Pohádka do nového roku

08.01.2015 09:39

K Novému roku

 

Patrick Ungermann

 

O pohádce říkáme, že přišla po hádce, aby nás usmířila. A jistě i proto, abychom opustili spleť dohadů a zaručených tvrzení a abychom na pohádkových křídlech dolétli čistě jen s láskou tam, kam bychom se jako suchobřitcí fanfaróni nikdy nedostali.

Dovolím si předat Vám, věrní čtenáři, pohádku, ve které to praští zimou a hřeje člověčinou.

 

    „Pojď, pane Vambeřický, vidím, že tvá zbraň nepotkala vlky!“ vítal pan Smiřický v bodré náladě přítele. Oba zašli do srubu. Ten postával ve vlhkém údolíčku s obdélníkem ze smrků. A všechno tam vězelo po pás ve sněhu. Uvnitř se už hudebnilo a paní Smiřická právě dotančila v kole drobných zemánků. Teď muže čapla a silou svých čtyřiceti let ho táhla do přístěnku. „Poslouchej, pozvala jsem tu muziku, aby se chvíli tancovalo a chvíli jedlo, jen tak nám hosti nevypijí sklep.“ „Učiněná pohostinnost,“ zasmál se pan Smiřický, taky už rozjařený vínem. „A tvá pohostinnost by už před sedmi roky, co jsem si tě brala, zadlužila poplužní dvůr!“ „No, nedurdi se, ženo, vzala sis vdovce, co odložil smutek jen proto, aby ještě žil.“

    „Tak do kola páni a paní! A jestli má panstvo slečny a junáky, tak oni do kola před nás! I starý strom pustí mladé kvést před sebe.“ Takhle se volalo a vyzývalo a zase se hopsalo a znovu se jedlo. Vždyť se loučil starý rok. A to se musí zvesela a zpříma a vůbec ne nahladovo.

    Skoro už padla tma, když Smiřičtí otevřeli poslednímu hostu: „Pane Víšku, jdeš s nocí o závod a jsi nějak bledý?“ „A ty si, pane Smiřický, potrpíš na čarodějnice.“ „Nerozumím ti,“ poprvé za ten večer zvážněla hostitelova tvář. „Však porozumíš, až povím, co povím. Páni a paní, plouhám se v průseku metelicí a na jazyku duši, vidím v mezistromí ohýnek a kolem něho kruh z ženských i mužských v hadrech a slámě. Jeden, už hodně starý, přistrojený za žebráka, vyvedl k ohni ženu a přikázal jí tam stát, stůj, co stůj. Do ruky jí dal plenu, jako by čekala děcko. Od ostatních vybral pokrm do ošatky a drolil to ohni a volal stíny.“ „To nevypadá na čarování, jako spíš na starý obyčej,“ ohradí se pan Smiřický. „A, nebo spíš na čutoru medoviny!“ dorazí hosta připitý Vambeřický. „No nic, pane Víšku, užívej pokoje a pohostinství, však Kristus nechodil po lidech s útiskem, ale se slovem a s láskou,“ zval Víška Smiřický k jediné židli, co ještě zůstala prázdná. „Vidíš, tvé obvyklé místo.“

    Noc nastlala dalšího sněhu a mrazu, krbová meluzína zkoušela udusit oheň, ale zemánci se jí nedali. „Hodina do půlnoci, panstvo, vstávat a pomodlit se!“ velí hostitel a hosté poslechnou. Dosborovali Otče náš i Zdrávas, když ještě někdo venku zabouchal. Jako by holí. Ne moc a ne vytrvale. O to větší zvědavost to budilo. Na prahu snad i někdo zakašlal, starý člověk. „Nečekáme hosta, teď není slušná hodina,“ ohradí se pan Smiřický. „Půjdu,“ zvedá se Víšek. „Je zvyk, že nečekaného hosta smí pozvat host.“ Víšek odstrčí petlici, zabere za kliku a couvne bledý a nesvůj. Ve sporém světle od krbu se tyčí vysoký žebrák. Všechny zemánky přerůstá o tři hlavy. Je bělovlasý, stříbrovousý a prostovlasý a přesto není nikde zachumelený. Namísto obuvi má omotanou slámu převázanou lýkem. V ohromných červených rukou si drží ošatku na vyžebrané dárky. „Je zvyk, páni zemani, že dobrý skutek nezahálí, a jak na Nový rok, tak po celý rok,“ osloví žebrák zkoprnělé přítomné. On jde a oni couvají a sedají si ke stolům, někteří volky, jiní nevolky kladou do ošatky kusy a kousky z toho, co mají na talířích. Jeden dočista mladý šlechtic odepne do ošatky měšec a nůž. „Peníze mi hrob nedovolí a smrti se nožem neubráním.“ Žebrák se na pána zadívá modře a jakoby známě. „Vím,“ rozváže, „míval jsi sestru a v dětském věku ti ji pochovali. Míval´s ji rád.“ Mladému pánu se roztřásla brada: „Mlč, prosím.“ Žebrák se poklonil a zdálo se, že je na odchodu. Jen ještě ode dveří povídá: „Páni a paní, dali jste podle svého uvážení. Dobře se na mě podívejte, každý z vás mě musí poznat. Já jsem váš Starý rok.“ Teď už byl vysoký do stropu. Zezlátl, zmodral, zprůsvitněl. „Jak vy mě, tak já vám,“ ozývalo se od krbu, kde dveře neviditelně vrzly, a podivení zemánci osaměli. Do rána seděli zticha a ledaskteří s výčitkou. Dobře si uvědomili, kdo dal víc a kdo ohlodanou kost.

    Nad ránem se v průseku rozestoupil kroužek dvanácti postav, aby mezi ně mohlo přijít sluníčko. Ohýnek dohasínal, dokuřoval a žena s plenkou nad ním ještě poslušně stála. Klesla, až když Slunce zbarvilo plenu krví. Teď v ní objímala novorozeně a chudé postavy jedna po druhé hladily novorozenou holčičí hlavičku a pronášely: „Dávám ti leden, dávám ti únor, dávám ti březen, dávám ti…“ až vyjmenovaly všech dvanáct měsíců. Potom odešly.

    Nejmladší zeman, pan Broněk, zažil ještě toho dne zvláštní děj: Sotva se dobrouzdal do svého dvorce, udýchaná podruhyně mu podává malé, halabala ovinuté kojeňátko. „Přinesla ji sem slabá žena, že vám to dítě, pane, musí podarovat. Je to prý děvčátko.“ Pan Broněk dal prohledat les i okolí, vyzvídal po vesnicích. Jenže té noci nikdo nerodil a matku děvčátka pan Broněk nikdy nevypátral.

    Smiřičtí žili celý ten rok v dostatku, jako by je polnosti i lesy přímo hostily. Jenom pan Víšek nedobře zimoval. V sýpkách mu kokrhal červený kohout a k jaru ho vyplavila povodeň. Mlčel a neskučel. Vždyť on jediný dal Starému roku do ošatky kosti.