodobně putovali k Římskému foru, potom kolem Kolosea vzhůru po hlavní cestě, která ústila na prostranství před Lateránským palácem. Cílem nepochybně byl hlavní vchod na jeho severní straně. Hlavním vstupem vešli hosté do slavnostně vyzdobeného sálu – triklinia Lva III. Po namáhavém dnu musel být císař velmi unaven a hladový, neboť za celý den se jen ráno posilnil duchovní stravou z oltáře, přesto ještě toužil zhlédnout cennou sbírku místních ostatků. Naštěstí byla soukromá papežská kaple zasvěcená svatému Vavřinci, zvaná pro svou jedinečnou kolekci ostatků Sancta sanctorum, hned v sousedství. Císaře zaujaly především hlavy svatých apoštolů Petra a Pavla, které byly uložené ve schráně hlavního oltáře. Když konečně Karel vstoupil do prostorného triklinia, nestačil si ani umýt ruce a už před něj předstoupili členové z předního římského rodu Colonna a žádali, aby je před oltářem Lateránské baziliky pasoval na rytíře. Teprve pak zasedl k hostině. Předepsané ceremonie spojené s císařskou hostinou však už nestačil absolvovat, protože chtěl splnit slib, že svůj pobyt ve městě omezí na svůj korunovační den, a slunce se chýlilo k západu. V rychlosti odjel jen s malým doprovodem do benediktinského kláštera svatého Vavřince, který ležel za hradbami. Nazítří, v pondělí 6. dubna, přijel za císařem ostijský kardinál Petr, aby se dohodli o dalším postupu. Pak se rozloučili, kardinál odjel do Ostie navštívit svůj titulární kostel a císař nazítří zamířil do Tivoli. Do Říma, nominálního císařského sídla, se vrátil znovu, až po dlouhých třinácti letech, v roce 1368.

    LITERATURA: Johannes Porta de Annoniaco, Liber de coronatione Karoli IV. imperatoris, ed. Richard Salomon, MGH SS rer. Germ. 35, Hannover 1913; Kroniky doby Karla IV., ed. Marie Bláhová, Praha 1987; J. Spěváček, Karel IV. Život a dílo (1316–1378), Praha 1979; F. Kavka, 5. 4. 1355. Korunovace Karla IV. císařem svaté říše římské, Praha 2002; F. Kavka, Vláda Karla IV. za jeho císařství 1355–1378 I, Praha 1993; L. Bobková, Velké dějiny zemí Koruny české IV. (1310–1402), Praha 2003.

    Kateřina KUBÍNOVÁ, roz. Engstová (nar. 1975), se badatelsky zabývá kulturními dějinami 14. století. Pracuje v Ústavu dějin umění AV ČR v Praze. V současnosti je na mateřské dovolené.