Mnichovská dohoda z pohledu mezinárodního práva

30.09.2014 07:36

    V moderních dějinách naší země patrně neexistuje tak rozporuplný dokument jakým je Mnichovská dohoda.

    Dne 29. září 1938 se v Mnichově sešli německý kancléř Adolf Hitler, italský vůdce Benito Mussolini, francouzský premiér Édouard Daladier a britský ministerský předseda Neville Chamberlain. Výsledkem jejich jednání byl dokument, na jehož základě bylo Československo přinuceno odstoupit Německu, Maďarsku a Polsku zhruba třetinu svého území, podstatnou část průmyslu, který byl tehdy na světové úrovni. Zároveň přišlo o miliony obyvatel a v neposlední řadě o sebevědomí, domnělé přátele a budoucnost.

    Podpisem této dohody byla otevřena cesta k úplnému zničení Československa a k pozdějšímu rozpoutání nejkrvavějšího konfliktu v dějinách lidstva. Zároveň s jejím podpisem se rozpoutala pře o její (ne)platnost, která trvá až do dnešních dnů. Ani po více jak sedmdesáti letech nedokázali dát odborníci na mezinárodní právo jasnou odpověď ohledně její platnosti.

 

Cesta k Mnichovu

    Zárodky předmnichovské krize můžeme sledovat již v roce 1919, kdy probíhala Pařížská mírová konference o podobě poválečné Evropy. Jedním z výsledků konference byla Versailleská mírová smlouva, která oficiálně ukončila první světovou válku mezi Centrálními mocnostmi a Státy Dohody. Pro poražené Německo tato smlouva znamenala ztrátu kolonií, nařízení o velikosti armády a především povinnost splácet vysoké reparace.

    Samotným podpisem Versailleské smlouvy 28. června 1919 došlo k faktickému vytvoření Společnosti národů. Úkolem nově vzniklé organizace byla poválečná demilitarizace, udržení světového míru a prevence před dalšími válečnými konflikty pomocí zásad kolektivní bezpečnosti a diplomatického vyjednávání. Těmito úkoly položila Společnost národů základ široké mezinárodní spolupráci.

    Toto ponižující jednání s poraženými vedlo v budoucnu k postupnému uvolňování vztahů Francie a Anglie s Německem, které Německu umožnilo se hospodářsky zvednout a stát se obávaným soupeřem.

    Z mírových jednání dále vycházel princip na sebeurčení národů. Na troskách velkých říší, jako bylo např. Rakousko-Uhersko, vznikly nové státy. Jedním z takto vytvořených států bylo i Československo.

    Nový československý stát musel vyřešit nejen svou samostatnost, ale také hranice. ČSR od svého vzniku systematicky obsazovala všechna území, která považovala za nezbytná pro budoucí rozsah státu a jeho ekonomickou a vojenskou stabilitu. Hranice státu byly určovány postupně a vedeny podle přírodních reliéfů.

    Jednu z největších obtíží a slabin demokratického sytému ČSR vytvářela složitá národnostní otázka. Češi a Slováci si vytvořili svůj „národní“ stát a stali se v něm vládnoucími národy. Naproti tomu Němci a Maďaři ztratili své dřívější nadřazené postavení. S tímto stavem se německy mluvící oblasti nehodlaly smířit a došlo k jednostrannému vyhlášení provincií (Deutschböhmen, Sudetenland atd.), které se také dovolávaly práva na sebeurčení.

    Všem bylo jasné, že pokud nebude otázka českých Němců přijatelně vyřešena, nemusí dojít k uznání státu v zamýšlených historických hranicích. Proto bylo rozhodnuto obsadit vzpurné provincie československými vojsky. Přítomnost československých vojáků, potíže se zásobováním a především zmařené snahy o možnosti volit do rakouského parlamentu vyvolaly v německých oblastech nepokoje, které vyvrcholily demonstrací 4. března 1919. Při jejich potlačování zahynulo 53 občanů německé národnosti.

    Tyto události prohlubily nevraživost mezi oběma národy. Archibald Coolidge, poradce prezidenta W. Wilsona a účastník mírových jednání tehdy prohlásil: „Dnes mezi nimi existuje hluboké nepřátelství a není důvod očekávat, že toto nepřátelství bude v blízké budoucnosti překonáno. Krev, která tekla 4. března, když čeští vojáci v mnoha městech stříleli do německého davu, byla prolita takovým způsobem - ačkoliv ve srovnání s oběťmi, jichž jsme se stali my, je to pouhá kapka -, že jen stěží může být odpuštěno. Jestliže minulý listopad existovala snad v německých kruzích jistá ochota z hospodářských důvodů udržet politickou sounáležitost s Čechy, pak dnes prakticky vymizela.”

    Nadějí pro vyřešení sporu byla mírová konference v Paříži. Na ní však zvítězily velmocenské ambice Francie, která chtěla Německo za každou cenu oslabit a která se zasadila o výslednou podobu hranic Československa. Vůči Německu byla stanovena státní hranice ČSR Versailleskou mírovou smlouvou z 28.6.1919 a vůči Rakousku pak Saint-Germainskou mírovou smlouvou z 10.9. 1919. Z této situace jasně vyplývá, že vítězné mocnosti uplatňovaly při posuzování požadavků české a německé strany dvojí měřítko. Zatímco Čechům a Slovákům bylo umožněno sebeurčení v podobě vlastního svrchovaného a svobodného státu, Němcům bylo odmítnuto právo připojit se k Rakousku, respektive k Německu.

Spojenecké smlouvy

    ČSR ve snaze udržet pořádek ve střední a jihovýchodní Evropě daný výsledkem Pařížské mírové konference, zabránit obnově Rakouska-Uherska či anšlusu Rakouska a ve snaze čelit maďarským snahám o revizi trianonského míru, se v letech 1920-1921 podílela na vytvoření systému dvojstranných vzájemných spojenectví mezi ČSR, Jugoslávií a Rumunskem. Toto spojenectví se nazývalo Malá dohoda. Ve skutečnosti však byla Malá dohoda namířená i proti případným snahám Německa. Malá dohoda se také měla stát jedním z nejdůležitějších článků zabezpečujících francouzskou hegemonii v západní Evropě (československo-francouzská smlouva).

    Vzájemná spolupráce s Francií, která byla hlavním spojencem ČSR, začala za první světové války a potvrdily ji spojenecká smlouva z roku 1924 a garanční smlouva z roku 1925. Nedošlo však k uzavření žádné vojenské dohody, která by konkretizovala pomoc v případě napadení.

    Vážný problém pro Československo přinesla konference v Locarnu v roce 1925. Tato konference je hodnocena jako rozhodující moment předurčující svými důsledky další vývoj na evropském kontinentě až ke druhé světové válce.

    Dohoda měla bezpečnostní charakter mezinárodních záruk německých západních hranic prostřednictvím Rýnského garančního paktu, ovšem východní hranice nebyly Německa smluvně zaručeny, naopak zde existovala možnost jejich revize.

    Locarno prolomilo ledy a Německo bylo rázem považováno za plnohodnotného hráče. Rovnoprávnost Německa a s tím spojené politicko-mocenské oslabení Francie se však logicky dotkly zájmů a strategického postavení Československa, jehož pocit jistoty a podpory ze strany tradičních západních spojenců rázem získal výrazné trhliny.

    Československo se snažilo jednáními dosáhnout alespoň určitých záruk. Podařilo se to díky arbitrážní dohodě s Německem (nebyly ovšem zahrnuty do locarnských dohod). Německo sice negarantovalo své východní hranice, ale zavázalo se řešit budoucí možné spory neválečnou cestou prostřednictvím Společnosti národů.

    Další ohrožení bezpečnosti ČSR přinesl rok 1933. 30. ledna se Adolf Hitler stal říšským kancléřem. Netajil se tím, že chce získat zpět území okolních států obývaná Němci. V těchto letech náš doposud největší spojenec, Francie, ustupuje do pozadí evropské politické scény. Na podzim roku 1933 ztroskotala jednání o odzbrojení a Německo dokonce vystoupilo i ze Společnosti národů. Pro ČSR byla jediným doposud stabilním garantem ochrany Malá dohoda, ta se však po atentátu na jugoslávského krále Alexandra a francouzského ministra zahraničí L. Barthou roku 1934 začala postupně rozpadat. 16. března 1935 vyhlásilo Německo všeobecnou brannou povinnost. Československá republika se tak dostala do vážného ohrožení a proto došlo k sepsání paktů mezi SSSR a Francií a mezi ČSR a SSSR.

    Československo-sovětská smlouva uváděla, že pokud bude jedna strana napadena, druhá ji poskytne okamžitou pomoc. Připojený protokol však upřesňoval, že tento závazek bude platný jen v případě, že oběti současně vypomůže Francie.

Soužití Čechů s Němci

    Československo si plně uvědomovalo možný budoucí problém s německou menšinou, a proto se ve smlouvě ze St. Germain, která byla uzavřena mezi Spojenci a Československem a která se jako součást systému ochrany menšin stala v období mezi válkami známou jako „Smlouva na ochranu menšin”, prohlašuje v preambuli, že Československo je vedeno přáním mít své státní zřízení v souladu se zásadami svobody a spravedlnosti a tyto zajistit pro všechny obyvatele území, na němž převzalo suverenitu.

    Ochrana národnostních, náboženských a rasových menšin byla poté v ČSR realizována aplikováním smlouvy uzavřené v Saint-Germain do nové československé ústavy.

    Podle ústavy (Ústavní zákon č. 121/1920 Sb.), která byla přijata dne 29. února 1920, si byli všichni občané, bez ohledu na svůj původ, státní příslušnost, řeč, rasu a náboženství, rovni a požívali plná politická práva. Ústava, vzhledem k národnostní různorodosti, pamatovala také na ochranu menšin proti odnárodňování, kdy v § 134 byl ustanoven zákaz násilného odnárodňování.         Všichni občané dále měli souborem zákonů a norem zajištěn rovný přístup do veřejných služeb, k úřadům, hodnostem a výkonu jakýchkoli živností a povolání. Národnostní menšiny měly právo zakládat na vlastní náklady školy, humanitní a náboženské ústavy, které byly vedeny v jejich jazyce. Právně byla ukotvena též ochrana obyvatel menšinových národností proti propuštění ze zaměstnání na základě jejich národnostní příslušnosti. Pamatováno bylo také na trestnost chování, které bylo namířeno k vyvolávání zášti a násilnostem proti národnosti, náboženství a rase.

    Během 20. let došlo ke zklidnění situace, německá menšina se smířila s novým státem. Významnou roli v tom sehrál i fakt, že život v Československu byl lepší než v Rakousku nebo v Německu, kde vládl značný politický chaos. Navíc tyto státy byly zatíženy splácením válečných reparací. Narozdíl od nich Československo v této době procházelo hospodářskou konjunkturou.

    Německá menšina se podílela i na politickém životě. Všechny německé strany byly původně sjednoceny v organizaci s názvem „Deutscher parlamentarischer verband“ (Německý parlamentní svaz). Hlavní myšlenkou této organizace bylo společně jednat proti československému státu a vládě. V roce 1922 však došlo k rozkolu, kdy se strany vymezily na negativistické a aktivistické.

    Negativistické strany odmítaly spolupracovat s československými stranami, po celou dobu své existence se zasazovaly o zánik republiky. Vysvětlovaly to tím, že Němci jsou sice národnostně ve státě rovnoprávní, ale není respektováno jejich právo na sebeurčení.

    Aktivistické strany spolupracovaly s československými stranami, jejich vztah k ČSR byl neutrální či dokonce kladný. V roce 1926 byli zástupci sudetoněmeckých aktivistických stran přizváni do vlády a v nejrůznějších obměnách měly v jednotlivých vládách své zástupce až do roku 1938.

    Tuto křehkou pokojnou situaci ukončila světová hospodářská krize, která Evropu zachvátila ve třicátých letech. Důsledkem krize byla vysoká míra nezaměstnanosti a tím pádem zvyšující se nespokojenost obyvatelstva.

    Situace v pohraničí se výrazně zhoršila. Pohraniční oblasti republiky, kde převažoval textilní a sklářský průmysl, patřily k nejpostiženějším. Nezaměstnanost se pohybovala okolo 20 %, v průměru byla dvakrát vyšší než ve zbytku republiky. Naopak ekonomický vzestup hitlerovského Německa, který byl způsoben odpouštěním válečných reparací a především masivním zbrojením, vyvolával u sudetských Němců iluzi, že nacisté mají na krizi recept.

    Hospodářské krize dokázala bravurně využít separatistická Henleinova SdP (Sudetendeutsche Partei – Sudetoněmecká strana), která byla de facto nástrojem zahraniční politiky Adoflfa Hitlera. Díky svému ostrému vystupování vůči vládě ČSR, kterou obviňovala ze současné situace, získávala masivní podporu německého obyvatelstva. Sudetoněmecká strana se v parlamentních volbách roku 1935 stala vůbec nejsilnějším německým politickým uskupením a na jaře 1938 dostala v obecních volbách v pohraničních drtivou většinu všech hlasů.

 

Mnichovská krize

    Po anšlusu Rakouska a díky masivní podpoře obyvatelstva předložil Konrad Henlein 28. dubna 1938 tzv. Karlovarské požadavky, které vycházely z jeho jednání s Adolfem Hitlerem a které požadovaly autonomii sudetoněmeckých oblastí.

    Tyto požadavky byly z hlediska národnostního, z hlediska principů právního demokratického státu i z hlediska státní suverenity pro Československo nepřijatelné. ČSR však v rámci zachování klidu a pořádku postupně akceptovala předkládané požadavky. Ale Hitler a Henlein chtěli stále více.

    Sudetoněmecká otázka se záhy stala ožehavým mezinárodním tématem, protože Hitler hrozil vojenskou akcí. Anglie a Francie, vědomy si hrůz první světové války, vytvářely na ČSR tlak a chtěly tento problém vyřešit mírovou cestou.

    15. září 1938 se sešel Adolf Hitler s britským ministerským předsedou Chamberlainem na Berghofu, kde žádal připojení českého pohraničního území k Německu. Chamberlain neměl námitek.

    19. září vyzvaly vlády Anglie a Francie československou vládu, aby odstoupila pohraniční oblasti s více než 50% německého obyvatelstva Německu. Československá vláda však tento požadavek odmítla.

    21. září však vyslanci Velké Británie a Francie předložili Československu ultimativní požadavky, na což vláda přistoupila. Československým orgánům bylo ze strany Velké Británie a Francie dáno jasně najevo, že v případě napadení Československa vojsky nacistického Německa nebudou plnit své vojenské závazky a záruky, vyplývající z již dříve uzavřených spojeneckých smluv. Téhož dne vystoupil na obranu Československa ve Společnosti národů sovětský ministr zahraničí Maxim Litvinov, který podrobil nátlak na ČSR velké kritice.

    22.září se uskutečnila generální stávka, jejímž výsledkem byl pád Hodžovy vlády a nastolení úřednické vlády vedené generálem Janem Syrovým. Ve dnech 22. a 23. září probíhala jednání mezi Hitlerem a Chamberlainem.

    23. září vyhlásila československá vláda všeobecnou mobilizaci a o dva dny později odmítla Hitlerovy požadavky.

    26. září vyslal Chamberlain svého vyjednavače H. Wilsona k jednání s Hitlerem do Berlína. 28. září Neville Chamberlain upozornil v dopise Hitlera, že "vše podstatné může dostat bez války a bez odkladu." Zároveň požádal B. Mussoliniho o prostřednictví v mezinárodním jednání o německých požadavcích. Na Mussoliniho výzvu dal Hitler souhlas ke schůzce představitelů Německa, Itálie, Velké Británie a Francie, která se uskutečnila o den později. Z jednání vznikla Mnichovská dohoda. Československu byl výsledek jednání jen oznámen a to i přes to, že v Mnichově mělo svého zástupce – velvyslance Mastného.Ten měl pouze smutnou povinnost oznámit výsledek jednání vládě.

    Dne 30. 9. československá vláda mnichovský diktát přijala.

Po přijetí mnichovského diktátu 5. října 1938 abdikoval prezident Edvard Beneš. Novým prezidentem se stal Emil Hácha. Okleštěnou republiku bez pohraničního opevnění nebylo pro Hitlera těžké obsadit. K tomu došlo 15. března 1939, kdy byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava (Protektorat Böhmen und Mähren). Na Slovensku byl o den dříve vyhlášen samostatný Slovenský štát.

Platnost dohody

    Právní aspekt Mnichovské dohody není vykládán jednoznačně. Tento stav je umožněn rozdílným pohledem znalců mezinárodního práva na institut donucení a na teorii právní kontinuity Československa.

    Znalci se převážně kloní k názoru, že donucení je při uzavírání mezinárodních smluv v zásadě přípustné, avšak jako nepřípustné je považováno tzv. donucení protiprávní.

    Na platnost dohody se můžeme dívat ze dvou pohledů, jednak z pohledu mezinárodního práva, jednak z pohledu československého právního řádu.

Neplatnost z mezinárodněprávního hlediska:

  • 1. Dohodu lze chápat jako porušení zásad Paktu o Společnosti národů ze dne 10. 1. 1920, a to konkrétně článku 10 a 20. V článku 10 se členové Společnosti zavázali, „že budou šetřiti a hájiti nynější územní celistvosti a politické nezávislosti všech členů Společnosti proti každému vnějšímu útoku." Článek 20 pak ukládal členům závazek, že neuzavřou smlouvu, která by se příčila závazkům Společnosti národů.

    Jiná situace by nastala v případě, že by spor ČSR se sudetoněmeckými obyvateli vyvolal roztržku s Německem. Poté by se muselo postupovat podle článků 17, 13, příp. 15 Paktu a mělo by dojít k rozhodčímu řízení. Až na základě rozhodnutí by pak měla být ČSR vyzvána k odstoupení pohraničních oblastí.

    Tím, že Anglie a Fracie přinutily ČSR vydat své území, porušily obě velmoci závazky, které na sebe převzaly Paktem.

  • 2. Nátlak vyvíjený signatáři Mnichovské dohody na ČSR a hrozba Německa vojenskou akcí bylo porušením tzv. Briand-Kelloggova paktu z 27. srpna 1928, který zakazoval řešení sporů ozbrojenou silou. Všechny zúčastněné strany podepsaly pakt již při jeho založení.
  • 3. Podle norem mezinárodního práva se mohou mezinárodní smlouvy týkat pouze stran zúčastněných; když se týkají strany nezúčastněné a jsou ještě k tíži nepřítomného, jsou neplatné. Na mnichovských jednáních nebyl náš zástupce přítomen a pozdější akceptování usnesení konference československou vládou nemohlo tento nedostatek konsolidovat.
  • 4. Norimberský proces v roce 1945 prokázal, že již v okamžiku podpisu dohody byl Hitler rozhodnut, že smlouvu nedodrží, nacistické Německo uzavíralo Mnichovskou dohodu s úmyslem později Československo okupovat a chápalo dohodu jako součást procesu agrese, který nakonec vedl k rozpoutání druhé světové války. Šlo tedy navíc o úmyslné podvodné jednání při uzavírání mezinárodní smlouvy.

Neplatnost z hlediska československého právního řádu:

    Vnucené přijetí mnichovské dohody bylo zjevném rozporu zejména s § 3 odst.1, § 64 odst.1 bodu 1 Ústavy. Podle citovaných ustanovení bylo totiž možno území republiky měnit pouze ústavním zákonem, odhlasovaným kvalifikovanou většinou v Národním shromáždění. Žádný nebyl nikdy přijat.

Pokud tak bylo učiněno hlavou státu či vládou bez výše uvedeného souhlasu, je tato smlouva z hlediska mezinárodního práva neplatná. Podle norem mezinárodního práva nemůže být stát vázán takovým aktem, který učinil orgán porušující svoji ústavní kompetenci.

Právní kontinuita

    Otázka právní kontinuity má zásadní význam pro odvození otázky právní odpovědnosti. Je-li stát způsobilý mít práva a závazky z mezinárodního práva a je-li způsobilý svým jednáním taková práva a závazky zakládat, pak odpovídá za újmu, kterou svým protiprávním jednáním způsobil jiným subjektům. Stát je subjektem i z hlediska započitatelnosti práv, závazků a odpovědnosti, které byly vytvořeny jednáním jeho orgánů, popř. jejich opomenutím.

V mezinárodním právu mluvíme o kontinuitě:
- formálně politické, která se týká další platnosti ústavy, jakož i legitimity politické moci,
- materiálně právní, setrvání platnosti materiálního práva navzdory tomu, že stát je narušen,
- mezinárodně právní, vyjadřující skutečný nebo fiktivní skutkový stav mezinárodněprávní subjektivity státního zřízení.

    Od kontinuity mezinárodněprávní subjektivity se odvozuje trvání smluv, mezinárodních práv a závazků, integrita státního území a začlenění obyvatelstva dle státní příslušnosti. O formálně politické a materiálně právní kontinuitě rozhoduje stát samostatně prostřednictvím svého vnitrostátního práva, o mezinárodněprávní kontinuitě rozhoduje stát svými veřejnými prohlášeními, směrodatnými kroky a postavením v mezinárodním společenství.

    Mezinárodněprávní kontinuita závisí na trvání tří klasických součástí definujících stát: definované státní území, usedlé obyvatelstvo a výkon svrchované moci. Omezení státní moci, zmenšení počtu obyvatel a rozsahu státního území (především prostřednictvím mezinárodních konfliktů) se kontinuity státního zřízení nedotýkají.

Čs. výklad právní kontinuity

    Zakladatelem české teorie o kontinuitě byl český politik Eduard Táborský, tajemník prezidenta E. Beneše. Cílem jeho teorie bylo zodpovědět otázku, zda československý stát, uznaný v červnu 1940 mezinárodním společenstvím a který byl representován presidentem E. Benešem, byl z hlediska mezinárodního práva pokračováním Československé republiky vzniklé na základě pařížských mírových smluv, okleštěné Mnichovskou dohodou a inkorporované z větší části do Německé říše a z menší části do Maďarska, přičemž její jedna část se stala subjektem mezinárodního práva jako samostatný stát - Slovenská republika.

    Při svých úvahách vycházel z obecně uznávaného pravidla mezinárodního práva, že uznání či neuznání změny hlavy státu, složení jeho vlády, změny názvu státu a zmenšení jeho území se netýká mezinárodněprávní existence státu a jeho uznání a nezbavuje jej jeho právní subjektivity. Uvedené pravidlo mezinárodního práva potvrzuje skutečnost, že naše velvyslanectví ve státech, které neuznaly faktický stav vzniklý 15. 3. 1939 po anexi Německem, nadále zastupovala de iure i de facto Československou republiku.

S českou teorie kontinuity jsou spojovány následující závěry:
a) Mnichovská dohoda je neplatná ab initio.
b) Slovenský stát nemá právní opodstatnění.
c) Všechna odstoupená území byla a jsou právní součásti ČSR i po Mnichovu.
d) E. Beneš, i přes svou abdikaci, nikdy nepřestal být právoplatným presidentem ČSR.
e) ČSR byla ve válečném stavu se všemi státy, které byly ve válce se Spojenci.
f) Ústavní orgány ČSR vzniklé v exilu jsou uznány jako nástupnické.

Německý výklad právní kontinuity

    Německá strana při výkladu právní kontinuity vychází z faktu, že Beneš opustil ČSR jako soukromá osoba a nikoliv jako hlava státu (na rozdíl např. od panovníků či hlav států okupovaných Německem po r. 1939). Od tohoto faktu se pak odvíjí teorie vytvoření exilové vlády.

    Exilová vláda ČSR podle německého výkladu nemohla do roku 1940 existovat, protože exilová vláda je právním subjektem válečného práva a ČSR do té doby nebyla ve válečném stavu s Německem. Zároveň po jistou dobu existovala vláda na území Česko-Slovenska jako mezinárodněprávní subjekt. Exilová vláda je uznávána až poté, co Německo a Velká Británie vstoupily do války.

    Státní a mezinárodněprávní kontinuita ČSR podle Německa zůstala i pro období protektorátu, protože vnucení protektorátního systému nemohlo mezinárodněprávní subjektivitu státu právně ovlivnit.

    Otázka právní kontinuity je pro německou stranu důležitá, neboť se z ní dá odvodit otázka právní odpovědnosti, což má velký význam nejen při řešení otázky dodržování lidských práv, ale také sudetoněmecké otázky.

Proces oduznání Mnichovské dohody

    Neplatnost mnichovské dohody mohla prosazovat teprve československá exilová vláda uznaná 21. července 1940 Británií jako součást prozatímního státního zřízení. Otázka „oduznání“ respektive vyjádření se signatářů dohody k její platnosti souvisela především s problematikou právního a faktického obnovení československého státu v předmnichovských hranicích.

    Tvrzení o absolutní neplatnosti Mnichova a o přijetí Mnichovské dohody pod hrozbou použití síly se stalo základním kamenem teorie právní a politické kontinuity ČSR formulované a prosazované za druhé světové války prezidentem Edvardem Benešem.

    Snaha československého exilu o „oduznání“ Mnichovské dohody též úzce souvisela s přesvědčováním velmocí, že ČSR je ve válečném stavu s Německem již od září 1938, tedy celý rok před vlastním vypuknutím druhé světové války.

Velká Británie

    Britové se zpočátku stavěli k uznání neplatnosti vlažně. Po uznání československé exilové vlády 21. července 1940 britská vláda uvedla, že uznání neznamená žádný závazek ohledně budoucích československých hranic.

    Dne 30. září 1940 britský premiér W. Churchill v rozhlasovém projevu prohlásil, že „Mnichovská dohoda je mrtvá, neboť byla zničena muži bez skrupulí, kteří kontrolují osud Německa“. 11. listopadu 1940 pak britské ministerstvo zahraničí potvrdilo, že v otázce československých hranic není vázáno Mnichovem, nechce se však do skončení války přiklonit ani k jinému řešení. Mnichovská dohoda byla podle něj platně uzavřena, její závaznost však zanikla 15. března 1939 v důsledku jejího zničení Hitlerem.

    Do poloviny roku 1942 probíhala víceméně bezvýsledná jednání o britském stanovisku. Britové považovali za nutné zejména vyjasnit vztah československé exilové vlády k postavení německé menšiny a spojovali otázku jejího oduznání s otázkou poválečného osudu německé menšiny respektive transferu a konfederativního uspořádání střední Evropy.

    Zvrat v jednání byl ovlivněn událostmi v Protektorátu, kdy byl spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a také sovětským postojem, když ministr zahraničí Molotov 9. června 1942 potvrdil obnovu Československa v předmnichovských hranicích.

    Při jednáních bylo dosaženo kompromisu, který spočíval v oddělení sporných bodů. Britové byli ochotni distancovat se od Mnichova při zachování svého právního názoru na jeho počáteční platnost a odsunutí stanovení definitivní podoby československých hranic. Vstřícně se Britové stavěli k požadavku, aby naše exilová vláda měla stejný status jako ostatní exilové vlády. Prohlášení k Mnichovu obsažené v Edenově dopisu Janu Masarykovi z 5. srpna 1942 sice konstatovalo, že mnichovská dohoda „nemá žádný vliv na budoucí poválečné uspořádání československých záležitostí, zejména v otázce hranic“, právní hodnocení se však odvolávalo na Churchillův projev z roku 1940.

    Přes britské prohlášení Mnichov dál ovlivňoval vzájemné vztahy. Potvrzuje to další průběh jednání o československých hranicích a o odsunu německé menšiny.

Francie

    Francie odvolala svůj podpis na mnichovské dohodě 29. září 1942 dopisem předsedy Francouzského národního výboru gen. Charlese de Gaullea signovaným i komisařem zahraničních věcí Maurice Dejeanem s tím, že tuto dohodu pokládá za nulitní od samého počátku.

    De Gaulle prohlásil, že „zavrhuje dohody podepsané v Mnichově“, pokládá je „od počátku za neplatné stejně jako veškeré další akty, které se staly při provádění nebo v důsledku těchto dohod. Neuznávaje žádné územní změny, dotýkající se Československa, které nastaly v roce 1938 nebo později,zavazuje se, že učiní vše, co bude v jeho moci, aby se ČSR, v jejích hranicích z doby před zářím 1938, dostalo veškerých účinných záruk, pokud jde o její vojenskou a hospodářskou bezpečnost, její územní celistvost a její politickou jednotu“.

    Proti francouzskému prohlášení k Mnichovu protestovala polská strana, neboť byla dotčena citlivá otázka Těšínska. De Gaulleavo stanovisko bylo potvrzeno i společnou československo-francouzskou deklarací z 22. srpna 1944, kde obě strany „považují mnichovská ujednání se všemi jejich následky za neplatné od jejich počátku“.

Itálie

    V srpnu 1944 došlo po pádu Mussoliniho režimu i na jednání s Itálií. Nová italská diplomacie si uvědomovala význam vztahů s Československem a byla i pod tlakem spojenců.

    Italský kabinet prohlásil, že pokládá Mnichovskou dohodu od počátku za neplatnou (nuls et non-avenus). Dne 26. září 1944 bylo československému zástupci v Itálii oznámeno usnesení italské vlády.

    „Konstatujíc, že politika fašistického režimu proti Československu byla v rozporu s nejšlechetnějšími tradicemi Itálie, ale i s našimi nejpodstatnějšími zájmy, a potvrzujíc, že takováto politika byla jedním z nejzávažnějších úkazů podmanění fašismu pod hitlerovským Německem, italská vláda slavnostně prohlašuje, že pokládá od počátku za neplatné dohodu mnichovskou z 29. září 1938 a tzv. arbitrážní rozhodnutí Ciano-Ribbentrop, formulované ve Vídni dne 2. listopadu 1938, jakož i všechny ostatní akty, jež jakožto důsledek těchto dohod a rozhodnutí směřovaly ke škodě nezávislosti a celistvosti Republiky československé. Vláda italská prohlašuje před světem a dějinami, že všechny tyto akty a dohody byly zradou smýšlení a vůle italského lidu, který, dokud byl svoboden, chtěl politiku důvěřivé a plodné spolupráce s Československem v zájmu míru a svobody Evropy.“

    Italské prohlášení bylo pro Československo nejpříznivější, nebyl však dořešen vztah Itálie k samostatnému Slovensku.

Německo

    V letech 1944–1945 se československé stanovisko k neplatnosti mnichovské dohody promítlo do československých požadavků pro mírovou smlouvu s Německem. Také poražená „říše“, jako poslední ze signatářů, měla v okamžiku kapitulace uznat neplatnost Mnichova a Československo mělo být obnoveno v předmnichovských hranicích.

    Mezi specifické požadavky spojené s Mnichovskou dohodou však patřily i výše zmíněná otázka počátku válečného stavu s Německem a Maďarskem, náhrada vojenské výzbroje a výstroje ztracené po Mnichovu, repatriace československých příslušníků z území Německa či důsledné provedení politiky potrestání válečných viníků se vztahem k Československu.

    Vzhledem k tomu, že s Německem nakonec nebyla uzavřena mírová smlouva a že na jeho území vznikly dva nové státy - Německá demokratická republika (NDR) a Spolková republika Německo (SRN), stala se otázka Mnichova jedním z bodů konfrontace mezi ČSR jako sovětským satelitem a SRN.

    NDR se již v letech 1950 a 1967 vyjádřila, že Mnichovská dohoda byla neplatná od samého počátku a prohlásila ji za „součást zločinného spiknutí vlády nacistického Německa proti míru“.

    K zahájení vzájemných jednání se SRN došlo na počátku 70. let. Tato jednání byla součástí tzv. „Ostpolitik“, jejímž cílem bylo zlepšování vztahů se zeměmi východního bloku.

    SRN byla ochotna distancovat se od Mnichova, hodlala však přiznat právní platnost některým jednáním učiněným po Mnichovu, zejména v otázce majetku a občanství. Na to ale ČSSR nebyla ochotna přistoupit.

    Smlouva z 11. prosince 1973 tak byla kompromisem, který sice hovořil o nulitě Mnichovské dohody, avšak německá strana si na některé následky Mnichova vyhradila odlišný názor.

    Na tuto smlouvu odkazují i pozdější dokumenty, zejména smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci ze dne 27. února 1992 mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou na jedné, a Spolkovou republikou Německo na druhé straně, (která byla v ČR vyhlášena pod číslem 521/1992 Sb.) a společná česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z 21. ledna 1997.

    Problematika platnosti Mnichovské dohody není ani po více jak sedmdesáti letech stále uzavřena. Stále existují rozdílné pohledy a nejednoznačné výklady jednotlivých právních úkonů. Toto ožehavé téma bude dozajista několik příštích let zaměstnávat spoustu odborníků na historii, právo a mezinárodní vztahy. Osobně si myslím, že tento problém nebude nikdy uspokojivě vyřešen. Měli bychom si ale z této dohody vzít ponaučení a nedopustit, aby se někdy v budoucnu něco podobného opakovalo. Snad zvítězí rozum a spravedlnost nad hamižností a prosazováním zájmů velmocí na úkor slabších.

 

 

 

 

Použité zdroje:

https://www.e-polis.cz/recenze-knih/213-ceskoslovenska-zahranicni-politika-1918-1938.html
https://www.e-polis.cz/mezinarodni-pravo/250-vznik-1-ceskoslovenske-republiky-a-princip-sebeurceni.html
https://www.e-polis.cz/mezinarodni-vztahy/64-vyznam-vysledku-konference-v-locarnu.html
https://www.cs-magazin.com/2007-02/view.php?article=articles/cs070238.htm
https://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/696/_s.155/701?l=507/1921
CEP: Sborník 72/2008 "Mnichov 1938 - sedmdesát let poté"
https://www.fronta.cz/dotaz/zruseni-mnichovske-dohody
Pečenka, M. Luňák, P.: Encyklopedie moderní historie
https://cs.wikipedia.org/wiki/Briand-Kelloggův_pakt
https://cs.wikipedia.org/wiki/Mnichovská_dohoda
Kuklík, J., Čornej, P.: Dějepis pro gymnázia 4
https://www.ims.obscurus.net/mnichov.doc
Šrámek, P: Ve stínu Mnichova

 

 

 

 

 

 

 

 

S díky převzato ze stránek KVH 1. Prapor Stráže obrany státu:https://www.1-prapor-sos.wz.cz/clanky/mnichovska_dohoda_pravo.html