Znáte bohy svých předků? Jarilo a jarní mýtus. Židovské Velikonoce. Křesťanské Velikonoce.

01.04.2015 20:01

    Kvačíme k Velikonocím, ke starověreckým svátkům jara a ke křesťanským svátkům vzkříšení Ježíše Nazaretského. Přečtěme si rozumná slova moudrých lidí:

    Na úvod nutno podotknout, že pramenů k čerpání informací není mnoho, krom toho badatelé věnující se problematice slovanské mytologie do svých zápisků a knih uváděli své domněnky, úsudky a názory tam, kde chyběla fakta. Z toho se dá usuzovat, že už tak nevelké množství literatury, která se bohy pohanských Slovanů zabývá, obsahuje ještě k tomu mnohdy nepřesné či zkreslené informace. V celkovém kontextu tak působí až absurdně fakt, že se nějaké zaručenější informaci dočteme v kronikách a textech právě křesťanů.

    Území, které Slované před christianizací obývali, je obrovské. Vedle hlavních bohů společných pro většinu osad, společenstev a kmenů se objevuje mnoho dalších, kteří byli uctíváni jen v některých oblastech.

 

Hlavní bohové (zmínky o nich se našly ve všech slovanských sídlech)

Svarog

– otec bohů, stvořitel světa i lidí, vládce slunce a ohně – zaznamenán zejména ruskými rukopisy – kupodivu uctíván jen menším počtem Slovanů, časem ustoupil do pozadí

Perun

– hromovládce, vládce bouří i blesků a pravděpodobně i deště – vyobrazen bývá se sekerou, je mu zasvěcený dub a tradičně mu byl obětován býk – jedná se o boha převážně východních Slovanů, jehož kult přetrval i do pozdějších křesťanských časů

Svarožic (Dažbog, Radegast)

– dle jména se usuzuje, že se jedná o Svarogova syna – původně předával lidem světlo a teplo – později se byl uctíván dle potřeb jednotlivých kmenů – Svarožic je nejspíš totožný s bohem ruských kmenů – Dažbogem

Jar

– bůh nové vegetace

Mokoš (Mokuša)

– bohyně země, plodnosti, luny a osudu – dárkyně vlhké úrodné země, strážkyně porodu, ochránkyně ovcí – u nás najdeme kopec Mokošín (u Přelouče), na Rujáně zase Mukus

Veles (Volos, Vels)

– bůh podsvětí i statků, plodnosti a úrody, lesa, obchodu, básníků i bardů – ochránce skotu i majetku – jeho typickým symbolem byly dobytčí rohy – po christianizaci dostal status démona či ďábla – najdeme horu Veles v Bosně, město Veles v Makedonii a u nás obec Velešovice (Morava) či zřícenina hradu Velešov

Další bohové (méně důležití vyskytující se též na všech slovanských územích)

Bělbog

– bílý bůh světla a dobra – vyobrazen jako stařec v bílém, s dlouhým bílým vousem a květinovým/vavřínovým věncem na hlavě

Černobog

– černý bůh tmy a zla – protistrana k Bělbogovi – vyobrazen jako stařec v černém, s černými vlasy i bradou, někdy měl hlavu černou celou.

Morana

– bohyně smrti – na konci její zimní vlády – na začátku jara – se obřadně pálí či hází do vody (tento zvyk se dodržuje dodnes)

Rod

– bůh zrodu

 

Místní bohové (uctívaní pouze v některých oblastech)

Bohové východních Slovanů:

Chors (Chrs, Chers, Churs, Chros)

– nejspíš bůh měsíce či slunce – uctíván především na území dnešního Běloruska a severního Ruska

Stribog

– bůh větru (pravděpodobně) – jménem připomíná iránského boha Stríbagha

>Bohové Velétů

Svantovít

– bůh hospodářství i válek – symbolem je bílý kůň (na němž jezdí) a meč – jeden z nejvýznamnějších pobaltských bohů s centrem v Arkoně (ostrov Rujana)

Černohlav

– uctíván na Rujáně, někdy ztotožňován s Černobogem

Porenut

– bůh plodnosti – jméno odvozeno od Perunič (Perunův syn)

Porevít

– bůh nejasných funkcí, uctívaný na ostrově Rujana

Rujevít (Rugievit, Ragievit, Rinvit)

– bůh plodnosti a války – ochránce ostrova Rujana – posvátným zvířetem je bělouš

Bohové Obodritů

Podaga

– bůh lovu, rybářství, hospodářství a počasí

Prove

– bůh spravedlnosti a práva – přísahat na jeho jméno se považovalo za nebezpečné

Živa (Siva)

– bohyně plodnosti – vládkyně životních sil a růstu – u nás nazývána Krasopaní

Bohové Pomořanů

Jarovít (Gerovit)

– bůh plodnosti a války – atributem je velký zlatý štít – na jeho počest se konaly jarní slavnosti

Triglav (Trojan)

– kult rozšířen v ústí Odry (centra zámořského obchodu) – vyobrazován je se třemi hlavami – jeho symbolem je kůň se zlatým sedlem – jeden z nejzáhadnějších slovanských bohů – u východních Slovanů dle všeho bájný vládce země

Převzato z blogu veruce.cz/mytologie

 

Jarilo a jarní mýtus: jak slavili „Velikonoce“ staří Slované?

Autor: Daniela Vrbová

 

    Vypravíme se v do Jihomoravského muzea ve Znojmě za etnologem Jiřím Mačudou. Ten se zabývá starými Slovany a slovanskou mytologií. Na aktuální výstavě v muzeu Volání jara, aneb hody, hody doprovody o lidových velikonočních tradicích zpřístupnil i svoji rekonstrukci tzv. jarního mýtu, který bychom mohli s nadsázkou označit právě jako staroslovanské Velikonoce.

    Kdy se vlastně příběh jarního mýtu odehrával? „Především to nebyla jednodenní oslava jako nějaký státní svátek, jak je známe dnes. Naši předkové slavili dlouho, někdy i dva týdny,“ vysvětluje Jiří Mačuda. Jarní mýtus kulminoval o dni jarní rovnodennosti (21. března), ale pozdější změny v kalendářním systému (přechod ze starořímského na juliánský v roce 46 př. n. l. a z juliánského na gregoriánský v roce 1582) a následky christianizace slovanského obyvatelstva rozbily těsnou časovou návaznost jednotlivých rituálů, které byly s jarním mýtem spojené.

    Tyto rituály, z nichž mnohé přežily otisknuté v lidových tradicích, jsou tedy rozprostřené do mnohem delší doby: od masopustu až po velikonoční pondělí a sahají snad až do období Letnic. Jarní mýtus také podle Jiřího Mačudy otvíral nový rok, protože pro naše pohanské předky závislé na zdaru zemědělské úrody roční cyklus začínal prvním jarním dnem a končil posledním zimním.

    Začátek nového roku, zemědělského i kalendářního, doprovázel mýtus o sličném udatném mladém bohovi Jarilovi (zvaném též Jarovítovi, po přijetí křesťanství proměněném ve svatého Jiří), který přijíždí na bílém koni, aby bojoval se zlým drakem (zvaným též zmej, jenž mohl v mýtu zosobňovat Kostěje nebo Černoboha). Od matky Mokoš (Matička Země) dostal zlatý klíč, kterým má otevřít zemi, aby se znovu probrala k životu a začala plodit. V líté bitvě s drakem ovšem Jarilo umírá. Drak je nicméně zabit, nebesa se otvírají a sesílají na zem déšť, který přináší životadárnou vláhu. Příroda se probouzí a začíná znovu rodit.

    Dodnes se můžeme setkat s důležitou součástí rituálu jarního mýtu, totiž s vynášením smrtky či Morany. Slámová panenka s pentlemi je za zpěvů a říkadel topena v řece, nebo svrhována z vyvýšeného místa dolů. Morana v jarním mýtu symbolizuje starý rok, který tímto umírá. Sám Jarilo plní svou funkci, a jakožto sezónní božstvo nakonec odchází do podsvětí společně s Moranou. Když je Morana či Smrtka vynesena za katastr obce, mladé dívky přináší nové léto (nebo též líto, létečko), které v podstatě symbolizuje příchozí jarní bohyni Lelju (nebo též Ljelju, či snad dokonce Vesnu), již můžeme označit zřejmě za ženský protějšek Jarila a snad i za jeho snoubenku.

    „Moranu ovšem nelze chápat jako výslovně zlé božstvo,“ upozorňuje Jiří Mačuda. „Mytologie starých Slovanů je dualistická, žádné z božstev není jen vysloveně zlé, nebo dobré.“ Při zkoumání panteonu slovanských bohů dnes etnologům a etnografům, jako je Jiří Mačuda, pomáhají právě záznamy lidové slovesnosti a také písemné prameny (byť sporé) z dob, kdy se dnešní středo- a východoevropský prostor pokřesťanšťoval.

    K lidovým Velikonocům dnes patří i pomlázka a kraslice a zvířátka, jako zajíček či beránek. Pomlázkou se dříve šlehali všichni. A kraslice, to je taková novoročenka a symbol nového života známý už z dob staré Persie. „A Peršané jsou také Indoevropané,“ připomíná Jiří Mačuda. Podle něj jsou rituály s vítáním jara propletené nejen na ose slovanští pohané – křesťanství, ale i napříč Evropou, tedy převážně indoevropským prostorem. Nalézat stopy starých rituálů a šifrovat jejich původ vyžaduje dnes od etnologů být hlavně důvtipnými detektivy.

Převzato z Českého rozhlasu 6

 

 

Židovské Velikonoce - Pesach

    Obsahem židovského svátku Pesach je oslava Boha - Zachránce (Spasitele).

 

    Židé si připomínají Boží záchranu z egyptského zotročení a slavné vyjití (exodus) z Egypta. Hospodin vysvobodil Izraelity celou řadou mocných zásahů. Na znamení Boží ochrany každá izraelská rodina obětovala Bohu beránka, který byl bez vady a jeho krví potřeli rám dveří svého domu. Izraelité takto byli uchráněni před zkázou, která kolem nich přešla bez povšimnutí. Odtud pochází židovský název velikonoc: "pesach" - "uchránění, ušetření, přejití".

 

Křesťanské Velikonoce

Svátek Velikonoc je oslavou vzkříšeného Krista. Vyvedením Izraelitů z egyptského otroctví Boží záchranná iniciativa neskončila! Záchrana Izraelitů se stala předobrazem spásy člověka od všeho zotročení, ponížení, zla a smrti. Bůh totiž neopustil člověka, který se od něj odvrátil a upadl tak do područí zla a smrti. Všechny starozákonní předobrazy a proroctví o spáse došly svého naplnění v Ježíši Kristu, jehož jméno v hebrejštině znamená: "Bůh zachraňuje, Bůh je spása". Ježíš sám zaujímá místo velikonoční oběti a stává se obětovaným beránkem bez vady. On, nevinný, bere na sebe hřích i jeho důsledky: utrpení, nemoci, bolest a smrt. Dává svou krev na ochranu (pasch) pro všechny. Ve smrti ale nezůstal! Byl vzkříšen. Otevřel tak cestu novou a věčnou, cestu skrze smrt a vzkříšení k definitivnímu "exodu" - vyjití, "pesachu" - přejití z tohoto světa zotročení a smrti do světa Božího. Tato cesta je otevřena pro každého z nás... Svátek Velikonoc je oslavou a zpřítomněním naší spásy. Svátek Velikonoc je oslavou vzkříšeného Krista.

 

Převzato z Víry. cz