Odpověď slovanského křesťana

09.10.2014 19:36

Autor: Mgr.Patrick Ungermann

 

Jsou dva břehy, ze kterých budu na pana Vladislava volat. Nejdřív o Bohu a až pak o lidech.

 

Nemůžeme říct, že smysl Nového zákona vyjadřuje tvrzení, že materialistický Bůh vydal lidem syna. Hmotařský Bůh by totiž syna opravdu musel vydat, obětovat. Život hmoty končí její smrtí. Bůh, který materialistický není, ale učinil s jedním ze svých synů to, že ho mnoha dalším synům a dcerám poslal jako jejich poučeného bratra se vzkazem: Hlavně se nebojte! Evangelium je radostná zpráva ne proto, že hlavního hrdinu přibijí na kříž, ale proto, že bude vzkříšen – neboli život zvítězí nad smrtí, což hmota sama nedokáže. K tomu v ní musí sídlit duch. Bůh ví, že syna záhy uvidí nezraněného, poněvadž ani syn není materialistický, a ani my, další boží děti, nejsme materialističtí, a tak se věčného života, čili života mimo čas dočkáme dočista všichni. V tom tkví radostná zpráva evangelií. Neboli na konci příběhu není studená mrtvola na kříži. Na konci příběhu se otevírá příběh nový a jmenuje se: Vážím si tě, moje dítě. Ježíš samozřejmě do hmoty těla po matce vstoupit musel, abychom jej vůbec vnímali jako někoho přirozeného, podobného nám. A aby on mohl mezi těly synů a dcer šířit lásku a nasytit zástupy z několika chlebů a ryb. Lámat z pár bochníků tisícům strávníků, to přece manifestačně popírá zákony pouhé hmoty. Ne ale zákony ducha, protože čím víc lásky rozdáš, tím víc ti jí zbude, to je nejdůležitější zákonitost každého láskyplného vztahu.

Co to je, že první budou posledními a naopak? Kolik té lásky rozdal Karel Veliký a jemu podobní, když do obklíčené slovanské dědiny vtrhli s křtitelnicí a popravčím špalkem, aby zástup domorodců rozdělili na ty, co se bojí zemřít, a na ty neohrožené? Teď s vámi, pane Vladislave, hovořím o lidech. Lidskost je to lepší a to horší v nás. Hrabivost a hmotaření jistých prelátů může pošpinit pověst těla, čili církve, ne ale pověst Hospodina, Ježíše a svatého Ducha. To jsou bytosti (veličiny), které prospěch těla nepotřebují a neznají, poněvadž na věčnosti není prospěch těla k ničemu potřebný. Takzvaný křesťan, co ve jménu své víry zabije nebo zohaví, není skutečný křesťan. Skutečný křesťan ctí přikázání Nezabiješ a veškerá ostatní přikázání Desatera, a ctí v lidech své sourozence – bližní. Bůh nemůže za lidi, kteří se nechtějí Bohu zodpovídat. Svobodná vůle nám daruje svobodu jakéhokoliv smýšlení. To my máme uznat, že jako synové a dcery máme otce. A až tehdy nás Duch svatý opravdu účinně vede, čili proměňuje vyznění našich skutků a záměrů v něco, co dobrý Hospodin vnímá jako dobré, jako uzdravující.

V jinošských letech mi v přístupu ke křesťanství bránila právě ta hořkost z hromadných vražd a ze zločinů proti lidskosti spáchaných na mých polabských příbuzných. Jenže, jak jsem dál a dál rozum bral, začal jsem rozlišovat mezi skutky mocí (hmotou) posedlých lidí a mezi přáním Ducha svatého.

Dočteme se v Bibli o miriádách duchovních bytostí. Když chodím po lesích, medituji, modlím se, zažívám stav vytržení, pláču radostí a nevidím se v těle, vidím a cítím ty bytosti. Mohou to být dobří duchové slovanské víry a ochrany. Zase jiné děti Hospodina. A Bůh ví, proč nám je ukázal.

Jedině lidé si mohou odpustit, a aby se jim víc chtělo se takhle spřátelit a podělit se o radost z lásky, měli by se za příkoří omluvit, sklopit zrak, kát se. Pokání a odpouštění je cesta k vykoupení lidského světa přijatou a rozdanou láskou.

 

 

 

související článek: Genocida polabských Slovanů a christianizace střední Evropy v 10. - 12. století