Běh lidského života

31.08.2015 10:30

Autor: Vladimír Soukup

 

Existenciální prolog

„Pane, jste na řadě,“ říká prodavačka a milostivě mi nastavuje ucho. Vytrhává mě tím ze zamyšlení, které má hlubší důvody než jenom náhodnou soustředěnost.

Dnes je mi padesát let. Odpoledne mě čeká pořádná oslava, svou účast ohlásil i sám ředitel ústavu. Komise pro oslavu se již před týdnem energicky ujala své funkce. V tomto okamžiku je už všechno zváženo, připraveno a vlastně, až na maličkosti, hotovo. Do oslavy zbývá pár hodin a mě bylo dáno taktně na srozuměnou, že do zahájení jsem v ústavu nadbytečný, ba překážející. Moji zlatí kolegové! Ti otrapové! Chopili se mých oslav jako svých vlastních.

Ostatně, vždyť je tomu skutečně tak. Cožpak stárnu jenom já sám? Stárneme tu přece vedle sebe den za dnem, rok za rokem všichni a přitom všichni stejně. A navíc – oslava je krásné povyražení v jednotvárné šedi pracovních dnů, podobných si navzájem jako vejce vejci.

Prodavačka mi podává zboží, soustřeďuji se na placení, vycházím na ulici a znovu se ponořuji do svých jubilejních úvah.

 

Běh lidského života

Čím déle člověk žije, tím se mu lidský život zdá být kratší. Když mi bylo deset let, připadali mi všichni dvacetiletí beznadějně dospělí. O stáří jsem vůbec nepřemýšlel. A smrt byla pro mne pouhé slovo, něco časově nezměřitelného, asi jako stáří Země, ne-li přímo vesmíru, takže nemělo vůbec smysl se jí zabývat.

Ve dvaceti mi ještě všichni čtyřicetiletí připadali jako v nedohlednu vzdálení starci. Tenkrát jsme si v partě říkali: „Stárnutí je trapná záležitost, ve čtyřiceti si hodíme mašli.“ Ano, dodnes si vzpomínám, jak nepochybně jsem tehdy věřil, že to udělám a snadno udělám. Tenkrát patřili všichni třicetiletí už do oné kategorie lidí, kterou jsem, včetně nejstaršího kmetského věku, označoval jedním slovem: dospělí. Tehdy se život přímo vlekl a člověk byl neustále v očekávání čehosi, nějaké velké události, která se má stát, ale pořád se neděje, neustále se kvůli něčemu odkládá. Ve skutečnosti se každý den něco dělo, přinejmenším spousta věcí (dnes to vím), zatímco dnes mám pocit, že život strašně letí, ačkoli (mám-li se přiznat) neděje se vůbec nic.

No vida – před dvaceti lety jsem vypadal jako támhleten třicetiletý mladík. To už jsem měl starosti. Také jsem už začínal brát na vědomí, že všechno jednou skončí. Vzpomínám, jak jsem tehdy psal svému příteli za studií: „Někdy mívám pocit, že život za mne uniká jako vzduch z píchlé pneumatiky.“ Ale byla to spíš póza navátá četbou než skutečný prožitek, první záblesk navědomívzetí smrti. Byl jsem tehdy plný sil, chuti do života a dosud ještě

lecjakých napoleonských plánů. A přece jen: z tiché hloubi podvědomí vyplula tehdy právě tato věta a nikoli nějaká jiná na hladinu mého vědomí jako jeden z výsledných dojmů všeho až do té doby prožitého a přečteného. Není to příznačné? V deseti letech ani ve dvaceti jsem žádnou podobnou větu nenapsal. A tak si myslím, že bych tentýž pocit zakusil stejně, a přibližně v tutéž dobu, i kdybych býval nepřečetl nikdy ani jediný řádek: cosi tajemného v člověku, jakýsi přesný poločas rozpadu živé existence odměřuje v každém z nás spravedlivě, a zároveň neúprosně, distanci zvanou lidský život.

Jak je pojem času relativní, jak to všechno letí… Dnes je mi tedy padesát let a namlouvám si, že jsem vlastně ještě mladík, co namlouvám – já si to snad doopravdy myslím … ano, myslím si to! Za nějakých dalších dvacet let budu vypadat jako támhleten stařeček, který se ještě pohybuje živě a vypadá bodře až bujaře, ale za tím vším již probleskuje ono rozdrobené, vetché fyzické zdraví i psychika. Zdalipak příznaky toho, co já vidím na lidech o dvacet let starších, pozorují dnes na mě lidé o dvacet let mladší?

 

Staří lidé – lidé bez vztahů

Staří lidé, lidé bez vztahů. Vzpomínám, jak jsem nepotřeboval otce, když jsem byl konečně „dospělý“ a on už „starý“. Jak jsem si s ním neměl o čem povykládat a dával mu to samozřejmě najevo. Pochopitelně, ne přímo slovy, ale naprosto jednoznačně svým jednáním. Nechápal jsem, jak to bylo ode mne kruté. Nechápal jsem, že budu jedenou také starý. Dnes už to vím, ale otec zde není, už nemohu za ním přijít, potěšit se z jeho přejícnosti a poskytnout mu svůj vztah. Dnes už bych to dokázal a učinil bych to rád. A jak rád…

Tenkrát jsem to neuměl. Dobře si vzpomínám, jak ke mně otec vždy znovu a znovu přicházíval s nějakou starostí, s nějakým problémem, ve skutečnosti s nadějí, že bude přijat, a zároveň s obavou, že bude odmítnut. Nebyl nikdy odmítnut, ale nebyl nikdy ani přijat: jednal jsem s ním jako svědomitý úředník na obecním úřadě jedná s vesničanem, který si k němu přijde vyřídit nějakou svoji chalupnickou záležitost: jednou srdečně, podruhé věcně, ale nebyl jsem většinou ten nejlepší syn. Byl jsem tehdy strašně hloupý. A je to všehovšudy pouhých šestnáct let. Tehdy mi bylo necelých pětatřicet. Bože, jak ten čas letí a jak při tom shonu člověk pomalu nabírá rozum… Dnes mě to mrzí víc než cokoli jiného v mém životě.

O to větší kredit nepochopení mají k vybrání mé děti vůči mně, až zestárnu. Jak je pozoruji, vyberou si ho i s úroky. Tedy dobrá, jsem připraven. A nedělám si v tomto směru žádné iluze. Jsem připraven vše vynahradit svému tátovi a mámě tím, že bez reptání a bez nejmenší trpkosti ponesu totéž nedocenění, odstrčení ze strany svých dětí, jakého se dostalo mým dobrým rodičům za jejich života, v posledních létech jejich života ode mne. Doufám jen, že později až tu nebudu, vztah mých dětí ke mně se rovněž upevní a zlepší, jako teď můj vztah k mým rodičům... Práce, úkoly, manželka, děti, hobby, tisíceré starosti – což toho není dost, když člověku už táhne na čtyřicet, jako tenkrát mně?

Staří lidé, lidé bez vztahů. Prázdné skořápky lidství. Nikdo již od nich nic neočekává a také oni sami už od života nic nečekají. Čekají trpělivě na jediné: na smrt. A když jim štěstí nejvíc

přeje a zůstanou tu nejdéle, mrzí je nakonec, že už není naživu nikdo z vrstevníků, kdo by znal jejich dřívější život, zejména dětství, mladá léta, dospívání. Všichni už odešli. Nakonec považují za nespravedlivé, že oni tu ještě musí dál být. Sókratés věděl, jak odejít a uměl to i vykonat. My ho dnes litujeme a jsme upřímně rozhořčeni nad bezprávím, jehož se na něm obec dopustila, jen s obtížemi chápeme pokoru, s níž přijal nespravedlivé rozhodnutí plytké místní vlády, dokonce se přistihujeme při pomyšlení, zda ona jemu uložená a dobrovolně jím přijatá smrt nebyla projevem rafinovaného exhibicionismu, a nejsme vůbec s to ve své nehlubokosti a scestnosti pochopit, že starý filosof byl skutečně se svým údělem usmířen a spokojen, přesně tak, jak o tom sám mluvil a jak se to dovídáme od jeho pamětníků, aniž by se v nejmenším přetvařoval nebo v čemkoli předváděl.

 

Vnější svět lidí oproti vnitřnímu světu člověka

Vzpomínám na šťastná Bukovská léta. Byla to doba, kdy vnější svět se zmítal v nejkrvavější řeži celých dosavadních lidských dějin, léta druhé světové války. Byl jsem chráněn svou nevědomostí. Dnes už tedy vím. A přestože venku nezuří válka (alespoň ne světová, ba ani ne evropská), nejsem šťasten, protože uvnitř se zmítám v nejkrvavější řeži celých dosavadních lidských dějin mých, mého jednotliveckého života.

 

Rodiče – dokud ještě jsou

Rodiče jsou tu zřejmě také i proto, aby si děti měly na kom beztrestně vyzkoušet svou první neobratnou, často pouze ničivou (zatím ještě naivně ničivou) pudovou agresivitu, zevnější dopady svého prvního bloudění, svého osobnostního kvašení, svou tápající nespravedlivou spravedlnost. Kdo neměl možnost vyzkoušet si hranice spravedlnosti beztrestně a nevinně v dětství na rodičích (nezastupitelná role matky), ten je pak zkouší coby dospělý na dospělých, často se zhoubnými důsledky pro sebe i pro své okolí. (A pokud náhodou je nadán velkou institucionální rozhodovací mocí, tedy i pro celý národ a třeba i celé národy: jeden z klíčů k pochopení pozitivní, ale i negativní úlohy osobnosti v dějinách.) Rodiče jsou ono nekonečné moře pochopení pro naše věčné prohřešky, jehož se nám potom v životě ze strany světa dospělých nedostává, jehož je potom v našem životě tak málo. A moře neodpuštění. Jak rádi jsme k nim nespravedliví, avšak tam někde nejhloub jsme právě za onu možnost beztrestné křivdy k nim připoutáni podvědomou, často až živočišnou vděčností. Když pak navždy odejdou, cítíme se strašlivě osiřelí, neboť svět bezmezné dobroty, kde jsme mohli být donekonečna hříšní, aniž jsme byli kvůli tomu zatracováni, nám byl náhle a nenávratně odňat…

 

Rodiče – poté…

A tu teprve – ne dřív – si zplna uvědomujeme, co jsme odchodem rodičů ztratili. Bez této možnosti být beztrestně chybující, kterou nám rodiče poskytují, dokud zde s námi jsou, byli

bychom v životě strašlivě chudí. To je ten skutečný prvotní ráj (naše dětství), ten skutečný nedobrotivý (naše matka) a zároveň přísný (náš otec) Bůh.

Myslím si, že vzpomínka na ráj, jak je v Bibli líčena, je proto tak srozumitelná každému člověku, že konvenuje téměř zcela se vzpomínkou na dětství, ba co víc: že se sama touto cestou kdysi v raném starověku do Bible dostala. A vyhnání z ráje, což to není symbol mnohem krutějšího „vyhnání z ráje“, jež každý člověk velice dobře zná z vlastní zkušenosti, když z bezstarostného dětského věku nevinnosti je najednou vržen do drsného světa dospělých s ochutnáním ze stromu poznání… a „děti míti budete“… a „chléb svůj v potu tváře dobývati budete“. Což tato biblická zvěst není nadmíru výstižný symbol něčeho, co každý člověk důvěrně zná z vlastního reálného prožitku? Sem do zbytků ráje, pod křídla rodičů se pak později často utíkáme už jako dospělí na chvíli schovat, když klesáme pod tíhou vlastního osudu.

Jak nehostinný je svět bez prožité rodičovské lásky, bez přítomnosti rodičů (byť i fyzicky vzdálených v zapadlé světničce zapadlého domku někde v zapadlém koutku země), bez těch andělských křídel pochopení a přejícnosti a neodpuštění, která se nad námi ve dne v noci rozprostírají, dokud tu rodiče jsou. Nebo alespoň jeden z nich. Teď už dítě musí být ve střehu. Už se mu zřítilo bezpečné nebe, jež se až dosud (což dítě nevědělo – teď ví) klenulo nad jeho hlavou a místo něho se mu rozevřel vesmír jen a jen cizí, chladný, ne přátelský. Člověk už nemá ten pravý domov (ráj), má jen vždy trochu nejistý vztah ke svému manželskému partnerovi, poznamenaný nudou a banalitou každodenních všedních neporozumění, rozporů a sporů. (Všude to tak je, tu více, onde méně.) A samozřejmě děti (jsou-li). A najednou si se zachvěním uvědomujeme, že poté, co odešli naši rodiče, jsme to my, kdo je na řadě.

 

Když je člověk na řadě

Smrt zrušit nelze. A stát se svědkem konce vlastních dětí, bylo by absurdní. Zhola nic by se tím nevyřešilo – naopak, byla by nám odejmuta jedna z mála zbylých útěch, že krev naší krve zůstane zde, odkud my musíme odejít. A tak jsme na řadě…

Až dosud byla před námi stále ještě perspektiva života. Teď si najednou s děsivým úlekem zplna uvědomujeme, že se před námi rozevřela a zeje jako obludná necitelná propast perspektiva nebytí, kterou nám dosud zacláněli svou existencí rodiče, a která nyní, když navždy odešli, civí nehybně přímo na nás. Dokud zde byli s námi rodiče, byli to oni, kdo byl na řadě. Je to ošklivé přiznání, ale je to tak: to oni, kromě všeho ostatního, co pro nás znamenali, zakrývali před námi ještě i propast nebytí a bylo by pokrytecké si to nepřiznat, když je to tak: s myšlenkou o nevyhnutelné smrti rodičů jsme se kdysi, dokud ještě byli naživu, smířili mnohem snáze, než se s myšlenkou o nevyhnutelné smrti naší vlastní smiřujeme dnes. A až teprve teď, když tu už rodiče nejsou, uvědomujeme si, jak jsme byli naivní a slepí. A je nám dodatečně hanba.

Ó, kdybychom byli věděli, co všechno bude nastoleno ihned, vzápětí, jakmile oba naši rodiče odejdou! Kdyby … snad tu mohli být ještě o trochu déle. A možná že ne. Kdo ví? Člověk,

dokud mu zbude ještě kousek svědomí, nikdy si nepřestane dělat výčitky. Naštěstí jsou tu naše děti. Ten nevysychající zdroj radosti, ale i našich věčných starostí a obav. Nyní, když je náš individuální osud, náš další (zbývající) život předurčen, a to jednoznačně předurčen, má pro nás sotva už jinou cenu než tu, abychom dokázali dát našim dětem všechno, co dali naši rodiče nám, bez ohledu, zda to bude pochopeno či ne. Bez ohledu na to, že to bude patrně pochopeno a doceněno, až my tu už nebudeme. Vlastně je to tak dobře: nepřeji svým dětem, aby plně pochopily, jak je člověku na světě bez rodičů, dřív než rodiče skutečně odejdou, tj. dokud zde ještě rodiče mají. Jejich nevědomost je v daném případě vůči nim velice humánní. Tož takový je ten život, když je člověk na řadě. Neveselé jsou ty jubilejní řeči.

 

Existenciální epilog

Pohled na věžní hodiny mne přesvědčil, že stanovená doba mé nedobrovolné přítomnosti zde se chýlí ke konci. Je na čase, abych se vrátil. Musím už jít. Tentokrát je na řadě ještě oslava.